Náš filmový portrét: HELENA BUŠOVÁ
Náš filmový portrét: HELENA BUŠOVÁ
Znáte-li ji jen z filmu, ve kterém jsou jí s vytrvalým nepochopením svěřovány jen pasivní úlohy, postrádající dramatičnosti a životnosti, budete překvapeni, setkáte-li se s Bušovou osobně: neboť najdete v ní kromě oné něhy a lyričnosti, kterou promlouvá k vašim nitrům ve svých filmových úlohách, i rysy, kterých byste u ní nečekali: dravost, nespoutanou živelnost, výbušnost a vášeň.
Její modrošedé oči se nejlíbezněji usmívají, ale dovedou také šlehati blesky. Její tváře jsou od přírody červené a zdravé tak, jak u nikoho druhého, kdo tráví denně dvanáct hodin v ateliéru, ale dovedou i nebezpečně zblednouti. Se svou plavou hřívou, plným a zářivým obličejem a věčným úsměvem svých krevnatých rtů vyzařuje ze sebe radost a štěstí a soudili byste, že stojíte před nejblaženější a nejspokojenější českou filmovou herečkou. Ale nechtějte dráždit tohoto beránka: dovede s nebezpečnou pohotovostí ukázat své drápy — a dovede jich i užít.
Nepotřebujete s Helenou Bušovou ani dlouho mluvit, abyste poznali, že nemáte před sebou mátožnou filmovou loutku, schopnou jen odehrávati nezáživné postavy filmových přítelkyň a milovnic, ale krevnatou dívčí bytost, plnou životnosti a temperamentu, jejíž herecký obor leží na zcela jiné straně, nežli jej filmoví výrobci hledají: v silné a zdravé dramatičnosti.
Narodila se v Praze a trávila svá dětská léta v krásné zahradě starého Kounicova paláce v Panské ulici, jejíž stromy mohly by vyprávět o malém buclatém děvčátku, jež prosnívalo v jejich stínu své první dětské sny, budovalo své větrné zámky, bylo hrdinkou nejfantastičtějších dobrodružství. Ale děťátko rostlo a brzy byla tu zarputilá holčička ve vysokých botkách, námořnických šatečkách a s bílou mašličkou na plavých vlasech. A mašle rostla postupem let a když se proměnila v onoho velkého černého motýla, kterého vidíme na třetím obrázku, byla Helena již malou slečnou, která se již mohla s klidem dáti fotografovati v decolleté.
Portrétista, který bude po letech, až už bude Helena Bušová vyhraněnou herečkou osobností, hledati kořeny její umělecké činnosti, najde u ní už v těchto letech veliký zájem o film. Helena se dostala do biografu dlouho před tím, než jiné dívky, na kolenou své laskavé matky se již naučila chápati souvislost těchto mihotajících se živých obrázků, na nichž ušlechtilá Henny Portenová a ostatní hrdinové tehdejšího filmového plátna dojímali své posluchače, a našla si nejvýmluvnější způsob protestu proti ukončení biografového představení: uléhala do uličky mezi biografickými sedadly a křikem dožadovala se pokračování promítání, tak surově ukončeného rozsvěcením světel.
Tato záliba ve filmu a divadle už jí zůstala, I když vyrostla do oné mladé dívky s varhánkovou sukní po kolena, kterou vidíme na čtvrtém obrázku. To už měla za sebou nějaké ty školy a byla posluchačkou Odborné školy pro ženská povolání, populární „punčochárny”, kterou absolvovala s výučním listem švadleny v ruce.
Ale nebylo jí souzeno, aby se stala švadlenou. Záliba v herecké práci, která se u ní probudila již v nejranějším věku a která došla výrazu v nesčetných recitacích, byla u ní stále hlasitější. A nedala se odstrašiti tím, že byla její první ochotnická divadelní vystoupení se studentskou skupinou v Jincích u Příbrami komentována poznámkami, že není na jevišti k ničemu: rozhodla se vážně věnovat herecké průpravě a dala se zapsati na dramatickou konservatoř, na které byla žačkou Marie Laudové a Suchánkové a profesorů Deyla a Svobody. Teoretickou výchovu doplňovala vystupováními v dramatickém kroužku smíchovského Sokola a statováním na různých velkých pražských divadlech, které ji seznámilo se způsobem práce v těchto velkých uměleckých ústavech. Jako statistka dostala se houževnatá Helena brzy i do filmového ateliéru AB, jenž byl tehdy ještě ve staré pivovarské zahradě na Vinohradech, a vystoupila v komparsu v „Právu na hřích”. Tento film, který objevil pro zvukový film režiséra Slavínského, objevil i Helenu Bušovou. Výrobci povšimli se této hezké dívky s fotogenickou tváří, a když se natáčel další film Slavínského „Okénko”, byla Bušové svěřena pražskou Ufou již menší úložka, ovšem ještě o jediné mluvené větě. Její detailní snímky z tohoto filmu uviděl dramaturg Burianova divadla Julius Lébl, který si pozval Helenu do divadla. Tehdy byla již ve třetím ročníku dramatické školy. Výsledkem bylo obsazení Bušové do menší úlohy stenotypistky do veselohry „Komu bůh dá úřad”, ve které alternovala s Rosůlkovou. S divadlem Vlasty Buriana jela pak Bušová i na zájezd.
