Co se dělá pro filmové obecenstvo?

A. ČERNÍK:

CO se dělá pro filmové obecenstvo?

 Soudíce podle způsobu, kterým se propaguje film, toto nejprodejnější zboží na světě, upadají jeho prodavači do úloh licoměrníků, kteří chtějí za každou cenu vsugerovati obecenstvu, že film není zbožím, nýbrž druhem Aladinovy lampy, létajícího koberce nebo jakýmkoli zdrojem uměleckého a fantastického požitku. Kdo by v roce 1935 bral ještě vážně nadsázky reklam? Ostatně jich ubývá a v plakátech dochází ke zhušťování, jehož jsme nebývali svědky v dobách hýřivých podtitulků. Od dob, kdy lidská mluva provází filmové příběhy vytrvale od vstupního do závěrečného obrazu, důsledněji, nežli mohly i nejkvětnatější titulky němých filmů, pokládá se reklamní mnohomluvnost za zbytečnou. Výrobci se naučili zřejmě od literatury, eventuálně od hudební vědy, umění, vyjádřiti obsah filmu názvem přiléhavějším, nežli jsou vysvětlivky někdejší terminologie. Dnes už nemusíte mít pochybností, co znamená „Vídeňský valčík“, nebo kterékoli označení, jež straussovský, chubertovský, ev. chopinovský motiv svým náznakem jasně prozrazuje.

 Toť jenom svědectví, že filmoví obchodníci: výrobce, komerčně založený režisér a majitel kina, si nečiní pražádných iluzí do obecenstva. Dnešní špetka romantického vkusu v obecenstvu nemá zapotřebí zvláštního reklamního aparátu, aby bylo přesvědčeno o nutnosti viděti některý film nebo se zříci podívané na jiný film. Když půjdeme k rozmanitým lidem, setkáme se s mnohými prostými dušemi, u nichž pohnutka pro shlédnutí filmu je ještě dnes určena momenty, které s určitým filmem nemají nic společného. Tyto momenty leží docela mimo lidskou volnost výběru, řízeného jakkoli záměrně. Chodí se do kina, protože na př. lidé mají volno, protože je neděle, protože prší, a protože bylo v hospůdce nebo kavárničce plno a biograf je přes ulici. Větší přitažlivosti se těší představa, že uvidíme oblíbený herecký zjev. Herci a herečky nejsou pro svatou prostotu mezi vrstvy mezi inteligencí a bezcílnými lhostejnou signaturou. Tady začíná úmysl, volba, uzávěr. Stačí jméno a výkladní skříně s fotografiemi. S tímto obecenstvem je lehké pořízení, a film zanechává v něm dokončený pocit rozkoše, obdobný sladkosti bonbonů, polykaných souběžně s jeho obrazy.

 Nejhorším druhem lidu, jejž moderní naše léta mohla filmu uštědřiti, je obecenstvo, jež chce filmu rozumět. Čtenáři vážnějších filmových kritik, které podle náhledu filmových hospodářů přiotrávili hlasatelé filmové emancipace, staly se méně spolehlivými odběrateli filmového opia. Ne vždy proto, že kritika, dobře míněná, padla na dobře připravenou půdu, ale již pro samotný fakt, že měla průbojnou sílu, zasévajíc pochybnosti, pocit veliké marnosti, které kýčařská technika, řemeslnost námětu, politická, na poloskrytá tendence vlastně z filmu dělají. Majitelé kin — a s nimi ovšem jejich dodavatelé se právem chvějí nad nevěrou svých někdejších pilných, a hlavně pravidelných návštěvníků.

 Kdo však zná síť, do které lze chytiti ještě jednou tuto unikající masu, den ode dne nespolehlivější, odnášející své peníze spolu se svým dobrým míněním? Nervozita, pryštící z této nejasné situace, na jejímž konci se na nás dívá propast nezbytného bankrotu, není na straně filmového obchodu vyvážena ani jedinou myšlenkou na záchranu. Majitelé kin nechávají sklesle padati ruce v beznadějné resignaci, berouce jeden film za druhým z programu. Kolik filmů posledních dvou, tří let zmizelo v tomto propadlišti a kolik z nich byla díla, vzniklá z vášní tvůrců, z obětavosti a z vážného, neřemeslného úmyslu? Filmový obchod nereaguje celkem na úbytek svého nejpočetnějšího odběratele, který čte, aby rozuměl, který se dívá na film a vidí i v něm dárce ušlechtilosti, krásy a podnětů. Zda právě toto stanovisko je nejsprávnější, se ukáže velmi brzy. Filmoví obchodníci říkají, že proti filmové kritice nemohou postaviti žádného dosti silného magnetu, aby jim dav přitáhl zpátky.

