31.10.1934 – O typech které českému filmu chybí

MÍLA PACHNEROVÁ

 Hubujeme, a velmi často právem, na cizí, zejména na německé filmy. Podívejme se však blíže na značné bohatství typů a přesně odstíněných charakterů, jaké tyto cizí filmy většinou mají, a pak si znovu a soudně prohlédněme produkci domácí.

 V jediné úvaze nelze rozebrat najednou všechny její nedostatky po stránce volby typů, a proto se zmíním zatím o jediném z nich. Náš salonní milovník nedoznal pohříchu valné změny od dob sladkého Lamače, který by nejspíše sám dneska svoje úlohy vybavil větší dávkou reálnosti a snažil se jim vtisknout pečeť bezprostředně prožitého, jak se na umělce sluší.

 Náš salonní milovník se přidržuje stále ještě představy kolem roku 1914, je to náležitě nažehlený, a hlavně nic neříkající typ, při kterém se název „panák” skoro samočinně vybaví v naší představě.

 Věru, litujeme všechny ty poslušné dcerušky hodných tatínků (typ rovněž neblaze kalendářový a v českém filmu nepostradatelný), že se do toho člověka smrtelně zamilují a podstupují pak pro něho ochotně všechny svízele, bez nichž by film nemohl být.

 Zjev našich prvních milovníků působí, že nevěříme těm zamilovaným dívkám a nevěříme ani jim samotným. Proč?

 Je nejspíše utkvělou myšlenkou našich prvních milovníků a jejich režisérů, že člověk, který se má zalíbit dcerušce pana rady, musí přijít před kameru v pečlivě vyleštěných střevících a mít na kalhotách „puky” jako břitvy. Poněvadž pak v obecném životě takovou výstavu vkusu vidíme jen za výkladními skříněmi krejčovských závodů, přináší si náš typ na plátno hned zprvu zdání papírovosti, neskutečnosti a působí dojmem mechanické loutky.

 Přehnaná rádoby-elegance, to je to, co zabíjí každý umělecký účin našich prvních milovníků. Patrně by se zbořil Barrandov, kdyby první milovník byl oblečen s onou běžnou lehkou nedbalostí (Ó, věříme rádi, že není snadné ji sehrát!) a tvářil se a choval asi tak, jak se chová skutečně typ, který má představovat. Což kdyby jeho trenchcoat (ale pardon, v českém filmu to musí být vždycky raglán bezvadného střihu!) byl trochu pomačkaný a ležérně oblečený? Což kdyby jeho klobouk nesvítil novotou na sto honů? Podívejme se jen na nedostižnou reálnost ruských filmů! Tak trochu se přiučit a přizpůsobit našim poměrům by neškodilo! Oblečení a chování našich prvních milovníků, bůh ví proč, je vždycky trapně nemožné. Vídáme je zpravidla v rodinném prostředí, u vyvolené a jejích rodičů — scéna tato se s oblibou opakuje a vyskytuje ve většině českých filmů od samých začátků — a vidíme, že si vedou jako neobratní a přihlouplí jelimánci, takže ztrácí naše sympatie vlastně prvním okamžikem, kdy se objevili. Říkají „milostivá paní sem —milostivá paní tam”, po případě s dávkou neohrabanosti líbají dámám ruce a my víme, že by se něčemu takovému dnešní děvče ve skutečném životě na míle vyhnulo.

 K tomu jim režie—jako v jednom z posledních našich filmů — povolí anebo snad přehlédne černý klobouk k světlounce šedivým šatům, což by sice nebyl poklesek, kdyby to měl být dnešní chlapec, který na parádu kouká tak trochu svrchu, ale my tušíme, že náš milovník to pokládá za vrchol elegance. Stejně tak, když — po prvé v cizí rodině — důsledně přechází s fotografickým přístrojem na řemínku přes rameno. Je to neodolatelně švihácké a nenucené a doporučuji tohle všem nápadníkům, kteří chtějí na tchyni působit náležitým dojmem. Ale žert stranou: nemáme skutečně mezi tolika znamenitými herci jednoho skutečně přirozeného představitele mladých lidí?

 Musí opravdu každý ten náš milovník svou úlohu jen hrát, aniž se do ní vžil? A ještě něco: naši mladí milovníci mají ovšem ve filmu svá občanská povolání. Jsou profesory, lékaři, advokáty . . . Český film vyrovnává se s tímto jejich životním posláním vždycky jen jaksi náznakově. Advokáta nám předvede za ministerským psacím stolem (třebas byl prostý začátečník), nejlépe, an telefonuje, to působí ohromně distinguovaně. Lékaře symbolizuje ovšem bílým pláštěm, uspěchanými gesty, takže v pozadí tušíte vždycky nějakou závažnou operaci žlučových kamínků nebo slepého střeva, a s profesory se setkáme ve třídě, kde buď projevují svoji směšnou roztržitost anebo jsou filmově půvabní, jak se na profesora ani slušet nemůže. To se vlepí do filmu jen tak namátkou, kdežto přece víme, že skutečný člověk, není-li t. zv. ztracenou existencí, je se svým životním úkolem úzce spjat a všechno co dělá, děje se pod zorným úhlem tohoto povolání. Jaký by to byl jinak muž?

  A protože tohle odstínění našim milovnickým typům chybí, jsou tak mdlé a neživotné a budou jimi, dokud se nenajde režisér, který to pochopí!

 Závěrem řekla bych ještě něco, co vlastně nepatří přesně do této úvahy. Je to několik slov o našem systému hvězd. Snad právě proto, že dobrých typů máme ještě poskrovnu (ale hledáme poctivě nové?!), servírujeme dobrého herce divákovi v každém novém filmu ustavičně znova, vždycky téhož. To neslouží hercově oblibě. Kdyby byl sebe větším umělcem, tímto opakováním po čase znudí i své největší obdivovatele! Každý umělec má tak trochu svoji manýru, čím častěji ho vidíme, tím snáze ji prohlédneme, tím rychleji nás unaví — a od únavy k znechucení není příliš daleko. Režisér měl by trochu více skrblit svou hvězdou, měl by pro ni pečlivě volit role, sice se velmi záhy stane u něho — děvčetem pro všecko. A to je, i u obecenstva myslím, přece jen škoda!

Míla Pachnerová – Kinorevue 10/1934 (181-182)

v původním jazyce a stylistiky