05.03.1935 – Od edisonova kinetoskopu k metropoli světového filmu 4
Od Edisonova KINETOSKOUPU k METROPOLI SVĚTOVÉHO FILMU 4
Karel Smrž
V nakladatelství Družstevní práce vyšlo loni velké dílo, Smržovy „Dějiny filmu”, zachycující gigantický vývoj této osmé světové velmoci od nejstarších počátků až po naše dny. Otiskujeme z této knihy zkráceně kapitolu, léčící vznik a vývoj amerického filmu.
Aby se však mohl státi režisérem, musel býti především pevně angažován u některé výrobní společnosti, a ucházel se proto o práci u Biographu, kde ho už znali jako scenáristu. Dík protekci Franka Mariona, který byl akcionářem této firmy, byl tu skutečně přijat — nikoli však jako režisér, nýbrž zase jako scenárista a herec. Houževnatý Griffith však nepovolil — a tak se mu přece jen podařilo docíliti toho, že počátkem roku 1908 režíroval svůj prvý film, nazvaný The Adventures of Dollie.
Tímto datem dostává světový film nejen svého prvého uměleckého tvůrce, nýbrž i člověka, který dovedl správně oceniti hodnoty svých hereckých spolupracovníků a objevil tak spoustu umělců, jejichž jména neztratila svého významu ani později.
Kromě Mary Pickfordové jsou to na příklad sestry Lilian a Dorothy Gishové, Owen Moore, Lionel Barrymore, Jack Pickford, Mabel Normandová, Florence Lawrencová, Mack Sennett a jiní.
Mack Sennett však dlouho u Biographu nevydržel. Neměl tu možnosti plně se uplatnit a poněvadž měl také ambice filmového režiséra, přijal angažmá, které mu nabídli noví filmoví producenti, A. Kessel a Ch. Baumann, bývalí závodní bookmakeři, kteří se dali zlákati — jako mnoho jiných obchodními úspěchy filmů z divokého západu a založili na jejich výrobu společnost.
Mack Sennett se však v tomto podniku vrhl jako režisér na nové, dosud nevyužité pole — filmovou veselohru — a zakrátko se mu podařilo docíliti toho, že tyto filmy, nazývané Keystone Comedies, patřily k nejúspěšnějším a nejobchodnějším výrobkům nové společnosti.
Jako Griffith měl i Sennett neomylný instinkt při objevování nových herců. Jeho zásluhou se dostal k filmu až dodnes největší básník světelných dramat, Charlie Chaplin, který tehdy vystupoval v anglické divadelní skupině Freda Karnoa, hostující v New Yorku.
U Sennetta počínali však svou dráhu i jiní významní filmoví komici: Buster Keaton, Harold Lloyd, Fatty Arbuckle, Ben Turpin a znamenitá Luize Fazenda. Společnost si je však nedovedla dlouho udržeti. Jakmile dosáhli popularity, přijali jiná angažmá, která jim zajišťovala lepší podmínky finanční.
S rozvíjející se filmovou výrobou rostl i počet kin, stále větších a nákladněji vybavených.
S. L. Rothafel, bývalý námořník, později agent velkého nakladatelství Stoddard Lectures, který začal pořádati pravidelná kinematografická představení v jakémsi hostinci ve Forest City, otevřel několik kin i v New Yorku a zakrátko se stal majitelem řady velkých biografů, které už nebyly umístěny jen na periferii měst, nýbrž i na hlavních třídách, a svou výpravou v ničem nezadaly divadlům.
Tehdy se splnilo Griffithovo proroctví, že … filmy se budou jednoho dne hráti i na Broadwayi.
Ještě roku 1909 se v Americe vyráběly filmy pouze jednodílné. Když však roku 1901 se sem dostal z Evropy třídílný film, zachycující proslulé pašijové hry v Oberammergau, měl takový úspěch, že se ředitel new-yorského Edenu rozhodl natočiti tento námět znovu — a ve stejné délce.
Nejel proto ovšem do Bavorska, nýbrž angažoval divadelní herce a celý film pořídil na dvoře jakéhosi new-yorského hotelu. Poněvadž i tento snímek měl velký obchodní úspěch, rozhodly se i jiné filmové společnosti, že budou vyráběti delší filmy. Adolf Zukor, který až dosud byl ve filmovém oboru činný jen jako majitel několika kin, pustil se tehdy samostatně také do výroby a založil koncem roku 1911 vlastní společnost. Rozhodl se natáčeti jen delší filmy a s dobrými herci, jak už vyjádřil také heslem, které vepsal do jména svého podniku: Famous Players in Famous Plays— slavní herci ve slavných hrách. Dospěl totiž k přesvědčení, že známí a populární herci divadelní se vyhýbají filmu jen proto, že by v něm museli vystupovati anonymně, jak bylo tehdy zvykem, a že tato práce není placena tak dobře, aby o ni stáli.
Všichni američtí filmoví výrobci — jichž bylo tehdy již hodně — se dělili na dva tábory: trustaře, kteří používali patentových práv Edisonových, a nezávislé Independenty, kteří stáli mimo. Mezi oběma skupinami vzniklo již roku 1909 napětí, které se neustále vybíjelo prudkými polemikami v odborných listech.
