29.8.1934 – Z kouzelné dílny filmového architekta

Josef Kytka

„Jistě jste si často povšimli toho, že jakékoli filmové prostředí – ať je to již měšťanský pokoj, přepychová komnata, venkovská světnička, rozstřílené sklepení, skalní sluj nebo nějaký podzemní brloh, působí na plátně zcela přirozeným dojmem. Zdálo se vám, že se filmaři opravdu přestěhovali někam do šlechtického zámku a jeho luxusních pokojů, do dvorany předního hotelu či do nuzného obydlí chudé vdovy.
Toto zdání je však klamné. Nestěhovali se filmaři, nýbrž všechny ty důmyslné stavby se přistěhovaly k filmařům do jejich svatyně, filmového studia. Všechny ty důležité kouty, pokojíčky, sály atd. byly tu postaveny, a když se v nich natočily příslušné scény – bez ohledu na to, jak po sobě ve filmu následují – všechno se rozbouralo a na místě interiérů dřívějších byly vybudovány nové.
Osoba, která má na starosti vypravení filmu po stránce stavební, jest důležitá, jako režisér, operátor atd. Je to filmový architekt. Architektova práce v ateliéru jest úplně odlišná od práce architekta, který staví skutečné domy a pokoje. V ateliéru musí architekt pamatovat na to, aby vystavěl jen takové věci, které bude ve filmu vidět a nehrál si zbytečně s věcmi, které již do obrazu nepřijdou. Musí pamatovat, aby byl jmi daný prostor prosvícen tak, jak obraz vyžaduje. Musí dbáti citlivosti různých tónů barevných, musí každý interiér vypraviti způsobem, odpovídajícím prostředí a době hraného děje a v neposlední řadě musí i šetřiti místem.
Při stavbě interiérů platí nesčetněkrát vyzkoušená zásada, že co jest v interiéru pravé, na obrázku jako pravé obyčejně nevyhlíží.
Architekt musí zde pracovati velmi důmyslně a rafinovaně, a někdy musí velmi bedlivě hledati takové imitace, aby působily dojmem skutečnosti.
Architekt nakreslí nejprve příslušný plán interiéru, který se má stavět, určí jeho polohu v ateliéru, jeho velikost, udá barvy, výzdobu atd. načež stavěči v čele se svým mistrem se dají do práce. Stěny obydlí, dvorany pokoje, světničky atd. sestaví se z různých dílů kulis, které jsou tvořeny přiměřeně velkými rámy, pobitými rovnou a lehkou překližkou. Na stěny, takto vzniklé, se napne pytlovina, a na ní se pak nalepí papír, který se stříká nebo barví příslušným tónem. Jde-li o stavby staré, venkovské, krabaté a drsné, používá se k natírání sádry. Malování interiérů neprovádí se zpravidla stejným odstínem, jak tomu bývá zvykem při malování pokojů skutečných, nýbrž – aby místnost vynikla plasticky – některá místa bývají světlejší, jiná temnější, podle polohy aparátu, který bude děj v interiéru natáčeti. Malování se obyčejně provádí stříkáním a rozprašováním barev, které jest rychlejší, pohodlnější a stejnoměrnější.
Stropy se dnes v místnostech nedělají vůbec, jak často bývalo zvykem u filmu němého, a to z důvodů akustických. Neboť na filmovém architektovi se žádá, aby nezapomínal ani na zvukovou složku filmu.
Všechny věci ve filmu bývají pravidelně nahrazeny jinými. Zeď dřevem. Mramor patřičným omalováním papíru. Koberec na podlaze – pokud nejsou skutečné – malují se na pytlovinu, napjatou na podlaze. Kachlíky v koupelně, které jsou příliš drahé a těžko a zdlouhavě se dají zpracovati, poněvadž se musí obrušovati, se nahrazují celonem, preparátem, který jest jasně bílý, lesklý, hladký a nehořlavý. Různé druhy skla se napodobují na skle obyčejném tak přesně, že od skutečných druhů skel jich vůbec nerozeznáte, ať už jde o sklo mléčné, vzorkované, nebo jiné. Skla zamrzlé, se známými obrazci mechů, květin apod. se napodobí nanesením roztoku určité sole, která na něm krystalizuje. Kamenné dlaždice se malují podle šablony na papír, přilepený na naprosto rovnou podlahu, a natírají se pak vodním sklem, čímž získávají přirozený lesk jako dlaždice skutečné. Obyčejná kamenná dlažba kostrbaté ulice jest tvořena pytlovinou, na kterou se nasype písek, do něhož jsou zasazeny různé kusy dřev, podoby kamenů.
