FILMOVÉ STUDIO a český film – Karel Smrž

FILMOVÉ STUDIO a český film

Karel Smrž

 Několikrát přinesla už Kinorevue stručné zprávy o programu a činnosti Filmového studia, zřízeného při Svazu čsl. filmové výroby. Poněvadž právě nyní se počínají uskutečňovat některé z plánů, jež si tato instituce vytkla, bude snad dobře informovat veřejnost — zejména odbornou — o všem, co se tu děje a chystá. Filmové studio bylo vybudováno zejména proto, aby zajistilo českému filmu herecký dorost, kterého je — jak jistě potvrdí všichni nestranní pozorovatelé našeho filmového podnikání — opravdu třeba. Tímto směrem šlo také prvé období jeho činnosti. Desítky a sta hlásících se nebo vyhlédnutých filmových adeptů prošly nejprve předběžnou zkouškou, vedenou některým z našich režisérů, a ti, kdož obstáli, takže skýtali naději, že by se mohli jednou ve filmu uplatnit, byli zváni ke zkoušce před kamerou a mikrofonem.

 Ve článku Lidé, kteří se hlásí k filmu, otištěném v 21. Čísle Kinorevue, pokusil jsem se v zrcadle dopisů, docházejících do studia, ukázat, jak málo je vyvolených mezi povolanými. Jak touha dostat se k filmu je většinou diktována jen falešnou romantickou představou o tom tajemném světě, za jehož kulisami se rodí dramata ožívajících stínů.

 Číslice snad budou ještě přesvědčivější. Z téměř osmi set přihlášených adeptů jen asi 10% obstálo při předběžné zkoušce a bylo filmováno — a i z těchto deseti procent jen malá část má naději, že by se mohla se svými schopnostmi ve filmu uplatnit. Tady se nejlépe ukazuje, že nestačí jen zjev, že mnohem, mnohem víc je talent, a že „objevy” hvězd nejsou dílem náhody, nýbrž namáhavého a cílevědomého hledání.

 Českému filmu však nechybí jen dorost herecký, nýbrž i režisérský. Filmová režie vyžaduje nejen tvůrčích, uměleckých schopností, nýbrž i mnoha ryze technických a řemeslných znalostí, kterých lze nabýt jen praxí. Poněvadž pořizovací náklady zvukového filmu jsou obrovské, nemůžeme se divit producentům, že se bojí riskovat angažování nového, dosud nevyzkoušeného režiséra.

 Aby bylo proto i režisérskému dorostu umožněno pokusit se o vlastní realizaci filmu, byl změněn dosavadní způsob zkoušek filmových adeptů tak, že místo dosavadních zkušebních snímků se budou natáčet krátké (jednodílné) hrané filmy, obsazené vybranými novými představiteli, a jejich režie bude svěřena slibným talentům režisérským, které dosud neměly příležitosti uplatniti se v běžné produkci. Prvý z takovýchto filmů bude natáčet režisér Národního divadla Jiří Frejka, který si zvolil zajímavý námět Miloše Hlávky, Jedenáctileté, konfrontující balladickou formou dospělé a děti se smrtí.

 Filmové zkoušky bývalého způsobu provádí Filmové studio jen pro produkci, která si potřebuje ověřit vhodnost nových představitelů, jež si vyhlédla pro chystaný film.

 Jde ovšem o to, aby schopní lidé se opravdu také k filmu dostali — nikoli jen v němých komparsových rolích, nýbrž ve větších epizodkách, kde by — bez velkého rizika podnikatelova — mohli ukázat, co dovedou. A proto bylo vydáno nařízení, že každý producent, který se uchází o podporu z registračního fondu, musí předložit potvrzení Filmového studia, že v chystaném filmu zaměstná ve větších epizodních úlohách nové lidi. Nařízení vzbudilo trochu zlé krve — ale spíše proto, že nebylo podrobněji formulováno. Filmové studio nechce totiž producentům vnucovat adepty ze své kartotéky. Výrobci filmu je dáno na vůli zaměstná-li ve svém souboru nové představitele, které si sám objevil, volí-li ze záznamů členstva Čsl. filmové unie — či spojí-li se s Filmovým studiem. Jde jen o to, aby slibným talentům bylo umožněno proniknout, uplatní-li se dobře v epizodní sice, ale mluvené úloze.

 Našemu filmovému dorostu chybí ovšem velmi důležitá věc — odborné školení. Za dnešních poměrů státních financí není ani pomyšlení na zřízení nějakého filmového učiliště, jehož úkolem by byla výchova filmových pracovníků všech oborů zejména režisérů a herců.

