HUDBA NA METRY – Karel Weis

KAREL WEIS: HUDBA NA METRY

 „Hlavní technickou podmínkou zvukového filmu je synchronismus mezi obrazem a zvukem. Moderní aparáty, běžící neproměnnou rychlostí, jí snadno dosáhnou. Přečtěte si však, kolik starostí dala našemu hudebnímu skladateli Karlu Weisovi původní hudba, komponovaná dodatečně k filmu „Magdalena”, který byl vlastně prvním českým synchronizovaným filmem.“

 Je tomu bezmála čtrnáct let, co jsem na Národní třídě v pravé poledne padl do rukou řediteli jisté filmové společnosti. Zavěsil se do mne a již mne nepustil. Prý předvádějí večer „Magdalenu“ autorovi a několika zvaným hostům; abych prý jistě přišel, film že se mi bude líbit, a kdybych k němu složil hudbu, že budu hodný —

 Nápad ten mne zarazil. Složit hudbu k filmu! Směsici obrazů rychle se střídajících nálad, bez dramaticky členěného a stupňovaného postupu, vpravit všechno to v hudbu, ilustrovat jednotlivé scény, vtělit celku určitou formu — to všechno zdálo se mi v prvním okamžiku, když ne zrovna holou nemožností, tož aspoň prací velice obtížnou a odvážnou. Ale ředitel rozptyloval všechny mé pochybnosti s výmluvností tak nezdolnou, že jsem večer — spíše ze zvědavosti než z nějakého odhodlání — ku předvedení šel.

 A „Magdalena“ se mi rozhodně líbila. Přes všechnu tehdejší nehotovost a nesmírnou rozvláčnost filmu nalezl jsem v látce tolik hudebnosti, že myšlenka napsat filmovou operu nezdála se mi již tak odstrašující. A když mi potom pan generální inspektor Dr. Machar předložil otázku, hodlám-li „Magdalenu“ zhudebnit, řekl jsem bez rozmyšlení, že se o to pokusím. Sotva to filmaři zaslechli, vtiskli mi do ruky libreto, do kapsy vsunuli originál básně— a já byl lapen.

 Nuž, jaká pomoc. Přiložil jsem ruce chutě k dílu, nechav všechno ostatní stranou, a vybral jsem si z filmu téměř čtyři kilometry dlouhého dva díly, které mne na první dojem nejvíce zaujaly, a za nějakých čtrnáct dní byl jsem hotov. Ale při zkoušce hudba s obrazy naprosto nesouhlasila. Snivá milostná scéna střetla se mi s robustním motivem opilého otce, dětská melodie připletla se mi mezi maloměstské klepny, a smuteční pochod zapadl rovnou do pranice v hospodě. Ošemetná situace. Na štěstí ji rázem rozuzlil přítomný pan Hans Dorasil, virtuos na housle a majitel biografu z Mor. Ostravy. 

„Pane kolego,” oslovil mne blahosklonně, „dal jste si ten film změřit na metry?”

„To ne,” zarazil jsem se. „Komponoval jsem jen tak od oka, podle knihy.”

„Pak vám to nemůže na žádný pád štimovat.

„Musíte mít každý jednotlivý obraz přesně změřený na metry, dvacet metrů běží normálně za minutu, převeďte si metry na čas, dejte si hodinky na klavír a pak to půjde.”

 Vlasy se mi ježily při pomyšlení, že mám psát hudbu na metry, ba dokonce na kilometry, avšak nebylo zbytí. Dal jsem se na vojnu a musel jsem bojovat, nechtěl-li jsem zbaběle desertovat. Režisér p. Mayer změřil tedy příslušným přístrojem oba díly, které jsem měl již hotovy, přesně od scény ke scéně, od obrazu k obrazu. A příštího dne mi doručili předlohu:

 Zachoval jsem se podle udělené mi rady, metry jsem převedl na minuty a vteřiny, a znovu jsem se odhodlaně pustil do práce. Když jsem byl hotov, shledal jsem, že oba díly hudebně značně získaly na — objemu. Ale o nějakém souhlase obrazu s hudbou ani památky. Zase taková divoká míchanice jako prve …

 „Pro boha, vždyť to mám všechno přesně odměřeno na vteřiny, dvacet metrů běží normálně za minutu —“

 „Dovolte,” vpadl mi do řeči náhodou přítomný kino-odborník pan Jalovec, „já už vím, co v tom je.” A nachýliv se k okénku projekční komory, zavolal:

  „Pane Poskočil, jel jste normálně?”

 „Ne, nad normál.”

 „Tak Vida,” povídám, „takhle se nikdy nesrovnáme. Já psal hudbu přesně na normál —“

 „Ale normálně vám nikde nepojedou,” přerušil mne zase pan Jalovec. „Musíte uvážit, že na předvedení filmu jsou vyměřeny dvě hodiny a při tom nesmíte zapomenout, že se přesně nikde nezačíná, uplyne vždy 5—7 minut, než se jede, pak přijde reklama, potom foršpan (osoby ve filmu vystupující atd.), pak musíte počítat pauzy mezi jednotlivými díly a desítiminutovou policejně předepsanou přestávku pro větrání. Můžete tedy počítat čistou dobu pro předvedení filmu vlastně jen na 112 hodiny. Proto vám všady pojedou nad normál.”

 „A prosím vás, pane Jalovec,” ptám se zkroušeně, „kolik metrů běží za minutu nadnormálně?“

 „Osmadvacet až třicet.”

 „To abych tedy to, co jsem již dvakráte napsal, komponoval znovu?”

 „Nic jiného vám asi nezbude.”

 Ten pan Jalovec mne zničil docela. Stanovil jsem si tedy za základ 28 metrů a znovu jsem se pustil do práce podle nové předlohy:

• Purkmistrová se líbá v parku se správcem …… 5 m
• Doktorová je pozoruje z úkrytu ……… 8 m
• Doktorová vyrazí z křoví ..…… 2 m
• Purkmistrová se lekne ……… 8 m
• Správce v rozpacích si zavazuje botu ….…… 3 m
• Doktorová jde kolem a směje se jedovatě („To zas bude zprávička pro mého mužíčka”) ……… 14 m

 Ale teď to teprv nešlo. Ukázalo se, že udaná míra je přece jen poněkud rychlá a různými zkouškami se zjistilo, že správná míra jest asi 24 metrů. Podle této míry napsal jsem tedy celou „Magdalenu“. Ale souhlas mezi dějem a hudbou byl jen částečný. Zase úmorné hledání a zkoušení. Konečně se přišlo na to, že film je — nesprávně změřen. Musel jsem tedy začít opět znovu a když už bylo všechno hotovo a všechno souhlasilo, napadlo pánům filmařům, že film je příliš dlouhý — to, co jsem já od samého začátku tvrdil a že je nutno jej zkrátit. Vystříhali mi téměř 1500 metrů a já byl nucen celou partituru (1200 stran) i vypsané již orchestrální hlasy přepracovat. Když i tato překážka byla překonána, přišla na konec censura a škrtla nám nových 200 metrů. Tak mne mučili déle než rok při 12—16hodinné denní práci. A tak tedy povstala ta první filmová opera.

 Nebyl jsem při premiéře — která se měla konat v divadle s velkým orchestrem — přítomen. Dopadla prý velmi dobře. A jak mne odborníci ujistili, všechno prý na puntík štymovalo. Jen honorář za to naprosto neštymoval. O tom však někdy napíšu ještě zvláštní kapitolu.

Karel Weis – Kinorevue 1935/50 (461-464)

v původním jazyce a stylistiky