07.11.1934 – Než přišel kinematograf

V. Gutwirth

 Každý vynález — byť za ním stála osobnost sebe silnější — potřebuje prostředí, v kterém by mohl růsti a vyzráti. To platí i o filmu, filmování. Problém, jak zachytiti ne mrtvý obraz, ale pohyb, byl prakticky řešitelný teprve tehdy, když byla po ruce dostatečně citlivá fotografická deska, dostatečně citlivý film. Trvalo dosti dlouho než vývoj, počínající se Daguerrem a Niepcem, tuto otázku prakticky rozřešil. Nebylo to snadné. Naráželo se nejen na potíže technické, ale i na nepochopení vrstevníků. Vždyť napsal Leipziger Anzeiger proti Daguerrovi m. j.:

 „Kdyby vůbec taková věc byla možná, pak by byli na to dávno přišli oni znamenití mužové, jako Archimed nebo Mojžíš. Jestliže tito moudří a rozšafní lidé nevěděli o zachycení zrcadlících obrazů, pak můžeme domýšlivého Francouze Daguerre, který se chtěl vychloubati těmito neslýchanými věcmi, Považovati již předem za blázna všech bláznů. Podobně nazvati můžeme každého Němce oslem všech oslů, který by chtěl této myšlence věřiti a pokoušeti se nějak o její uskutečněni.”

 Vývoj ovšem ukázal, že ten Daguerre přece jen nebyl bláznem všech bláznů; stal se mužem, kterým se počíná vývoj fotografie; Německo pak si všímalo tohoto vývoje a má svoje místo ve vývoji fotografie; neptalo se, zda jest skutečně oslem všech oslů ten Němec, který půjde ve stopách Daguerrových. Jak jiné myšlenky čteme, když otevřeme Živu (1854), kterou u nás redigovali prof. dr. J. Ev. Purkyně a Jan Krejčí! Jaké tu kladné stanovisko k fotografii, která počíná jíti světem! Čteme tu dlouhý článek o „světlopisu” od J. Baldy. Článek se končí:

 „Upotřebení světlopisu se ode dne ke dni více zmáhá, a to v té míře, Čím dokonalejší se stává. űest ale pamětihodné, jaké věci lze světlopisem vyobraziti. liž roku 1840 mohli bratří Natterové ve Vídni vyobraziti člověka kráčejícího neb koně v plném běhu! Jiní se pokoušeli o to, aby lehký smích dítěte, lámání se vlny na břehách, plovoucí lodě a j. na desce se ustálily. Ale nejvíce prospěje snad světlopis časem svým vědám; jak snadno lze nyní zvíře neb rostlinu vykresliti, jak malé namáhání, obraz stavby co nejsloženější obdržeti, na němž by ruka dlouho kresliti musila! Ani země nepostačí již předměty k výkresům světlopisným poskytovati; máme již i krásné obrazy měsíce světlopisem vyvedené, a při zatmění slunce roku 1851 (dne 28. července) i obraz zatmělého slunce na desce se ustálil.

 Dejme však tomu, Že se všecko ještě povede, na Čem se v oboru světlopisu pracuje; dejme tomu, že budeme moci v krátkém čase světlem výborně malovati — pak se nám namítnou jiné temné částky, které se vysvětliti musí, bude se totiž potom jednati nejen o to, co se zde děje, ale i proč se to děje. Abychom jen jeden příklad a sice nejzajímavější uvedli, proč se usazuje rtuť jenom tam na desce, kam světlo padlo, a to tím více, čím více světla tam padlo? Zde se otvírá duchu pátrajícímu ještě říše nesmírná a poznání příčin veškerých výjevů musí i výjevy samé zdokonaliti. O tom později.“

 S jakými pocity čteme dnes o pamětihodnosti, že se podařilo světlopisem (fotografií) zachytiti 1840 dokonce — kráčejícího člověka? Jak krásná zase jest ta otázka proč, proč se ten obraz zachytí. Není to důkazem krásné, zvídavé nepokojnosti? A nejsou i ty věty z živy, kterou vydával Purkyně, ukázkou, jakou cestou musila projíti fotografie, než se jí podařilo to, co potřebovala kinematografie: citlivý film? S jménem Purkyně jest spojen i kus předhistorie kinematografu —Jest to totiž Purkyňův kinesiskop, který jest patrný z připojeného obrázku. Stará fysika, z níž jest přetištěn obrázek (1870), provází purkyňův kinesiskop těmito slovy:

 „… skládá se ze dvou kotoučů na společné ose připevněných. jeden kotouč má určitý počet, ku př. 9 podélných štěrbin stejně od sebe vzdálených a na druhém kotouči je naproti každé štěrbině předmět v určité poloze vykreslen, ku př. ruka píšící písmeno a. Otáčejí-li se kotouče, spatřuje oko předmět v pohybu, t. j. uzří ruku skutečně píšící. Jsou-li štěrbiny příliš široké, bývají obrazy nezřetelné, jsou-li pak štěrbiny příliš úzké, jsou obrazy méně: jasné; proto opravil Purkyně kinesiskop v době novější tak, že oko zírá přímo na obrazy předmětů, tak že jest potřebí pouze jediného kotouče; ten však otáčí se s krátkými přestávkami, čímž pojímá oko obraz chvilku v úplném klidu.“

