NORMALIZACE DO DŮSLEDKŮ II. – Karel Smrž

Karel Smrž – NORMALIZACE DO DŮSLEDKŮ II.

část 1, část 2, část 3

 Obecenstvo se nudilo, poněvadž dovedlo už uhádnout nejen konec, ale i zápletky, které mu předcházely.

 Producenti si dlouho nelámali hlavu přemýšlením, čím je nahraditi. Po konci šťastném přišel konec nešťastný. Ani tady nebylo třeba přemýšleti mnoho o logice. Byl-li dříve stavěn obchodní úspěch na teplém úsměvu, stavěl se nyní na slzách. Obojí je stejně dobrým obchodním artiklem.

 Němý film však už tehdy dohasínal, a revoluce synchronizovaného zvuku zachvacovala pomalu celý svět. Bylo třeba vymysliti nové schéma.

 Nebylo tak těžké je nalézt, poněvadž jediným zákonem prvé fonofilmové produkce bylo: zvuk stůj co stůj.

 Průmysl se nezdržoval experimenty ani tady. Revuální scéna byla nevyčerpatelnou studnicí zvukových možností. Nic nebylo snazšího než přenést ji na projekční plochy kin s celým bohatstvím jazzových melodií, zpěvů a tanců.

 Schéma se změnilo. Na dějovém námětu už vůbec nezáleželo. Byl jenom můstkem k tomu, aby bylo lze vpašovati do filmového libreta, pokud lze nejúplnější představení přepychové revue, jejíž pořizovací náklady vyjadřovaly sedmimístné číslice jedné z nejúctyhodnějších valut světa.

 Filmovému průmyslu však nestačilo normalizovati jenom dějovou surovinu. Normalizoval i postavy svých příběhů a prostředí, v němž se odehrávají.

 Obecenstvo nemusí být ani zvlášť vtipné, aby poznalo charakter stínových hrdinů, sotva se objeví na scéně.

 Ten prostý, usměvavý hoch, trochu neohrabaný a venkovský, ale vždycky pečlivě oholený, i když má poněkud v nepořádku účes, vzbuzuje už od počátku důvěru a sympatie. Diváci se nemusí bát zklamání. Odolá všem pokušením, statečně překoná všechna nebezpečí, zvítězí na celé čáře — a na konci posledního dílu sevře do náručí tu, o níž nebyl nikdo ani v nejmenší pochybnosti, že se stane jeho ženou.

 Je spíše menší a nejraději blondýna. Její oči jsou upřímné, šelmovsky usměvavé — ale, probůh, nikoliv koketní! — strojí se jednoduše a je prostá, ať je už prodavačkou ve velkém obchodním domě nebo dceruškou petrolejového krále.

 Nelze se mýliti. Žena špatného charakteru vypadá zcela jinak. Její vysoká, štíhlá postava je zahalena robou vždycky trochu excentrickou, s odvážnou dekoltáží. Nonšalantně si zapaluje cigaretu za cigaretou, srká coctaily, její podmalované oči jsou stíněny dlouhými řasami a v nestřežené chvíli dovede zkřiviti rty úsměvem, který mluví zcela srozumitelně.

 Padouši a intrikáni mají vždycky knírek. Touto výsadou se sice honosí také salonní milovníci, ale poněvadž je normalizace typů provedena důsledně až do těch knírků, je tu tolik odlišných nuancí, že není možné, aby Adolphe Menjou interpretoval podlého záškodníka, nýbrž na prvý pohled elegantního dandyho, jehož slabou stránkou jsou ženy.

 Černoši jsou živlem komickým. Jejich bílé oči a světlé rty kontrastují — hlavně dík líčidlu — velmi ostře s temnou pletí. Jsou vždycky pověrčiví a naplněni hrůzou před strašidly, jež vidí i tam, kde jich není. V takovém případě se počnou třásti strachem tak, že nemohou z místa, nebo se naopak dávají na zběsilý útěk, porážejíce, kde se co dá, hlavně drahocenné vázy, jejichž pád je ještě více poděsí. S oblibou se při této příležitosti schovávají do prázdných sudů po sádře nebo práškové bělobě, aby je pak jejich vlastní obraz v zrcadle přivedl do nejvyššího stadia hrůzy. Ve vyslovených veselohrách je kromě strašidel pronásledují velmi často také lvi. Poněvadž hrají jen sluhy, nezasahují nijak aktivně do děje.

