10.10.1934 – Laik se dívá na český film

 „Třebaže nemůžeme bez výhrad souhlasit s vším, co tu autorka píše, uveřejňujme její článek nezkrácený, tak jak byl zaslán, pro řadu poctivých a zdravých podnětů, které obsahuje. Vyvolá-li diskusi, bude nám to jen milé, a rádi odchylné názory jiných pisatelů otiskneme. „

Redakce

Míla Pachnerová

 „Vžilo se už u nás říkat napořád: český film za nic nestojí, nedovedeme dělat dobré filmy, podívejte se na sousedy, blízké i vzdálené, co oni dokážou, jaké oni mají herce. … Každý český film byl vítán s neskrývanou obavou před novou blamáží. Nuže, domnívám se, že křivdíme sami sobě přílišnou nedůvěrou, která je často horší než nemístné sebevědomí.

 Ve spoustě špatných a horších filmů, jak je má každá produkce, vytvořila naše domácí kamera několik opravdu dobrých věcí, které slibují a zavazují pro budoucnost. Ale právě těchto několik filmů, které nechci jmenovat, abych neublížila těm druhým, ukázalo jasně, v čem tkví nedostatky domácí produkce. Fotografii máme dnes už tak dokonalou, že může soutěžit se současnou tvorbou světovou (ne vždycky a ne všude). V poslední době přemohli i naši herci pověstný strach z fraku a smokingu a pohybují se ve společenských filmech stejně nenuceně, jako jejich francouzští nebo němečtí kolegové. Náš film nedopouští se nyní už tak hrubých poklesů proti dobrému vkusu, jako bylo nezapomenutelné gesto rozjařeného zetě v zfilmovaného Právu na hřích, o němž se nejspíše režisér domníval, že nemůže býti vynecháno, aniž film utrpěl na své úrovni. A přece jsou tu s českým filmem stále ještě nějaké potíže. Producenti říkají nezastřeně: nemáme peníze!

 Je to smutné, ale pak, proboha, je lépe – netočit. Nuže, dobrá rada nad zlato a – přece se točí! mohli bychom zvolat s nesmrtelným Galileem. Není peněz, není prý také herců. Tako okolnost není pilnému návštěvníku kina neznáma. Skutečně, počet opravdu dobrých herců a snad zejména hereček, lze spočítat na prstech jediné ruky, a to je skutečnost velmi závažná. Nedávno si někdo vzal v jistém deníku na mušku naše filmové hvězdy, tepal jejich nevkus v oblékání a nedostatečnou kulturu slova i jevištního účinu, ale českému filmu, jako vůbec žádnému podnikání na světě, nepomůže negativní kritika. Mnohem lepší byla by rada, jak to zařídit lépe. Anketami a soutěžemi málokdy byl objeven velký talent, naopak, náhoda už často podala ruku tvořivému umění, a ze všeho nejčastěji filmu. Nebraňme náhodě! Český film je v začátcích, Barrandov není Hollywood. Nelze jen tak bez povšimnutí šmahem zamítat mladé talenty, když jsme se ještě nepřesvědčili, co v nich vězí. Obecenstvo je skromné a shovívavé, uvážíme-li, že se bez reptání divá v každém domácím filmu znova na starou naivku, stejnou komickou starou a stejného milovníka. K tomu třeba dodat, že okolnosti nutí herce divadelní, aby si přivydělávali filmováním, a zase naopak. Jaká škoda z toho vzniká úrovni jejich práce, bývá často vidět. Herci zanášejí do českého filmu mnoho ze své jevištní manýry, vidíme zřejmě, kde extemporují v samolibém přesvědčení, že miláčkové publika upoutají i ve filmu milým lajdáctvím a zdáním nenucenosti. Tím se stává, že náš film doposud se nevymanil z úzkých hranic provincionalismu, že zůstává filmem pro domácí potřebu, filmem druhořadým, na který se jdeme podívat, když právě nehrají nic lepšího.