Více se dočítáme o Purkyňově kinesiskopu v Riegrově Slovníku naučném (z r. 1865). Je dobře uvésti, co tu jest (1865) napsáno, neboť jest tu velmi jasně pověděno, kam vývoj, jehož článkem jest Purkyňův kinesiskop, povede: ke kinematografu, k filmu, který jest dnes tak mocnou institucí. Riegrův Slovník naučný zmiňuje se nejprve o Wheatstonově thaumatropu, o Stampfrově stroboskopu a líčí, jak Purkyně u svého forolytu upustil od zrcadla, kterého použil Stampfer. Purkyně upustil od opotřebení zrcadla tím, že

 „… kotouč prohlédací a kotouč obrázkový na koncích společné osy rozloženy a na držátku točením pohyblivé jsou. Na kotouči prohlédacím jest devatero dosti úzkých škulin (více nebo méně), skrze které se oko na kotouč obrázkový dívá; na tomto pak jest stejný počet oddílů, na kterých pohyby předmětů rozložené vyobrazeny jsou. Oko dívajíc se skrz škulinku vidí na protější obrázky právě v tom stavu, jak se točením přecházejíce oku představuji, dalším pošinutím staví se před oko mezerní část kotouče, kde Škuliny není (kotouč budiž Černou barvou potřen). Tím se stane zatmění zraku, kdež jen stává ještě pozůstatek smyslného obrazu předešlého, když pak nastane zření nejbližší škulinkou, zastoupí nový obrázek místo předešlého, a tak dále v nepřetrženém pochodu až k návratu prvního obrázku posunutím točivým. zde zřejmo, že založeno jest toto náčiní na obrazech subjektivně názorných, které každý poznati může, když pohlédnuv chvilku na jistý předmět oči zamhouřil, kdežto obraz delší nebo kratší čas na mysli stojí, až zas jinými pohledy zmařen bývá. Toť je částka fysiologickopsychologická tohoto nástroje. Čím užší jsou škulinky, tím zřetelněji představuje se obraz, ač tím trpí osvětlení. Tohoto arci přibývá rozšířením škulinky, zřetelnosti pak ubývá, na místo teček vidíme krátké Čárky; když konečně Přímo hledíme na Plochu obrázkovou, smísí se všechny obrázky v okrouhlém obíhání, ježto se zase staví, když skrze škulinky hledíme. Uznávaje pak Purkyně při svém nástroji ty a takové nedokonalosti, přičinil se i odstraniti kotouč prohlédací, takže oko naprosto na obrázky hledíc je v jejich pohybech Pojímá. Toho se docílí vlastním strojkem buďto s pérem spojeným k natahování aneb jakous ručičkou točivým. Ten strojek tak zřízen jest, Že když se osa, na kteréž obrázek upevněn jest, točí, točení to se stává přestávkami, což má tu výhodu, že v tu chvíli předměty vidí v jich úplném klidu, a třeba i lupou na ně hleděti může. Tyto a jim podobné pohledy nazval Purkyně kinesiskop čili pohybohled. Tímto upravením otevřeno jest dosti široké pole mnohonásobným způsobům upotřebení toho, možná říci, čarovného přístroje; zvláště důležito jest, že i většímu obecenstvu prostředkem svítilny magické nejrozmanitější pohyby přírodních historických a uměleckých představení uváděti se dají, i povstane z toho zvláštní odvětví průmyslu vědeckého, ve školách i vůbec pro poučení i zábavu užitečného. např. Z oboru fysiky dají se představiti všeliké způsoby vlnění tekutin, zvuku, světla, nejsložitější mašiny ve svých pohybech; Z oboru fysiologie pohyby srdce, oběh krve, proudění nervní, činnosti svalů; z přírodopisu pohyby všelikých zvířat po zemi i ve vzduchu, nejrozmanitější hraní barev, výjevy fysiognomické na tváři lidské, posuny dramatické, rostění rostlin a jiných organických těles, představení tělesnosti se všech stran, což jinak na pouhé ploše vyvésti se nedá; z oboru historického představení všelikých skupení účinů lidských, na př. bitvy, plesy, průvody aj. Tato představení mohou se díti buď v rozměrech menších, anebo prostředkem optickým díti se jest ,že tato věc mistrností umělců stane se časem zvláštním odvětvím výtvorného umění, kde již nepostačí vytvořiti jedinký moment činu se vyvíjejícího, nýbrž i celý děj a celé dějstvo.”

 Tohle bylo vytištěno v Riegrově „Slovníku naučném” v r. 1865. Hledejme v tomto slovníku jméno Edison. Nenajdeme tohoto jména. Pokusme se tam něco najíti o kinematografu. Nenajdeme tam zhola nic. A přečtěme si ještě jednou, co jest tu psáno o Purkyňově kinesiskopu. Není tu jasně předpověděn vývoj, který vedl ke kinematografu? Není tu předpověděn vývoj, který se končí biografem a filmem, který nám ukazuje bitvy, plesy, průvody, a ještě mnoho jiných věcí a mnoho jiných dějů? Není tu předpověděn vývoj, který se končí filmem, který jest dnes činitelem uměleckým?

 Zadíváme-li se pod tímto zorným úhlem na Purkyňův kinesiskop, pak poznáme, že jméno českého učence Purkyněho jest jménem člověka, který znamená důležitý článek v řetězu vývoje, který se počíná dětskou hračkou a končí tím, co jest denním chlebem dnešní společnosti: biografem, filmem.

V. Gutwirth – Kinorevue 11/1934 (201-204)

v původním jazyce a stylistiky