20.02.1935 – Od edisonova kinetoskopu k metropoli světového filmu 2

Od Edisonova KINETOSKOUPU k METROPOLI SVĚTOVÉHO FILMU 2

Karel Smrž

V nakladatelství Družstevní práce vyšlo loni velké dílo, Smržovy „Dějiny filmu”, zachycující gigantický vývoj této osmé světové velmoci od nejstarších počátků až po naše dny. Otiskujeme z této knihy zkráceně kapitolu, léčící vznik a vývoj amerického filmu.

 K prvému otevřenému boji došlo v květnu roku 1908, kdy na ni — a zároveň na Kleineho podal Edison žalobu, poněvadž prý používají neoprávněně jeho patentových práv. Žalobou ovšem byla postižena nejen společnost Biograph, nýbrž i všechny biografy, které promítaly Kleineho filmy.

 Kina se v této době ovšem zdaleka nepodobala dnešním. Byla špatně ventilována, bez východů z nouze a vesměs umístěna na periferii velkých měst.

 Společnost Biograph nestála o boj. Chtěla mír a namítala proto, že pracuje se zcela jinými přístroji. Edisonův koncern však její patentová práva neuznal.

 Velký vynálezce vlastně s filmem již dávno skoncoval. Po pravdě řečeno, nebral jej nikdy příliš vážně. Jeho pravý zájem byl, aby ze svých patentů na tomto poli vytěžil, co se dalo. Ukázalo se, že probouzející se filmové podnikání mělo pro Edisona tehdy cenu asi 87.000 dolarů ročně.

 Biograph jejíž filmy, režírované Griffithem se těšily velké pozornosti — nabídla vynálezci 150.000 dolarů. Edison odmítl. Ateliéry byly nepřístupny, obestřeny tajemstvím. K míru došlo až v prosinci roku 1908, kdy Edison, Biograph, Kleine a všichni ti, kteří měli Edisonovy patentové licence spolu s francouzskými firmami Pathé Fréres a Méliés založili firmu The Motion Picture Patents Company.

 Byl to počátek nejmocnějšího trustu v historii filmu.

 Biografy nebyly ani tehdy v příliš velké vážnosti.

 Newyorský starosta C. B. Mc. Sllelan je totiž právě tehdy prohlásil za „… nečistá a nemorální místa zábavy …“ a zakázal všechna další představení. Tuto zprávu dostali jako zákusek ke snídani čtenáři denních listů právě na Štědrý den roku 1908.

 Jako odpověď na tento úřední, strohý zásah do svých podnikatelských práv svolalo ještě téhož dne pět set majitelů kin protestní schůzi, na které bylo odhlasováno založení ochranné organisace.

 Celé toto protestní tažení vedl předseda sdružení majitelů kin, William Fox, s jehož jménem se zakrátko setkáváme i ve výrobním odvětví probouzejícího se kinematografického podnikání, a Markus Loew.

 Příčinou ostrého zákroku starostova nebyly ovšem samotné biografy, nýbrž filmy, které se v nich předváděly.

 Těžko dnes rozsoudíme, zda byl v právu, či zda bylo jeho rozhodnutí diktováno jen onou známou americkou morálkou, která pak ještě tolikráte zasáhla do vývoje zaoceánského filmu. Pravda bude asi někde uprostřed, poněvadž producenti už od počátku filmového podnikání se nikdy neohlíželi příliš úzkostlivě po budování nových hodnot. Viděli ve filmu především dobrý obchodní výrobek, jehož výnosnost byla tím větší, čím spíše hověl vkusu nejširších vrstev diváků.

 Nová organisace chtěla mít ovšem v této věci jasno a usnesla se proto, že bude filmy před veřejným předváděním promítati sboru soudců, který by je buďto schválil, nebo zamítl — aby se již nemohl opakovati podobný případ, který by kina velmi poškodil.

 Skutečně pak byla vytvořena kontrolní komise, nazvaná National Board of Censorship of prvý filmový censorní sbor, Motion Pictures — kterému bylo třeba předváděti všechny filmy. Po jeho rozhodnutí bylo teprve lze promítati je veřejně.

 Filmová výroba byla ovšem ještě v kolébce, takže i ateliéry byly zařízeny neobyčejně primitivně. Užívalo se v nich většinou jen slunečního světla, velmi často byly dokonce stavěny dekorace pouze pod širým nebem.

 Chicagský William Selig tehdy prvý zavítal se svou společností do Kalifornie, aby poblíž města Los Angeles — které se později stalo střediskem amerického filmu — natočil námořní scény do svého výpravného filmu Hrabě de Monte Christo, jehož interiérové scény pořídil již v Chicagu. Skvělé povětrnostní poměry v tomto kraji přiměly ho však k tomu, že další film In the Sultan’s Power natáčel již v Los Angeles celý. Nebylo tu ovšem ani jediného filmového ateliéru, takže interiérové scény tohoto filmu se natáčely na podiu, postaveném na jakémsi dvoře pod širým nebem.

 Přesídlením Seligovy společnosti do Los Angeles počíná vlastně kolonisace tohoto kraje. Již roku 1909 se tu setkáváme s další společností — New York Motion Picture Company — která byla trochu později změněna na společnost Bison. Její zakladatelé — Charles O. Baumann, Adam Kessel a K. Frensch — se rozhodli kráčeti ve stopách Williama Seliga a vyráběli úspěšné filmy z divokého západu — western’s — jejichž hlavními hrdiny byli stateční cowboyové, Indiáni, zlatokopové a vystěhovalci.

 Ráz této produkce se projevil i v uspořádání ateliéru, jehož nejdůležitější budovy tvořily — stáje, ve kterých byla chována spousta koní, jichž takovéto filmy vyžadovaly.

 Od listopadu roku 1909 do července 1910 vyrobila společnost Bison asi stoosmdesát filmu, takže natáčení dvou takovýchto dramat z Divokého západu trvalo průměrně sotva tři dny. Nezapomínejme ovšem, že to byly vesměs krátké, jednodílné filmy, jejichž napínavý děj se většinou odehrával pod širým nebem, takže jejich výroba nebyla příliš zdržována ani stavbou dekorací.

 Honoráře herců nebyly tehdy příliš skvělé. Hlavní představitelé filmu dostávali asi pětadvacet až pětatřicet dolarů týdně, lepší statisté i pět dolarů denně, cowboyové se musili spokojiti se třemi dolary za filmovací den. Poněvadž ostatní výlohy tvořil jen citlivý materiál, laboratorní zpracování filmu a administrativní režie podniku, neudiví nás, že výrobní náklady jednoho filmu málokdy převyšovaly stopadesát dolarů.

 Také společnost Biograph přesídlila roku 1910 do Kalifornie, když se její ředitel a zakladatel Hammer v lednu tohoto roku osobně přesvědčil o ideálních povětrnostních poměrech této země. Biograph má ve vývoji nejen amerického, nýbrž i světového filmu velmi významné jméno, poněvadž dovedl kolem sebesoustřediti řadu osobností, pracujících se zdarem v tomto odboru dodnes. Tady začínala v malé úloze filmu Ramona jako děvčátko Mary Pickfordová i velký režisér David Wark Griffith.

(Pokračování příště.)

Karel Smrž – Kinorevue 26/1935 (510-511)

v původním jazyce a stylistiky