Je-li třeba, vykouzlí architekt v ateliéru celou krajinu. (…) V Čapkově Loupežníku by v ateliéru postaven celý les s cestou a průčelím zámečku s ochranou zdí.
Architekt také nesmí zapomínati na různé průhledy dveřmi nebo na obrazy v zrcadle, které vždy pomáhají zveličiti prostor. Vidíme-li otevřenými vraty, či oknem z pokoje část protějšího starého domu, anebo v zrcadle skvěle malovanou stěnu druhého salonu, vidíme opravdu také vše. Kdyby se aparát hnul jen kousek se svého místa, viděli bychom vedle průčelí starého domu hromadu rekvisit nebo latě, držící sufity, a vedle stěny pokoje temný prostor prázdného koutu atelieru.
Zajímavé jsou různé triky, jichž používá architekt ke zvýšení obrazového účinku. Umělecké stropy různých velkých síní a sálů se nahrazují t. zv. maketami. Jsou to miniaturní stropy, odpovídající svým provedením a poměrem velikosti síním hotovým. Zavěšují se před aparát, a to tak, aby na obrazovce, zachyceném objektivem kamery, měla skutečná dekorace sálu nahoře přesné a neznatelné pokračování v maketě. Sloupy při stěnách sálu se musí přesně krýti s hlavicemi na maketě, malba se musí vzájemně doplňovati, rovněž ozdoby atd. Závěsy lustrů, které v ateliéru visí se stropu na silných řetězech, musí v maketě býti nahrazeny slabými dřevěnými tyčkami, jejichž dolní konce se kryjí s pokračováním závěsu skutečného. Použití takových maket nejlépe lze poznati na fotografiích. Mohli jsme je viděti v Lelíčkovi, Skřivánčí písni, Madle z cihelny a řadě jiných filmů.
Jiným architektonickým trikem jsou zmenšené modely velikých exteriérů. (…)
Některé stavby jsou svojí rozsáhlostí tak veliké, že architekt musí s nimi ven, pod širou oblohu. Největším takovými stavbami byla u nás např. (…) Václavská ulice ve Snědeném krámu. Krásnými stavbami byly i velké statky v Jejím lékaři a Na Sv. Kopečku.
Architekt pracuje s celou řadou školených dělníků, tesařů, truhlářů, malířů, natěračů, instalatérů atd. Jejich práce je velmi rychlá, při tom však tak dokonalá, že vystaví-li např. někde okapní rouru, můžeme být jisti, že skutečně tamtudy také voda poteče, že lampičky na nočním stolku nebo bariéře v baru budou opravdu také svítit. Z jejich rukou v případě potřeby musí vzejíti hotová umělecká díla malířská, staré obrazy, gobelíny (Lelíček, (…)) nebo sochařská (Madla, Hej rup aj.). Architekt má na starosti i různé efekty, jako např. explose (Lelíček, Loupežník).
Sníh se znázorní tím, že se pokryje země sádrou a naftalínem, větvičky stromů kousky vaty, a jde-li o chumelenici, prosívají se velkým sítem před objektivem nadrobno roztlučené oplatky.
Možnosti, které filmový obor poskytuje architektovi, jsou téměř nevyčerpatelné a není snad skutečnosti, kterou by architekt nedovedl v atelieru realizovat. Škoda, že všechny ty překrásné pokoje, nádherné sály, skvělé taneční síně a útulné podkrovní světničky, když vykonaly svůj úkol, jsou bez milosrdenství zbourány, rozebrány a odneseny do skladiště, aby učinily místo interiérům novým, které v nejbližších hodinách vyrostou na jejich místě „.
 

Josef Kytka – Kinorevue 1/1934 strana 6-8

přepis v původním jazyce a stylistiky