 Obecenstvo, takto postavené vlastně na rozhodčí sílu v souboji filmových obchodníků s nepřízní všeobecných poměrů, není ale tak jednoznačně ovlivněnou složkou, a hlavně ne tak mocnou složkou, jak se říkává. Vliv filmové kritiky, rozšířené dnes v hojné míře v našem denním i revuálním tisku, neprojevil se nikterak jednosměrně u vrstvy tak rozmanitého složení, myslíme-li na stupnici vzdělanosti, která ze středního stavu udělala těleso o řadě odstínů a tím i odlišných reakcí na tvorbu, jež mu je předložena. Víme dobře, že od skepse, odmítavosti, nejistoty je velmi daleko cesta ke kladnému pohledu, k důvěře a jistotě. Jaké doby si vyžádá tento proces u filmového obecenstva?

 Dnešní obecenstvo není zdaleka v takovém postavení, aby jeho opatrný a spíše odmítavý poměr k filmu bylo lze nazvati pocitem štěstí nebo nějakého vykoupení. Dnešní divák, který si ukládá dobrovolně odříkání jednoho z nejvzrušivějších divadel, není šťasten. Spíše otráven, rozerván, aniž ví kudy kam, kde načerpati sensací, které byly od filmu očekávány.

 Takové obecenstvo by rádo setřáslo můru, jež ho tlačí. Proč by se nevrátilo před plátna kin? Žel, vypadá dnešní situace tak, že je obecenstvo ponecháno samo sobě. Obě strany, mezi nimiž táboří jako na poušti, ukazují mu své symboly. Obchodník ho láká lstivými pohyblivými vidinami, slibem dramat, krásy, smyslnosti, obrazy cti, hrdinství, slabosti, konfliktů, jež promítá na svou polovinu nebes. A kritik zvedá na svém nebi výstražný prst, který říká: Nevěř tomu, samá kulisa, samé ochotnictví, samá hloupost!

 Nikdo však nepřikročí k systematické práci, jak vrátiti obecenstvo filmu a film obecenstvu.

 Filmoví obchodníci většinou zachovávají reservu, protože nabízejí zboží. Jejich práce pro získání obecenstva nemůže býti jiného druhu nežli uzpůsobením repertoáru zvýšeným dnešním požadavkům vkusu. Překonáním svého předsudku, že obecenstvu lze soustavně vnucovat vkus série a systém jen a jen obchodní. Majitelé kin by měli ukázati více iniciativy v tom směru, že vedle své obchodní činnosti budou vyhledávat působení ve směru kulturním. Vzpomeňme jenom několika pokusů kin o různá předvádění starých děl lepší filmové minulosti. Dbejte o své obecenstvo tím, že mu vždy přinesete silné, působivé dílo a že mu také řeknete o něm něco významného. Proč by větší podniky nemohly mluviti k obecenstvu slovem nebo tiskem, proč by nemohly umožniti vážné tvůrčí přednášky, proč by nemohly ve svých tištěných sešitcích programů dáti najevo jiný nežli pouhý obchodní zájem o své návštěvníky? Brzy by dospěly k poznání, že hlavně kultura, pozornost k otázce vkusu jejich odběratelů rozmnožuje peníze v jejich pokladnách.

 Je-li však hlubší zájem filmového obchodu o obecenstvo otázkou dobré vůle obchodníkovy a vyššího stupně podnikatelské morálky, není dobře možno mlčeti k mlčení a pasivitě intelektuálské skupiny. Její nezájem o obecenstvo, do něhož zasela pouze neklid, je věcí žalostnou.

 Kdo by měl vésti obecenstvo, kdo by měl vypracovati soustavný plán k prohloubení jeho znalostí, nežli inteligentní kruh znalců a teoretiků? Také organizační praktikové by měli řešiti otázku nutné svépomoci, jak z indiferentního obecenstva vytvořiti organizaci, která by dopomáhala sobě samé k uvádění a předvádění dobrých filmů. Taková organizace by mohla dobré kinematografii a tím dobře vedeným obchodním podnikům pomoci k rozvoji.

 Intelektuální kruh by měl převzíti iniciativu celé kulturní filmové propagandy, neboť bez ní nepadne jenom filmový obchod, nýbrž také vývoj filmové kritiky, vědy, publicistiky a každého filmového umění bude zabrzděn nebo zpomalen. A kdo ví, zda by tato osudná uzavřenost a nevšímavost nevykopala hrob i samotné existenci pokrokové filmové kritiky vůbec.

 Jenom vědomí, že poměr obecenstva k filmu se nesmí podobati volnému vztahu diváka k pouťovému panoptiku, může odvrátiti nebezpečí perspektiv, kam nezbytně dojdou poměry, v nichž obchodník, divák i kulturní pracovník nevědí, jaký zdroj prosperity je uložen ve filmu.

A. Černík: Kinorevue 37/1935 (201-206)

v původním jazyce a stylistiky