Prozrazujeme zajímavější Část přátelského rozhovoru redaktora „Pressy”, F. Vodičky, se spisovatelem F. X. Svobodou, autorem úspěšné veselohry „Poslední muž”, která byla zfilmována režisérem Mac Fričem s Hugo Haasem v hlavní úloze.
Dříve, než se vůbec začnete ptát, řeknu vám sám, bez obvyklé úvodní otázky, něco, co vás bude zajímat: víte, co bylo vlastně příčinou, že jsem napsal „Posledního muže“? — Skutečný příběh, který jsem jako student zažil. Byl jsem tenkrát vychovatelem syna jednoho inženýra na Vinohradech. Pan inženýr měl také dceru — hezkou dceru — a do té jsem se zamiloval. Musím ovšem dodat, že měla sestru a ta byla zase zamilována do jednoho posluchače techniky. Chodil jsem do rodiny, vychovával hocha a choval své city k jeho sestře, pokud možno v tajnosti. Když jednoho dne rodiče odjížděli ven, byl jsem jimi pověřen, abych na ty mladé dohlížel. Dopadlo to tak, že jsme se brzy všichni domluvili a večer byl uspořádán pravý dostaveníčkový mejdan, na který pan syn pozval své děvče, slečna dcera svého technika a služka — dragouna. Bavili jsme se, hodovali a když jsme byli v nejlepším — najednou zvoní zvonek. To jste neviděl tu rychlost, s jakou bylo vše odklizeno a s jakou přespočetní účastníci večírku museli z pokoje, kudy se dalo. Na konec všechno dobře dopadlo rodiče nic nezpozorovali — a celá scéna zůstala pro budoucnost zachována v Posledním muži.
Ptáte se mne, jak došlo k filmování Posledního muže. Víte, to je historie, která se vleče několik let. Několikrát se již o filmování jednalo; první, kdo se o Posledního muže zajímal, byl Julius Schmitt. Také Vladimír Slavínský měl jednou tuto myšlenku, ale v obou případech s toho sešlo. Až producent Kantůrek, který chtěl s Hugo Haasem natočit jednou také něco žánrovějšího, si vzpomněl na veselohru, ve které kdysi jako ochotník hrál: byl to Poslední muž. K realisaci tohohle nápadu došlo pak jedna, dvě. Jednou jsme se sešli, plácli jsme si, a za nějaký čas, když se filmovalo na Barrandově, tak mne také pozvali, abych se přišel podívat do atelieru. A mohu vám říci, že jsem byl spokojen nejen s tím, co jsem viděl, ale i s celým filmovým zpracováním. A na konec, abych vám nezůstal dlužen odpověď na vaši poslední otázku: která z mých věcí by se ještě hodila k zfilmování — řeknu vám, že bych si mnoho sliboval od románu Příliš na člověka, který vyšel asi před dvěma lety. Je v něm taková těžká tragická úloha pro vyzrálého Hugo Haase, a mít herečku, jako je Elisabeth Bergnerová, byl by krásný film z mého románu Pozdě. A poněvadž už je opravdu pozdě, doufám, že to málo, co jsem vám tak bez dlouhého studování a mudrování řekl, stačí. A vůbec to, co říkám o Posledním muži já, není ani tak důležité, jako to, co tomu řeknou diváci a ti ostatní. …..
(P)
F. X. Svoboda – Kinorevue 08/1934 (146-147)
v původním jazyce a stylistiky