 A když slyšíme třetí lamento filmových výrobců, nalézáme zároveň klíč k tomuto stavu věcí. Filmoví výrobci doznávají, že nemají dobrých libret. Ostatně nám to ani nemusejí důvěrně svěřovat: stačí, abychom vzpomněli na dosavadní domácí tvorbu, a poznáme to sami. Ředitel velké domácí filmové společnosti mi řekl: „Obecenstvo chce veselohry! Musíme se podřídit vkusu obecenstva!“

 Je smutnou skutečností, že zájmy obchodní všude dnes převyšují zájmy umělecké, ale tvrzení o veselohrách není pravdivé. Oč lépe je, říci přímo: „Taková nějaká psina se nám dělá snadněji a levněji a konec konců, lidé na to jsou taky!“ To by alespoň bylo poctivé, ale nenamluvíte mi, že lidé, kteří po týdny plnili kina, když se hrály nádherné cizí filmy, jako Ve vyšetřovací vazbě, Aféra Dreyfusova, Zrzek, David Golder – jmenuji jen namátkou – filmy vysoké úrovně, beze stopy laciného kýče a bez jediného komického prvku, že by titíž lidé snad bojkotovali dobrý český vážný film.

   Ale ovšem, viděli jsme už tolik pohledů na malostranské střechy a na Zlatou uličku, že by bylo třeba nalézt v půvabné naší krajině i venkovských městech nové záběry, nové náměty. Budeme-li pokračovat v dosavadní „veselé“ linii, nedostaneme se patrně nikdy za hranice, leda k shovívavým bratrským národům Malé dohody. Ale bude to štěstí, protože jsme doposud ukázali ve filmu jen a jediné typ dobré, hubaté matky paní Nedošínské (před jejímž velkým uměním se skláním s opravdovým obdivem), rozšafného otce Pištěka (teď už vzácnějšího), potrhlého, třebaže komického poplety Plachty a zapomnětlivého profesora Haase. Stále stejní lidé ve stejných úlohách, ku podivu, že je to samotné už neomrzelo! O dívčích rolích hovořit, bylo by zvláště bolestné. Poctivě řečeno, máme sotva jedinou herečku alespoň běžné úrovně běžných filmů cizích. A přece není pochyby, že je takový víc zde, mezi námi, a že by se líbily. Vždyť Ondráková – lze na její umění nazírat jakkoli, ale dodělala se úspěchu ve světě a podle toho třeba usuzovat – je čistokrevná Čechoslovačka. Nadaná Hedy Kieslerová (Extase) byla rovněž z Prahy.

 Aby producent uspořil výlohy s pořizováním zbrusu nového libreta, filmuje způsobem často nezáživným osvědčené lidové romány nebo divadelní kusy, které se líbily. Zapomíná, že je vlastně snazší spolupracovat na věci zbrusu nové přímo s autorem, než dávat přetvářet hotový kus – přetvářet a často znetvořit k nepoznání.

 Nechme zatím odpočívat domácí klasiky, ke kterým v jiných zemích sahají jen zkušení režiséři se štábem vybraných herců, jak pieta k domácím slavným autorům káže, zanechme folkloru, protože je škodlivý omyl, že film, sestavený celý pod heslem „příroda – venkov – kroje – táčky – přástky – malůvky – pout u svatého Antoníčka a selská svatba – “ se zalíbí. Skutečnosti dokazují opak, třebaže fotografie byla dobrá, reklama znamenitá, kritiky skvělé….

 Kursy a školy pro libretisty, tom můře být jen pomůcka, jako malířům akademie a hudebníkům konservatoř. Ale je na omylu, kdo by se chtěl naučit psát román, divadelní hru nebo filmové libreto bez nadání. Vkusu a divadelnímu cítění nelze se nikde přiučit, jestliže takové nadání není přímo ve vás. A v tom tkví také kus bídy českého filmu; že libreto dělá kdokoli, třebas i autodrožkář. Ano, proč ne? I on by mohl napsat libreto k filmu, ale – muselo by za něco stát! A i potom by to byla výjimka. Ale u nás, zdá se, hledí se nejprve na to, kdo by to asi sehrál a kolik by to stálo. Děj samotný – laik alespoň má takový dojem – je záležitostí z posledních. Proto také mnohé v českém filmu je nedomyšlené, nehotové a působí jako improvizace.

 Vytvoříme film ze života, třebas dějově prostý, film na způsob velkých ruských pokusů. Anebo: jak jednoduchý byl děj Děvčat v uniformě či 6 děvčat u vesla. Nepochybuji, že ani u nás by o takové náměty nebylo nouze, ale v naší soudobé tvorbě, zdá se, platí zásada: nač se namáhat, když lidem stačí, co jim předkládáme? Jak dlouho jim to ještě bude stačit?“

Mila Pachnerová – Kinorevue 07/1934 (123-125)

v původním jazyce a stylistiky