19.03.1935 – Lída Baarová NA SKOK V PRAZE

Lída Baarová NA SKOK V PRAZE

 Sedí proti mně, v jednoduchých anglických šatech, ožehnutá zimním horským sluníčkem. V očích zlaté jiskřičky, rty svítí úsměvem bílých zubů. Vypadá tak jinak, s vlasy hladce sčesanými, s vysokého čela, s tím zlatovým nádechem pleti. Řekli byste — „sport-girl”, která se vrátila s FIS závodů.

 „No, trošíčku pravdy máte — vrátila jsem se právě dnes ráno ze Smokovce. Nedovedete si ani představit, jak je teď v Tatrách skvěle! A ti Seveřani, Norové a Švédové — svými lehkými a prudkými skoky se zdají být více roztřepetanými racky než lidmi! Ani se mi nechtělo zpět, třebaže jsem si uvědomovala, že jedu do Prahy — do Prahy! Víte, kdyby to neznělo tak banálně, tedy bych vám chtěla povědět . . .”

 „Tedy vy jste byla na FIS závodech v Tatrách a ne . . . ”

 Prudký výbuch smíchu, tak živelně upřímného, mne nenechává domluvit. Nevím, mám-li se tvářit udiveně či …

 „Ne, prosím, nehněvejte se na mne, ale přišlo mi to skutečně tolik k smíchu, když jsem si představila, že i vy — že i vy dokončíte větu velkým otazníkem: na FIS závodech v Tatrách a ne …  s Fröhlichem v Krkonoších? Hrozně ráda bych znala toho patrona žurnalistické fantasie, který si na mne vymyslil tuhle sensaci: Lída Baarová s Fröhlichem po zasnoubení tráví dovolenou v Krkonoších. A zatím já byla s taťkou na FIS v Tatrách, a Gustl se chystal do Budapešti za . . . „

 „Za paní Gittou, že?” (teď to oplácím zase já a mám chvíli pekelnou radost z udivených očí sl. Lídy). „Vidíte i my v Praze už víme, že prý se slavilo v Gödu nějaké slavnostní smíření.”

 „Hrůza, a já vám chci zrovna prozradit malé tajemství a vy to už zatím víte! Že mě žurnalistická fantasie provdávala za každého mého partnera z filmu, mne už nijak nepřekvapovalo a také jsem se nikdy nesnažila podobnou líbivou sensaci vyvracet. Ale, že neušetří ani Fröhlicha, ne, to mi skutečně ani ve snu nenapadlo. Nevím, jak si lidé vlastně tu práci u filmu představují — asi tak, že člověk dlouhou chvílí nemá co dělat a baví se tedy milostnými pletkami. A zatím — prvý cizojazyčný film, práce tak intensivní a těžká, že člověk neví, na co má dříve dávat pozor a co spíše kontrolovat: zda hru nebo výslovnost! Od sedmi hodin ráno do večera, a několikrát se stalo, že pro mne poslali v noci. Celá rozespalá jsem sedala do Babynky a v duchu hubovala na celý svět a nepřála si nic jiného než moci se vrátit, zapadnout do peřin a spát a spát a spát … Jenže milému a drahému panu režisérovi ani nenapadne se vás ptát, jste-li unavena či ne: zdá se mu jen, že je úžasně jasná a čistá noc, a že ty hvězdy by se nám v ateliéru přece jenom asi takhle nepovedly! A takovýmhle tempem to šlo celé dva měsíce. Úplně nové prostředí, nové pracovní tempo, nová úloha …”

 „Nová úloha — nechtěla byste mi povědít trochu víc o vaší Giacintě?”

 „O své úloze přímo vám nic nepovím; je mi snad víc než blízká, tak nová, docela, docela jiná, než na jaké jsem byla dosud zvyklá! Ale povím vám několika slovy hlavní děj Barcaroly.: Signor Colloredo (Gustav Fröhlich) je nejpověstnějším členem benátského klubu zlaté mládeže. Mladý, hezký, se spoustou zbytečných peněz tropí jednu hloupost za druhou. Jde z dobrodružství do dobrodružství, získává jimi přátele i nepřátele. A jednoho večera se sází se svými přáteli, že svede ženu Signora Zubarana, Giacintu. Zubaran se o této sázce dovídá a — přistupuje na ni. Stanoví si jen své podmínky: Dobude-li Colloredo do příštího rána Giacintu, má při souboji první ránu on — skončí-li jeho pokus neúspěchem, střílí první Zubaran. Večer při benátské noci potkává Colloredo Giacintu. Nezná ji a ona nezná jeho. A přece Giacinta se stává Colloredovi osudem — benátská noc, noc lásky, ne prudkého smyslového vzplanutí, ale čisté, oběti schopné lásky. Příštího jitra má Zubaran první ránu . . . Colloredo padá . . . Tedy vidíte, že ideově zcela jiné zabarvení, než v jakém jsem pracovala doma. Pracovala jsem s velikou chutí, ale bylo to přeci jenom hodně vysilující. Teď snad je vám docela pochopitelné, že na zasnubování jsme si s Gustlem při vší té práci ani nevzpomněli. Škoda, připravili jsme zřejmě spoustě, přejících zklamání, a já vám ani při nejlepší vůli nemohu slíbit, že máme v úmyslu to napravit. Gustl je v Göde a já se vracím do Berlína k nové práci. S tím zasnubováním a vdáváním přeci jenom ještě počkám!”

 A pak prohlížíme spolu berlínské časopisy, které přinesly o Lídě Baarové mnoho milých a nadějných článků a celou řadu fotografií. A je mi při tom tak nějak dobře, protože všude čtu Lída Baarová, a ne žádné Lyda Baar ani Lydia du Barry, jak oznamovaly některé pražské deníky. Je z ní stále ještě naše Lída Baarová, která nezapomíná žádnému z berlínských žurnalistů si postěžovat, jak se jí stýská po Praze a jak se těší na několik dnů dovolené doma. Nezapomíná na všechny ty, kteří jí v Praze zůstávají věrnými a drží jí pravý palec. A z těch, kteří jí ho nedrží, a dělají z ní hvězdu hakenkrajclerského filmu, si prý vůbec nic nedělá . . .  (e. p.)

Kinorevue 30/1935 (66-68)

v původním jazyce a stylistiky