28.11.1938 – Továrna na fotografování slov

Karel Smrž

Továrna na fotografování slov

KAREL SMRŽ

 Revoluce zvukového filmu zasáhla i život ve filmovém atelieru.

 Za časů filmu němého se ozývala dílna na výrobu moderní nesmrtelnosti směsicí všech možných zvuků a hlasů. Před dřevěnými dekoracemi syčely uhořívající uhlíky obloukových lamp. Ze strojovny zněl monotonní hukot motorgenerátorů, agregátů a konvertorů. Akordy sentimentální hudby podmalovávaly náladu natáčených scén. Režisérův megafon ovládal úsečnými rozkazy pohyby a gesta hrdinů světelného dramatu, tonoucích v záplavě bílého světla reflektorů. Z vedlejší, teprve stavěné dekorace se ozývalo kladivo, směsice hlasů, hovor a smích.

 Tak se rodil němý film…

 Zvukový film je paradoxem. Chce absolutní ticho!

 Výstražně planou Červená světla…

 Pozor — — natáčí se … !

 Ani nejslabší zvuk neprojde zvenčí isolovanými stěnami studia. Absolutní ticho pohltí náhle celou jeho prostoru. Ještě před chvílí tu režisér zkoušel scénu, která se teď bude natáčet. Montéři zavěsili do středu dekorací podivný malý předmět a spojili jej pancéřovým kabelem s pojízdnou budkou v zákulisí. Je to mikrofon — citlivé ucho zvukového filmu. Jeho vnímacími schopnostmi uslyší divák hudbu, zpěv a dialogy, reprodukované ampliony za projekční plochou kina.

 Hrdinové světelného dramatu dnes vědí nejen co budou před kamerou dělat, nýbrž i co budou mluvit. Režisérovi už nestačí jenom oko k tomu, aby posoudil, je-li scéna dobrá a může-li se už začít. Naslouchá. Opravuje výslovnost a hlasové zabarvení — stejně jako gesta a mimický výraz. Pětkrát, desetkrát vyznává nalíčený mladý muž stejnými slovy své partnerce lásku. Potůčky potu mu stékají po zapudrované tváři. Ale režisér stále není spokojen. Znovu letí na scénu a vykřičeným, ochraptělým hlasem přednáší předepsané věty tak, jak si je sám přeje mít vysloveny.

 V malé zasklené budce za dekoracemi, plné podivných přístrojů, knoflíků, měřicích aparátů a drátů, reprodukuje dokonalý amplion každé slovo, jež zazní v prostoru dekorací. Tady se kontrolují všechny zvuky, dříve, než budou vepsány do citlivé vrstvy filmu. Teprve když vládce této čarodějné dílny je si jist, že jsou mikrofony na správných místech a všechno ostatní že je v pořádku, dá znamení, že se může začít.

 Ozve se pronikavý hvizd sirény. U všech vchodů zaplanou výstražná červená světla. Zůstaňte stát vy všichni, kteří nejste v zorném úhlu objektivu kamery. Přestaňte téměř dýchat. Ticho v dílně na fotografování zvuku je pojednou tak hluboké, že slyšíte své srdce bít, a kdyby upadl špendlík, slyšeli byste asi, jak zazvonil. Dekorace tonou v záplavě světla.

 Všechno v pořádku?

 Operatér se sklání k svému stroji, jehož útrobami už letí filmový pás, neboť hnací elektromotorek je zapnut a přesný mechanismus dává čtyřiadvaceti fotografickými obrázky nesmrtelnost každé vteřině, která minula.

 Režisér dává znamení … Filmuje se … !

 Znovu zaznívají slova, tolikráte již vyslovená. Zvukové vibrace dopadají na citlivý mikrofon a mění se v něm na nepostřehnutelně jemné záchvěvy elektrického proudu.

 Ohebným kabelem běží rychlostí lidské myšlenky tento věrný posel do tajemného zákulisí. Vrhá se do vzduchoprázdného prostoru elektronových lamp. Proniká slídou kondensátorů. Víří v závitech transformátorů. Zesílen a modulován končí svou složitou dráhu v citlivém orgánu přístroje, který píše zvuk světlem do emulse letícího filmu.

 Promění se tu buďto na nervosně kmitající záři miniaturní neonové trubičky, nebo na neklidně vířící magnetické pole, které strhne do pohybu proud paprsků polarisovaného světla, procházejícího trinitrobenzolem. Rozkmitá mikroskopické zrcátko, jež dá život uzoučkému světelnému paprsku, který se od něho odráží.

 Útrobami podivného stroje převinuje neproměnnou rychlostí přesný mechanismus citlivý filmový pás a na jeho okraj, na proužku, širokém necelé tři milimetry, který pak bude vkopírován po straně všech fotografií filmu, vepisuje světlo svou zvláštní abecedou slova, hudbu i zpěv.

 V chemických lázních laboratoří se toto písmo zvuku objeví. Hrubé oči člověka je nedovedou číst. Vidí jen směšně uzoučký proužek různě hustých, mikroskopicky jemných čárek, nebo přejemnou vlnovku, jejíž charakter objeví teprve pod lupou.

 Vnímavost lidských smyslů je příliš malá, aby dovedla rozumět napsané řeči zvuku. Ale citlivý orgán zvukového projektoru ji dovede snadno dešifrovat. Svazeček ostrého světla prochází těmi mikroskopickými písmenami abecedy zvuku. Je jimi modulován ve své intensitě a podráždí fotoelektrickou buňku, do jejíhož vzduchoprázdného prostoru vnikne. Dál se už nedostane. Světlo vykonalo svůj úkol a promění se zase na vibrující elektrický proud tak slaboučký, že by bylo třeba nejcitlivějších měřicích přístrojů, aby jej bylo vůbec lze konstatovat.

 Je tu však zesilovač. Zase se vrhají elektrické kmity do evakuovaného prostoru elektronových lamp. Zase se tlačí přesně kalibrovanými odpory, pronikají slídou kondensátorů a tančí divoce v tisících závitů transformátorů.

 Na projekční stěně ožívá stínový obraz a měděným kabelem běží elektrický proud, který mu nese slova a zvuk.

 Amplion promluvil. Stínová ústa se otvírají, a rozkmitaná membrána reproduktoru jim dává slovo.

 Nehmotný hrdina světelného dramatu bude vždycky stejně vyznávat své partnerce lásku. Dnes, zítra, kdykoli . . . Nic se už nedá změnit. Co bylo umění, zůstane navždy uměním, a co kýč, zůstane kýčem.

 Stroj se ostatně nikdy neptá, čemu slouží. Řídí se jen otrocky slepě zákony, které jej zrodily … !

 Vládcem těchto zákonů jest člověk.

Karel Smrž – Kinorevue 14/1934 (268-270)

v původním jazyce a stylistiky