24.10.1934 – Triky zvukového filmu

Josef Kytka

Zachytiti na filmovém pásu zvuk tak, aby jeho reprodukce naprosto odpovídala zvukům skutečným a přirozeným, jest uměním snad daleko těžším nežli zachycení obrazu. Během několika málo let existence zvukového filmu vyvinulo se toto umění vzhledem ke zkušenostem a technickému zdokonalování na celou obsáhlou vědu.

Průměrný návštěvník kina nemá mnohdy ani tušení, jakých triků a technických metod bylo při natáčení filmu použito, a zdá se mu, že zvuk, provázející předváděný děj, musil býti zachycen přímo při jeho natáčení.

Zkušenostmi bylo však zjištěno, že velmi Často při zachycování zvuků skutečných bývají tyto promíseny různými jinými zvuky rušivými, které zkreslují celý snímek tak, že jej nelze použíti. Z tohoto důvodu používá technický pracovník, který za zachycení odpovídá a řídí jeho natáčení, tónmixer — různých triků a způsobů, jimiž dociluje naprosto věrných efektů.

Mixer řídí svoji práci Z kabiny, t. j. z velké, čtyřhranné, zasklené a pojízdné skříně, jak nám ji ukazuje připojený obrázek. Zvuk se zachytí nejprve mikrofonem, který je při pevněn buď na stojanu nebo na zvláštní pohyblivé dlouhé tyči, které se ve filmové hantýrce u nás říká „šibenice” a již v cizině nazývají „žirafa”. Kabely se vede elektrický proud mikrofonu do kabiny, kde jest zvuk odposloucháván, kontrolován a různými zesilovači a jinými zařízeními regulován. Zvláštním kabelem jest pak veden do laboratoře mimo atelier, kde jest přeměňován na energii světelnou a zachycován na filmový pás.

Mixer přijímané zvuky jednak kontroluje, pokud jde o jejich jasnost, srozumitelnost a zabarvení, jednak různé zvuky skládá v celkový efekt. Zachycované zvuky jsou buď skutečné, jako např. mluva, zpěv, hudba, kroky, skřípání dveří; cinkot sklenic apod., nebo nahrazené či umělé, např. hvízdání větru, supění vlaku, vrčení aeroplánu, detonace atd. Všechny tyto zvuky zachycuje mixer jedním nebo více mikrofony, různě postavenými nebo zavěšenými. Laické obecenstvo se často zajímá o to, jakým způsobem jsou různé zvuky ve filmu napodobovány.

Na našem obrázku, pořízeném při točení filmu „Převrat v Kocourkově“ (1), můžeme vidět po pravé straně dělníka, který má v jedné ruce gumový balon s hrstkou broků uvnitř a ve druhé ruce papírovou krabici, rovněž s troškou broků. Pohybováním a třesením těmito předměty docilují se zvuky dokonale znázorňující supění vlaku. Z bomby, vedle stojící, vypouští se stlačený vzduch, čímž jest reprodukováno syčení lokomotivy. Silným vypuštěním vzduchu se docílí houkání parní píšťaly.

V technickém skladišti atelieru bychom nalezli řadu rekvisit, sloužících k „výrobě” zvuků. Svištění větru obstarává dřevěný válec, otáčející se náležitou rychlostí, při čemž přes válec jsou položeny různé druhy látek, bavlněná celta, jemné hedvábí apod. Různé druhy řehtaček, pérových strojků apod. znázorňují hučení deště, bouři, aeroplán apod. Zesílení zvuku při zabrání vrtule aeroplánu vyvolává přímo mixer silnějším zapojením v kabině. Pro zvuk zvonů jsou k disposici různě dlouhé kovové roury, pro telefony různě znějící elektrické zvonky apod.

Kvalitu a barvu mnohých zvuků upravuje si mixer sám, např. šířku a mohutnost zvukovou, mající značit velikost prostoru, znázorní současným zapojením několika mikrofonů v různých vzdálenostech; podobně docílí i ozvěny.

Mnohdy postupuje se i tím způsobem, že zvuky se natáčejí až dodatečně, když film byl obrazově již dohotoven. Jedná se zpravidla hlavně o podložení hudbou. Tomu způsobu se říká synchronisace. Zajímavou byla např. synchronisace Innemannova filmu „Třetí rota“ ještě ve starém atelieru A-B, kde účinkovaly celé skupiny střelců, několik strojních pušek, a kde bylo použito serie bomb, elektricky vypalovaných. Při synchronisaci se promítá hotový film a podle toho, jaký se na plátně právě odehrává děj, jsou vyluzovány příslušné zvuky a zachycovány mikrofonem. Při tom mnoho zvuků se nahrazuje způsobem leckdy velmi prosaickým. Tak např. ve filmu „Marijka nevěrnice“ byl obraz, znázorňující kácení lesa a padání kmene na zem, nahrazen lámáním sirek a třísek přímo před mikrofonem a úder stromu o zem nepříliš hlasitým bouchnutím dveří. Nebo při synchronisaci „Sokolského sletu“ byl ruch při plaveckých závodech ve stadionu na Barrandově znázorněn šploucháním vody ve dvojích neckách. Jest zajímavé, že právě o tomto úseku filmu psala kritika, že svou věrností dokumentoval přednosti skutečného natáčení zvuku současně s obrazem, kdežto jen v ostatních částech byla objevena — dodatečná synchronisace.

Z jiných triků, používaných při montování zvuku, jest důležitá mixáž, při níž se natočí řada zvuků zvlášť, např. hudba, řeč a hučení větru, a pak podle požadavků filmu se tyto zvuky smísí v jeden zvuk konečný. Dá se při tom docíliti nebývalých a nezvyklých efektů. Např. při zvucích silně hrajícího orchestru nebo burácení bouře jest dokonale slyšeti šepot účinkujících herců. Někdy se natočí celková scéna zvuková, vykopíruje se a při jejím zvuku se obrazově znovu filmuje z různých poloh jako němá, aby se jednotlivé záběry mohly na konec sestříhati podle zvuků či hudby již hotové. Způsobu tomu se říká play beck a použil ho na př. režisér Binovec při divadelní scéně filmu „Žena, která ví, co chce“.

Velmi zajímavým problémem je t. zv. dubbing, t. j. podložení filmu, obsahujícího cizí dialogy, řečí jinou, ale tak, aby pohyby rtů i gest byl v divácích vzbuzován dojem, že mluva je skutečná. Zajímavým pokusem v tomto směru je na př. film „Amok“.

(Dubbing se stává otázkou tím důležitější, že je dnes řada států, kde je zakázáno promítati filmy v jiné řeči než domácí. Dokonalost práce není dána jen dokonalostí zařízení technického, nýbrž i vhodným převodem původních dialogů do jiné řeči. O tomto zajímavém problému přineseme samostatný článek.)

Josef Kytka – Kinorevue 09/1934 (166-167)

v původním jazyce a stylistiky

(1) Film „Převrat v Kocourkově“, konečný název v kinech „U nás v Kocourkově“.

(DFA)