Nový film GUSTAVA MACHATÉHO

Nový film GUSTAVA MACHATÉHO: Filippo Scchi

 Je to příjemný a poučný výlet, vidět v Tyrrenii filmovati Gustava Machatého. Machatého, Čechoslováka, režiséra „Extase” a mnoha jiných filmů. Přišel v minulém roce do Italie, zabývaje se úmyslem natočiti zde film s průmyslovým a sociálním námětem, který se měl jmenovati „Obležená továrna”. Toulal se nečinně Římem, labužnicky ohmatávaje svými zraky kopule chrámů a paláců, hlavice sloupů, krásu staveb. V jeho hlavě rodila se zatím představa nového velkého filmu o Věčném městě. Tehdy věděl však o něm již Freddi, který zná příliš dobře kinematografii, aby nevěděl, jak velkou výhodou je dobře řízená spolupráce se zahraničním umělcem. Povolal Machatého k sobě.

 V té době měl právě ve svém stole filmový námět, který považoval z mnoha příčin za obzvlášť příhodný vlohám a temperamentu Machatého: Adamiho „Fanny, tanečnici ze Scaly”. Mezi výrobcem a umělcem došlo rychle k dohodě a Machatý byl pověřen inscenací tohoto filmu.

 Tragédie, která těsně předcházela samému zahájení filmových prací, je dostatečně známou: Irina Lukačevičová, jež měla býti představitelkou titulní úlohy filmu, byla na ulici tragicky zabita dva dny před prvním filmovacím dnem. Role byla v rychlosti svěřena Silvaně Jachinové a v několika málo dnech bylo přece započato s filmováním. Film dostal pak definitivní název „Tanečnice” (Ballerine).

 Má-li Lubič při řízení filmu výraz člověka, který se příjemně baví, nebo Cecil B. de Mille výraz obchodníka, který vyřizuje nutnou obchodní záležitost, nebo Dupont výraz rozhodčího sportovního matche, má Machatý při režii výraz člověka, zachváceného nejhlubším zoufalstvím. Neboť Machatý pociťuje stále nejpalčivěji těžký konflikt, který nese s sebou filmová práce: konflikt mezi tvůrčím instinktem výkonného umělce a nutností experimentovati jen omezeným způsobem, přiměřeným myšlenkovým způsobilostem biografového davu; rozporem mezi požadavky umělecké inspirace a požadavky pokladny.

 „Pravdou je,” praví sám Machatý, „že zatím co jsou ostatní umění určena vždy jen menšině, byť i někdy velmi početné, ale přece jen menšině, míří film již samou svou povahou k většině obecenstva, a to nejen jedné řeči neb rasy, ale všech řečí a ras. Jakým způsobem může si režisér uchovati svůj umělecký vkus a svou osobní sensibilitu vůči požadavkům tak obrovské obce diváků? A filmový režisér je přece umělcem jako ostatní a cítí stejně jako oni hluboce své umělecké příkazy. Odtud prýští ona věčná nespokojenost.”

 Toto jeho pojetí filmové režie mohlo by vám připadati příliš přísným, kdybyste neviděli, jak poctivě je Machatý myslí. Vysoký, hubený, s kloboukem na hlavě a vyhrnutým límcem na kabátu, je Machatý zachvácen inspirací tak, jako jsou jiní lidé zachváceni chřipkou. Jeho oči, temné, ohnivé, obestřené černými kruhy, jako by pohlcovaly všechny předměty. Jeho hlas — dožaduje-li se ticha nebo dává-li nějaké režijní pokyny — má onen prosebný neb přiškrcený výraz, který prozrazuje úzkost. To není žádná póza: je to skutečně člověk, který trpí.

 Machatý je fanatikem: světla, ateliéry, způsoby zarámování obrazu jsou pro něho věcmi svatými,

vznešenými, nedotknutelnými; jsou to pro něho dogmata, od nichž neupustí za žádnou cenu. Pohled na dveře, na jichž povrchu dosud zcela nezaschl lak, takže vznikly skvrny, které mohou porušiti dokonalost obrazového pozadí, uvrhne ho do nejtemnější sklíčenosti. Dech, který stoupá od úst dvěma hercům, kteří se dali při natáčení obrazu do rozhovoru, je pro něho osobní urážkou. A včera jsem již myslel, že padne do mdlob, když nebyla náležitě osvětlena podlaha, na které měl být zachycen určitý odlesk. Trpí, a jako všichni trpící má trochu na svědomí i utrpení ostatních. (Není to pravda, Verdozzi, De Giuli, Sampiero?) Leč vše, co je usilováním o dokonalost, je pokrokem.

 Machatý je si vědom své umělecké zodpovědnosti tak jako málokterý druhý režisér. Brousí a piluje každou scénu do největší čistoty.

 Vedle Machatého je nejzajímavější postavou filmové skupiny kameraman Václav Vích; onen Vích, který s ním již natáčel „Erotikon”. I Vích je Čechoslovákem. Štíhlý, světlovlasý, s jasnýma a bystrýma očima, je pravým protikladem Machatého. Je spřátelen v ateliérech se všemi technickými pracovníky. V nejbouřlivějších okamžicích ozve se jeho hlas, který nikdy nepozbude svého klidu, a rychle zjedná pořádek. Ti, kdož již viděli úryvky filmu, říkají, že je jeho fotografie zázračně krásná.

 Gustava Machatého stíhá osud mnoha českých umělců: Nenalézá doma pracovních možností a musí hledati zahraničních působišť. Po svém posledním vídeňském filmu inscenuje nyní v Italii film „Tanečnice” (Ballerine), ze kterého přinášíme první snímky. Ale ani zde nezakotví tento neklidný a náladový filmový tvůrce, jehož každý film je přes všechny výhrady opravdivým uměleckým činem a který hledá stále něco nového, aniž se nějak dá ovlivnili ve své tvůrčí svobodě, zůstávaje při své energii jedinou naději české filmové režie.

Filippo Sacchi: Kinorevue 1936/39 (228-229)

v původním jazyce a stylistiky