ITA RINA milý host českého filmu

ITA RINA milý host českého filmu

 Barrandovské filmové ateliéry měly velmi sympatickou návštěvu z Jugoslávie. Ita Rina zde natáčela poslední interiérové scény filmu „A život jde dál“.

 Ita Rina — to zní zasvěceným velmi dobře a ostatním aspoň hodně povědomě. Přece jedním

z mnoha sympatických rysů této srbochorvatské umělkyně je, že její zjev není — abych se vyjádřil populárně — „okoukaný”. Jak mnoho filmových herců a zejména hereček nechápe zákon, že příliš častým opakováním jedné tváře je jí obecenstvo velmi záhy syto! A při tom se nedá říci, že by byla Ita Rina málo zaměstnána. Pracovala stejně v Berlíně jako v Paříži. Její pohostinská spolupráce s českou produkcí byla dosud vždy šťastná — myslím na její úspěchy v Machatého „Erotikonu“ a Antonově „Tonce Šibenici“ — a podle této předpovědi by měl být nesporným zdarem též její třetí, nejnovější a doufejme, že ne poslední český film „A život jde dál“. Ita Rina je důkazem, že naše produkce by se neměla odříkat spolupráce se zahraničními umělci, ba že by ji měla důsledně vyhledávat. Ita Rina, která nás překvapila svou dobrou češtinou, nám prozradila, že se jí v prostředí českého filmu pracovalo vždycky dobře, že se tu cítila jako doma. Uvažovali jsme o česko-jugoslávském filmu, který má velmi šťastné předpoklady a možnosti vývoje, jak to naznačil jugoslávský vyslanec Dr. Grisogono ve svém projevu v ateliéru na Barrandově, učiněném v rámci rozhlasoví reportáže 17. m. m. Tato spolupráce by neměla zůstat prázdným slovem. Film „A život jde dál“ by měl najít brzy svoje následovníky. V hereckém obsazení jsou tu tři jugoslávské síly: vedle Ity Riny je to paní Dryáková, jež hraje její matku, a člen pražského Národního divadla Zvonimír Rogoz.

 Apropos — co se tkne mé zmínky o posledních interiérech filmu, které se dokončovaly v těchto dnech v Praze, není to docela správné. Když jsme vstoupili do velkého studia, v němž by se dala postavit slušná kostelní věž, zakývaly na nás nefalšované borovice a před našimi zraky se rozhostil utěšený obraz mořského zálivu s vinicí vlevo a rybářskou chatou vpravo. Na zápraží tohoto domku stála ztepilá Ita a přijímala s mnohoslibným úsměvem pozornosti svého partnera, kterému v tu chvíli mnozí neblazeovaní kolemjdoucí nepochybně záviděli. Režisér Kramer, jehož mohutný hlasový orgán by se podle mého laického úsudku nedal zaregistrovat na úzký proužek, vyhrazený na filmu záznamu zvuku, dirigoval tuto křehkou scénu. Pan Ota Heller, který zřejmě neztrácí svůj dobrý rozmar v žádné situaci, obsluhoval kameru. Nepředstavujte si ovšem, že celý tento film z jugoslávského prostředí byl natočen na barrandovské výšině ve světle reflektorů! Podle ujištění šéfa produkce p. Janoty byla natočena většina scén v Jugoslávii, takže jsou tu zachyceny lidové kroje, zvyky a divoké jugoslávské scenérie. O to se, jak víme, pokusili už v jednom německém filmu. A podařilo se jim to, pokud jde o zachycení krajiny a folkloru, ale film zklamal, pokud šlo o libreto. I v tomto filmu hrála Ita Rina. Jmenoval se „Píseň černých hor“.

 A nyní nezbývá než čekat na nové shledání se sympatickou Itou Rinou — na plátně kina. Opakujeme znova, že oživení našich projekčních ploch tak nevšední tváří musíme jen vítat.

(Mario)

Kinorevue 37/1935 (207-208)

v původním jazyce a stylistiky