V čele nezávislých se tehdy objevuje nové jméno, které rovněž hraje důležitou úlohu v americkém filmu až dodnes: Carl Laemmle.
Tento podnikavý muž přišel do Spojených států roku 1884, a až do svého čtyřicátého roku byl majitelem velkého konfekčního závodu. Již v počátcích amerického filmu se však stal majitelem několika menších kin, a roku 1906 založil v Chicagu divadelní a kinematografickou kancelář, která se zabývala nákupem a prodejem filmů, takže se do jisté míry podobala dnešním filmovým půjčovnám.
Trochu později si otevřel i vlastní výrobnu, nazvanou Independent Motion Picture Company, jejíž nejslavnější herečkou byla Florence Lawrenceová, kterou kdysi objevil Griffith pro společnost Biograph. Říkalo se jí proto všeobecně The Biograph Girl.
Kdyby už tehdy byl měl film hvězdy, patřila by mezi ně na prvém místě tato oblíbená herečka, jejíž úspěchy u Biographu nedaly spát zakladateli Independent Motion Picture Company tak dlouho, dokud se nerozhodl, že ji získá pro svůj podnik.
Florence Lawrenceová náhle zmizela. Noviny byly plny zpráv o této záhadné události a vyslovovaly podezření, že byla zavražděna. Obecenstvo tehdejších kin sledovalo s napětím všechny dohady a fantasie, které se denně objevovaly ve sloupcích nejrůznějších listů — aby se jednoho dne dovědělo, že The Biograph Girl je živa a zdráva, nikoli však u Biographu, nýbrž u Independent Motion Picture Company, kde bude nyní trvale hráti.
Zmizení herečky i vzrušující zprávy o jejím zavraždění byly jen částí promyšleného reklamního plánu pana Laemmleho, který tímto způsobem se postaral o její náležitou popularitu a úspěch filmů, které s ní pak natočil. Celé toto reklamní tažení je vlastně počátkem kultu hvězd, který se později stal tak důležitou složkou americké filmové výroby.
Napětí mezi trustem a Independenty tím ovšem vzrůstalo. Zejména Biograph, největší podnik trustu, se cítil jejich jednáním poškozen a hledal jen příležitost, aby mohl Laemmlemu oplatiti trik s Florencií Lawrenceovou.
Kennedy, president Biographu, slídil po všem, co se u nezávislých dělo a roku 1910 vynesl těžký trumf: ohlásil založení nové společnosti, General Film Company, která počínala svou činnost s kapitálem 2,250.000 dolarů.
Tak závratná částka nebyla dosud nikdy do filmu investována a nikdo proto nechtěl věřit, že je tato zpráva pravdivá. Společnost však skutečně zahájila činnost a v horečném tempu uváděla na trh filmy Edisonova trustu, jehož byla jakýmsi obchodním ústředím.
Nezávislí výrobci ihned pochopili, že je to hrozba, namířená především proti nim. Nezalekli se však a odpověděli trustařům založením kapitálově stejně silné společnosti Motion Picture Distributing & Sales Company, která za předsednictví C. Laemmla počala uváděti zase jejich filmy.
Rozvoj filmového podnikání obou skupin měl pevnou základnu v kinech, kterých již roku 1910 bylo v Americe asi 9500. Poněvadž to byly podniky vesměs velmi výnosné, vznikaly další, takže v roce 1912 dostoupil počet amerických kin slušné číslice 13.000.
Vedle jednodílných filmů se objevovaly na trhu stále častěji a častěji filmy delší, jaké se tehdy již vyráběly v Evropě. Společnost Vitagraph uvedla na příklad pětidílný film Život Mojžíšůvv, režírovaný W. G. Blacktonem a měřící 1500 metrů. Poněvadž však obecenstvo kin nebylo dosud na předvádění takovýchto dlouhých filmů zvyklé, nepromítal se Život Mojžíšův najednou, nýbrž v týdenních přestávkách po jediném dílu, takže je tento snímek bezděčným předchůdcem pověstných seriálů, které krátce po válce udržovaly po mnoho týdnů napětí diváků, netrpělivě očekávajících další pokračování vzrušujících zápletek.
Po úspěchu „Života Mojžíšova” uvedl Vitagraph další velkofilm, tentokráte jen třídílný, nazvaný Chaloupka strýčka Toma. K tomuto námětu se pak americký film ještě několikráte vrátil — naposledy již v období filmu zvukového.
Roku 1912 slavil ve Francii úspěchy velký film Královna Alžběta, se slavnou tragédkou Sarah Bernhardtovou v titulní úloze. Podnikavý majitel několika kin v New Yorku Markus Loew správně vystihl, že i v Americe by toto dílo mohlo znamenat velký obchod a snažil se je proto získat.
Nebylo to snadné, protože francouzští výrobci správně ocenili obchodní hodnoty tohoto filmu a požadovali za provozovací právo pro Ameriku 18.000 dolarů.
Markus Loew však pochopil, že i za tyto peníze není film drahý, poněvadž při troše reklamy vynese mnohem více.
Spojil se proto s režisérem Porterem, film koupili— a promítali jej pak v Lyceum-Theatre v New Yorku.
(Pokračování.)
Karel Smrž – Kinorevue 28/1935 (31-33)
v původním jazyce a stylistiky
