06.02.1935 – „Umělci“ VE FILMU

„Umělci” VE FILMU

 Napíšeme-li „umělci”, neznamenají tyto uvozovky zlehčení jich samých. Oni sami za to zajisté nemohou, jak s nimi film nakládá. Ale film, zejména kasovní film ze života umělecké bohémy, jim tyto uvozovky přidává měrou náležitou.

 Ba že s nikým se nezachází ve filmu tak nešetrně, jako právě s umělci. Obchodník ve filmu má právo zůstat obchodníkem, kominík kominíkem, úředník úředníkem, bankéř bankéřem atd. Je jim ponecháno, aby zůstali takoví, jací vskutku jsou, mohou býti charakterističtí, mohou si dovolit býti typem. V tom směru jsou na tom umělci nepoměrně hůře, neboť na nich film žádá, aby na plátně vypadali ne tak, jak skutečně dnešní umělec vyhlíží, to jest zcela civilně a nenápadně, nýbrž aby se podstatně lišili od svého okolí, aby jejich genius byl na nich patrný na sto honů. Kdo asi klade tento požadavek nešťastným představitelům „uměleckých” rolí? Bezpochyby filmový producent, který touží po kasovním úspěchu a který se domýšlí, že jediné v této formě je umělec s to zalíbit se nejširšímu obecenstvu.

 Nuže podívejme se blíže, v jaké formě se tomuto obecenstvu má líbit.

 Můžeme říci, že čím romantičtější ta forma je, tím více se jí „umělec” zavděčí. Najdou se filmy, hlavně americké, kde dosud existují sametové kabáty a umělecké širáky i kravaty vlající pod bradou. Umělec evropský je již, chvála bohu, této uniformy zbaven. Jediné vlající kadeře ho dosud neopustily, a požadavek jemných, nervosních rukou je zcela nutný. Ale v pohledu očí i v ostatním chování musí být něco odlišného, co vás nutí, abyste si hned řekli: „Hle, člověk, u jehož kolébky stály musy.” V čem se však evropští i američtí umělci ve filmu musí shodovat, jsou chvíle, které je zachycují při tvůrčí činnosti. Hudebník např. ve své skladatelské extasi musí mít kolem sebe rozházeny noty, musí mít poetická vidění, při němž se rodí nové tóny. Za jeho hry kvetou v oknech květy, nějaká líbezná dívka snivě naslouchá zpovzdálí, zatím co kolem skladatele si slunce zahrává světelnými efekty. Umělec komponující u klavíru si může občas vjet do své bujné kštice. To se stává zejména tehdy, nalézá-li se uprostřed obdivné milionářské společnosti (dámy výhradně v přepychových večerních toaletách). Skládá-li sám doma, je bez límečku, v županu a kolem něho je rozprostřen malebný umělecký nepořádek.

 Genius houslový je na tom ve filmu ještě o nějaké procento hůře. Musí ovládat podivnou a složitou gymnastiku, kterou doprovází svoji hru a bez níž by dámy naslouchající strunám, jež lkají, nebyly řádně dojaty. Genius houslový obyčejně vystupuje v salonním úboru, nejlépe v bezvadném fraku, neboť v něm teprve dokonale vynikne jeho postava, štíhlá a půvabná, která je s to fascinovati publikum.

 Sochaři a malíři naproti tomu mají tu výsadu, že mohou vystupovat v zapatlaném pracovním plášti, i když si do ateliéru přivedou vznešenou dámu. Tito umělci vůbec jsou nuceni pracovat ve filmu výhradně s dámskými modely, co možná nejméně, oblečenými. Anebo jste snad viděli ve filmu výtvarníka, který by si hrál s nějakým nevinným zátiším, jako např. kytara + lulka + půl citronu + láhev od vína? Doufám, že nikoli. Také krajinář je ve filmu velmi vzácný a vyskytne-li se, tedy jen v Alpách nebo v nějakém malebném pohoří. Nejčastějším zjevem malířských a sochařských ateliérů jsou dámy ze vznešené společnosti, které bývají v nejméně žádoucí okamžik překvapovány svými manžely a schovávány milencem do tajemných koutů ateliéru.

 Sochař i malíř, zachycený filmem ve chvíli svého tvůrčího rozvášnění, ohání se svou špachtlí a štětcem s přímo žonglérskou obratností, kterou mu všichni příslušníci jeho cechu, sedící v kinu před plátnem, musejí z hloubi duše závidět. Tady se to v pravém slova smyslu „vrhá na plátno”. Ve filmu musí být vidět, jak roste geniální dílo.

 Herecky se dají všechna tato dosud vyjmenovaná umělecká povolání vyhrát jistě snadněji, než úloha geniálního spisovatele a básníka. Ta je ze všech „uměleckých” (zůstaňme při těch uvozovkách) rolí nejnesnadnější. Neboť zatím co hudebnímu skladateli napomáhá k efektu zvuková aparatura, houslista se svíjí a sochař a malíř improvizují v hlíně a v barvě, nezbývá ubohému spisovateli a básníku než vjíždět si zoufale do vlasů nad svým psacím stolem a zahazovat papíry — mnoho, mnoho papírů popsat a nemilosrdně zničit, nastlat kolem sebe zoufalou spoustu, jež by normálního metaře uvedla do nepříčetnosti.

 Ba že, těžké živobytí mají umělci. Nejen ti opravdoví, ti bez uvozovek, ale i ti, kteří jsou „umělce” nuceni hrát.

-ř-

Kinorevue 23/1935 (461-464)

v původním jazyce a stylistiky