30.01.1935 – NIČEHO PŘÍLIŠ

 Tohle byla jedna z prvních moudrostí počínající řecké filosofie. Ale kampak s moudrostí na filmové producenty a k tomu ještě s řeckou moudrostí. Je nevyvede z jejich bohorovné nepřístupnosti ani nejútočnější kritik, natož pak řecká moudrost. Ale jsou-li dnes spory o prospěšnosti a neprospěšnosti řečtiny na středních školách, beze sporu by neškodilo filmovým producentům, aby si prostudovali řeckou filosofii, nebo aby jim alespoň neviditelná ruka psala po zdech ateliérů základ řecké moudrosti: Ničeho příliš. Nepřidávám se tímhle k chóru žalobců na český film, nýbrž doporučuji tajemné ruce zcela nestranně, aby takhle popsala stěny ateliérů nejen českých, nýbrž i německých a francouzských, aby tato slova blikala jako reklamní transparent před očima všech hvězd, tištěných tučnými písmenami, ať už mluví nebo zpívají jakýmkoli světovým jazykem. Řekněte sami, baví vás kniha, kde už na šesté stránce soudíte s naprostou jistotou, jak se děj bude vyvíjet na stránce sté a jak skončí na dvoustépadesáté? Nepřejedla by se vám vepřová s knedlíkem, kdybyste ji měli k obědu a k večeři? Nezprotivěla by se vám vaše nejoblíbenější gramofonová deska, kdybyste ji bez přestání a znova a znova obehrávali? Lidská povaha je už taková, ale filmoví producenti, kteří mají více nebo méně lichotivé mínění, této její stránky vůbec nedbají. A tak se stává, když slzy hvězdy měly jednou pronikavý úspěch (jak se takovému úspěchu odborně říká) bude nyní hvězda slzet napořád. Běda úspěchu. Vyrábí se jeden film a pak závratnou rychlostí se začínají vyrábět filmy podobné, jeden, dva, pět, deset. Hvězda slzí, historie s malými obměnami se opakuje do omrzení. Obecenstvo bylo nadšeno po prvé, vychládá po druhé, mračí se po třetí, otravuje po čtvrté a po páté plivne před plakátem s uslzenýma očima a jde třeba na lední hockey.

 Ničeho příliš.

 Paní Nedošínská příliš miluje svou dceru slečnu Baarovou, má úžasnou vyřídilku, a slzy a smích na krajíčku. Je pravda, že její slzy vyprovokují ještě dnes v břevnovském kinu mohutné vzlyky publika, ale je stejně pravda, že tito dobří občané vědí už předem, než jdou do kina, že paní Nedošínská bude mít ve filmu úžasnou vyřídilku a smích a slzy na krajíčku. Slečna Baarová má za úlohu líbit se, ještě se líbit, trochu hrát zamilovanou a ukončit film pusou. Pan Pištěk musí většinou dělat reklamu československému pivovarnictví.

 A tak je tomu kam se podíváme. Herta Thiele je průsvitná holčička se smutně skloněnou hlavičkou, zalitá slzami ještě průsvitnějšími, než je sama. O hezký kus dál dělá Herman Thiemig jako by pohrdal děvčaty, ačkoli to je osa, kolem které se točí všechny jeho příběhy. Szöke Szakall je duch vždycky služebný, potrhlý a popletený.

 A v sousední zemi se rozplakala Annabella. Z kurážné, bystré holky zpod krovů Paříže se stala zlomená lilie, proutek, který vítr ohýbá kam se mu zlíbí, který je ovšem při tom, jak se patří dojemný a který až na samém konci představení se buď zlomí nebo ne, což je konečně po té hodinové náplni slz úplně jedno.

 A tak můžete lovit v tom nebi hvězd do nekonečna, vždycky vytáhnete někoho, koho jste viděli hrát do omrzení stále stejnou roli, stále stejně, beze změny, bez prohloubení, bez nového uměleckého tvoření.

 Jak sporá je proti nim řada těch, kteří přes svou slávu a oblíbenost nepropadli prokletí tohoto monotonního opakování a manýry. Vzpomínáte si, že i Jannings byl na pokraji této propasti?

 Tak na konec musíte s tím větší úctou vzpomenout na herce jedné jediné postavy — ubohého tuláka —  který už jde dlouhá, pro film možno říci předlouhá leta filmovým světem v jedné postavě, v  jednom kostýmu — a přece stále nový a stále očekávaný.

 Ničeho příliš.

 Chaplin se objevuje jednou za několik let. Je ovšem sám nejen starem, nýbrž i producentem svých filmů a tak mají ty „opakovací” hvězdy dobrou výmluvu.

–Van–

Kinorevue 23/1935 (445-446)

v původním jazyce a stylistiky