 Také tuto mezeru třeba jen ve velmi malém rozsahu, daném svými možnostmi se snaží Filmové studio vyplnit tím, že pro vybraný okruh filmových pracovníků, zejména hereckých adeptů, pořádá každý pátek v Denisově ústavu ve Štěpánské ulici jakési semináře, debatní večery, na nichž se po předvedení nějakého umělecky cenného nebo jinak zajímavého filmu účastníci rozhovoří ve formě debaty o jeho hodnotách. Velká účast a živá debata, která se rozpředla na prvém z těchto večerů, pořádaném dne 29. března, na němž byl předveden Clairův film Milion, ukazuje, že se tato myšlenka setkala s dobrým a kladným ohlasem všech účastníků.

 A konečně je tu třetí vážný plán Filmového studia, týkající se námětové stránky českého filmu.

 Zkušenosti poslední doby ukázaly, že ani po stránce námětů není v českém filmu něco v pořádku. Po prvém úspěchu určitého typu veseloherního, založeného spíše na představitelce hlavní úlohy, šla většina další produkce tímto směrem tak stereotypně, že filmy tohoto druhu ztrácely sympatie i toho obecenstva, u kterého ji až dosud měly v neztenčené míře.

 Skutečnost, že jeden obchodně úspěšný film vyvolá spoustu podobných, které se pokoušejí těžit z jeho popularity, není nová — a není ani vysloveně československá. Vzpomínáte si, kolik operetních odvarů různě vtipných a různě úspěšných se, objevilo po filmu Dvě srdce ve taktu? A jak skvělý Kordův Jindřich VIII. Obrátil důvěru celého filmového světa k historickým námětům?

 Se stanoviska; producentů, riskujících velké kapitály, nelze se tomu divit. Jsou to obchodníci, kteří nechtějí své peníze ztratit — nemají-li už vydělat. Ale producenti — nejen u nás, nýbrž snad na celém světě — neporozuměli ještě základní poučce, že opakováním, zejména častým opakováním povážlivě ochabuje zájem. Konstatují to zpravidla již pozdě. — když tento nezájem skutečných finančníků výroby filmu — obecenstva kin — ucítí na vlastní kapse. A ani pak zpravidla nevytuší pravou příčinu poklesnuvšího zájmu. V úředních institucích, s nimiž přicházejí naši producenti do styku, slýchají často povzdechy: „My bychom točili něco jiného — ale poraďte nám tedy — co!

 Filmové studio se pokouší usnadnit výrobcům odpověď na otázku, co mají točit. Vyjednává s autory úspěšných a dobrých děl literárních i původních námětů. Zjišťuje všechny podmínky, za kterých by bylo k disposici filmovací právo. Vyžádá si od nich vypracování synopsí, které vlastním nákladem rozmnoží a zašle prostřednictvím svého kuratoria ke schválení Filmovému poradnímu sboru — takže producent, který sáhne po některém z těchto námětů, má již záruku, že na úředních místech nebude proti němu námitek. Sekretariát Filmového studia bude pravidelně informovat všechny firmy, jež u nás při výrobě filmů přicházejí v úvahu, které náměty byly Filmovým Poradním sborem schváleny, a na požádání zašle příslušný synopis, opatřený informativními poznámkami o daném filmu a sdělí i všechny autorovy podmínky.

A nakonec poněvadž jsem tento článek napsal nikoli jako autor nebo redaktor Kinorevue, nýbrž jako tajemník Filmového studia — chtěl bych říci několik slov skoro osobních. Dlouhá léta již ve filmovém oboru pracuji. Nejen literárně, nýbrž do značné míry i prakticky. Znám velmi dobře všechny obtíže našeho filmového podnikání, plynoucí zejména z toho, že jsme malým národem, jehož řeč není světová. Vím a uvědomuji si vždycky v celém jejím významu skutečnost, že producent, vkládající do jediného filmu obrovský kapitál, nemůže dělat umění pro umění, nýbrž že se musí především ptát, zda a kdy se mu investovaný peníz s určitým zúročením vrátí. Ale stejně jsem přesvědčen o tom, že výroba slušného filmu, který chce něco říci a který by přesto přijalo i obecenstvo, není riskantnější než výroba filmu, vypočítaného na vkus „širokého davu”.

 Tím spíše, že se ukazuje stále častěji, jak producenti tento „vkus” vlastně neznají, kladouce jej mnohem níž, než skutečně je.

Karel Smrž: Kinorevue 1935/33 (121-124)

v původním jazyce a stylistiky