Ve čtvrtém roce konzervatoře byla Bušová již v pevném svazku v Burianově divadle. Docházelo proto ke stále častějším konfliktům se správou dramatické školy, která nepřeje divadelním vystupováním svých posluchačů mimo rámec několika málo školských představení a nesmyslně jim upírá právo na svobodnou jevištní praxi. Ani Bušové nezbývalo ničeho než ubírati se tou cestou, kterou šlo tolik jejích předchůdkyň, jež chtěly nabýti jevištní praxe, které jim nemohly poskytnouti školské přednášky: totiž hráti bez vědomí a za zády správy školy. Až do pololetí to ještě jakž takž šlo; posléze byla však Bušová přece donucena půl roku před absolutoriem školu opustiti. Vedle vystupování v Burianově divadle hrála ještě Bušová ve zfilmované „Madle z cihelny”, stále však pouze zcela podružné úložky. Její mladé nadání čekalo stále ještě na své odhalení.
Došlo k němu, když si mladičké a průbojné Bušové povšiml režisér Mac Frič a zvolil ji za partnerku Voskovcovu do jednoho z nejkrásnějších českých filmů „Hej rup”. Jeho telegram zastihl Helenu na prázdninách v Orlických horách, ale způsobil, že v půlhodině po jeho obdržení seděla již ve vlaku a ujížděla ku Praze. S lyrickým Voskovcem, neznajícím citové umělkovanosti a sentimentálního patosu filmových milovníků, vytvořila Bušová nejpůvabnější filmovou dvojici, kterou jsme kdy v našem filmu viděli. Bylo by se dalo souditi, že Bušová nyní rychle dosáhne velké filmové kariéry, ale to byste nesměli znát naše filmové výrobce: přes tento svůj rozhodný úspěch trvalo více než tři čtvrtě roku, než jsme ji viděli znovu ve filmech různé hodnoty, „Prvním políbení”, „Barbora řádí”, „Janě” a „Králi ulice”. A zas teprve po přestávce přicházejí další filmy, „Vdavky Nanynky Kulichovy”, ve kterých byla Bušová dokonce obsazena do úlohy staré panny, „Na tý louce zelený” a naposledy „Uličnice”. V obou těchto filmech hraje Bušová salonní úlohy.
Nyní jedná s Helenou Bušovou několik filmových společností a je jisto, že vytvoří ještě během této sezóny několik dalších filmových postav. Jedna otázka však nemůže býti zodpověděna; jaké to budou úlohy, budou-li poskytovati této sympatické mladé herečce více možností než role dosavadní, bude-li v nich jejího nadání lépe využito. Pochopí-li konečně filmoví výrobci, že si Bušová se svým uměleckým temperamentem nezaslouží bezbarvých a nezábavných podružných úloh a že se celým svým naturelem nehodí pro úlohy „vampů”, již jí jsou právě nyní s obdivuhodným nepochopením svěřovány, ale že tkví její herecká síla vedle lyrického hlavně v dramatickém a že se v ní skrývá šťavnatá zemitost, síla a dravost.
Bušová není ovšem ještě vyhraněnou hereckou osobností, ale má k ní všechny příznivé předpoklady. Je osobitá, svěží, nadaná, plná chuti a odvahy.
To je dosavadní životní a herecká dráha sympatické a krevnaté Bušové. Vidíme z ní, jak může vytrvalá a cílevědomá snaha splniti dětské představy a sny a jak je těžké v našich filmových poměrech prosaditi se i tak výraznému mladému talentu, jakým je Helena Bušová.
Dr. B. R.
Dr. B. R.: Kinorevue 1936/45 (352-353)
v původním jazyce a stylistiky
*Vlastním jménem Helena Buschová (21.10.1911 – 28.11.1986)
