Český kinematograf z roku 1898
Český kinematograf z anno domini 1898
KAREL SMRŽ
Asi rok po pařížském předvádění Lumiérově se podivovali i Pražané fotografiím, ožívajícím na bílém stinítku v temné místnosti. Nepodařilo se mi zjistiti, kdo pořádal roku 1896 tato prvá inematografická představení v hotelu U Černého koně, pravdě podobně to však byl už některý ze zahraničních agentů Lumiérových, kteří se tenkrát rozjeli do všech zemí, aby seznámili celý svět s vynálezem, probouzejícím život ze sedmnáctimetrových kotoučků celuloidového pásku. Program tvořily některé z prvých Lumiérových filmů. Malá místnost, kde o nějakých bezpečnostních opatřeních nemohlo být ani řeči, byla neustále přeplněna žasnoucími diváky, jež zejména okouzlovala oblaka dýmu a páry, vypouštěná lokomotivou, vjíždějící do nádraží, a mračna prachu, jež zahalila scénu po zřícení podkopané zdi.
Po Praze přesídlil kinematograf na krátký čas do jiných měst a na programu se objevovaly i novější filmy — vesměs ovšem kratičké aktuality, jaké se tenkrát všeobecně vyráběly.
Víme již, jak odmítavě se stavěli Lumiérové ke kupcům svých přístrojů, kteří marně zvyšovali své nabídky, aby získali přijímací kinematografický aparát. K zahraničním zájemcům zejména později, když už byli shovívavější — opadla prvá vlna zájmu — takže roku 1898 se podařilo zakoupiti Lumiérův kinematograf arch. J. Kříženeckému. Poněvadž byla tehdy právě pořádána na pozemcích bývalé národopisné výstavy Výstava architektury a inženýrství, rozhodl se arch. Kříženecký poříditi Lumiérovým přístrojem několik snímků, které by tu bylo lze promítat jako přitažlivou výstavní atrakci. Obrátil se proto na J. Švába-Malostranského, komika, již tehdy velmi populárního, aby mu napsal nějakou veselou scénu, kterou by mohl nafilmovati. Tak vznikly čtyři prvé české filmy, jejichž autorem, režisérem a hlavní hvězdou byl Josef Šváb-Malostranský, a kameramanem arch. J. Kříženecký. J. Šváb, jenž si od té doby velmi často zahrál v českých filmech, vzpomíná rád na toto své prvé vystoupení před čočkami přijímacího přístroje a bude proto dobře, dáme-li slovo přímo jemu.
Prvý z filmů, které jsme tehdy točili — píše ve svých vzpomínkách na tuto událost— se jmenoval Dostaveníčko u mlýnice a vyznačoval se velmi jednoduchým dějem, odehrávajícím se před budovou staročeské mlýnice, zachované Z Národopisné. Já, osmadvacetiletý mládenec, pověřen hlavní rolí milovníka. U mlýnice sedělo několik moukou zabílených mlynářských a bavili se s hezkou mlynářkou. Po jejich odchodu dostavil jsem se na randíčko já. Po několika přehnaných gestech, jež měla vyjádřit, že shledávám vzduch čistý, přivolal jsem zatleskáním hezkou mlynářku a sehrál s ní na lavičce před mlýnem milostnou scénu s polibky a objímáním, která sotva by mohla býti podána realističtěji v dnešních filmech. Tu náhle se objevil ve dveřích mlýnice vykutálený prášek, který pozoroval naše vrkání a nemeškal zpraviti o něm hned za tepla pana otce, aby si u něho udělal dobré oko. Mlynář se objevil hned vzápětí na scéně, doprovázen celou chasou. Když nevěrná mlynářka spatřila příchod mstitelů, chytila se za hlavu tak dramaticky, jak předpisoval tehdejší dramatický mrav, utekla a ponechala mne osudu. A teď to začlo . . .! Chasa, povzbuzená panem otcem, se na mne vrhla a jala se mne zpracovávati košťaty. Odhodil jsem sice náležitě po milovnicku s grácií svůj slaměný klobouk a chystal se k odporu, ale za krátko jsem dostal tolik nepočítaných, že jsem se musil uchýliti k neslavnému útěku. K dovršení hanby ztraceného boje se objevila v okně hezká mlynářka a provázela můj ústup srdečným smíchem.
Přes svou prostotu děje vyvolával tento film u diváků bouři smíchu. Mně však při shlédnutí scény do smíchu nebylo, poněvadž ani za několik dní jsem se nemohl zbaviti následků nefalšovaného zápalu herců v rolích mlynářských chasníků a nijak jsem se nechlubil svým honorářem: osmi dobře počítanými modřinami a dvěma boulemi. Musím ještě podotknouti, že na bojišti zůstal i můj slaměný klobouk, rozšlapán bojechtivou chasou.
Druhým filmem byla jakási mimická studie, nazvaná Smích a pláč, kde jsem se snažil znázorniti přeměnu lidské tváře ze smíchu až k strašlivému nářku. Fotografován byl pouze můj obličej a ten vzbudil u diváků svou groteskností hodně smíchu.
Třetí obrázek — opět s mým libretem — nesl název Výstavní párkář a co se mu na výstavě archi-
tektů a inženýrů přihodilo. Titul tedy náležitě dlouhý — ale film za to stejně krátký, jako ostatní.
Byla to —jak hlásal podtitulek — Výstavní tragedie v 10 minutách.
Karel Smrž – Kinorevue 37/1935 (212-213)
v původním jazyce a stylistiky