 Číňané jsou vždycky živlem nespolehlivým a záludným. Mají svá opiová doupata, jejichž tajemný labyrint, pečlivě střežený před slídivým okem policie, je dějištěm nejdramatičtějších událostí. Málokdy provádějí však své temné rejdy na vlastní pěst. Zpravidla jsou jen společníky tajemných bílých mužů, kteří jich používají tehdy, má-li nějaký nepohodlný člověk zmizet se světa. V posledních dílech filmu bývá opiové doupě demolováno policií, ale jeho spoutaný majitel se nepřestává usmívat záhadným úsměvem, v němž je snad jen ještě více nenávisti a opovržení. Indové se vyrábějí ve dvou normalizovaných typech. Bohatí maharadžové jsou štíhlí, krásně urostlí, mají mnoho otrocky oddaných domorodých sluhů a ve své domovině pohádkově kašírované paláce. Zpravidla jsou na cestách a v přepychových halách pařížských nebo newyorských hotelů pletou hlavy krásným bílým dívkám, provokujíce tím jejich nápadníky k nepředloženým činům.

 Druhý typ jsou Indové tajemní. Znají zákony okultních sil, dovedou připravovat tajemné lektvary a mívají prsteny nebo jiné šperky, které přinášejí neštěstí těm, kdož je nosí. Mívají podobná doupata jako Číňané, jimž konkurují i tím, že v posledním díle filmu jsou zatčeni a po zásluze potrestáni.

 Rusové byli normalizováni teprve po revoluci, a to hned ve třech typech. Rusko předválečné je representováno jenom aristokraticky. Pohádkově krásné hraběnky se procházejí graciézně ve svých komnatách s mnoha arkýřovitými okny, za nimiž se rýsují typické křivky ruských kostelních věží, a na dvorních plesech, pořádaných s největším leskem a nádherou, tančí čtverylku s mladými, elegantními velkoknížaty, překypujícími pozorností a něhou.

 Rudá revoluce zpravidla celý tento lesklý život smete, a bývalí aristokraté se promění v další typ: emigrantský. Jsou zaměstnáni jako šoféři u krásných a bohatých žen, do nichž se vášnivě zamilovávají, nebo si vydělávají na živobytí jako číšníci v předních hotelích a restaurantech. Večer se často tajně scházejí, nosí furažky, bílé košile a vysoké boty, tančí kozáčka, vzpomínají bývalého života a kují pikle proti rudým vládcům nového Ruska.

 Třetí typ jsou Rusové revoluce. Jsou zarostlí, nenávistní, konají ve sklepních doupatech spiklenecké schůze, na nichž se fanaticky řeční, a když vzplane revoluce, ohrožují čest spanilých hraběnek, odstřelují mužně krásná arciknížata a rozbíjejí pažbami pušek nejcennější kusy bytového zařízení jejich paláců.

 Všechny tyto normalizované postavy se pohybují v prostředí stejně schematickém, jako jsou samy.

 Velmi oblíbeným dějištěm filmových příběhů je Paříž. Není proto třeba jezdit do Evropy. Na půdě hollywoodské stála přece už bezvadně kašírovaná kopie kasina v Monte Carlu a Nôtre Damu — nic není proto snazšího než postaviti z prken, latí, praktikáblů, juty, sádry, cementu a písku pařížskou ulici. Stačí, prohodí-li se tyto scenerie několika pohledy na Eiffelovu věž, Trocadero a Operu, jejichž negativy lze tak snadno a lacino poříditi — a dojem je úplný. Filmová Paříž má jenom dvě tváře: Montmartre a noční velkoměsto.

 Montmartre je ovšem čtvrt umělecká, obývaná výhradně mladými, těžce se probíjejícími malíři, sochaři a básníky, kteří jakýmsi nepochopitelným anachronismem se ještě nezřekli sametových kabátů, černých širáků a vlajících vázanek. Bydlí v chudobných mansardách se šikmým stropem a širokými okny, za nimiž se rýsují křivolaké stříšky a střechy Montmartru — jediné, co divák z této čtvrti má příležitost spatřit. Po točitých dřevěných schodech spěchají sem s náručemi lahůdek a vína, koupenými za výtěžek prodeje některého svého obrazu bohatému Američanovi. Většinou však trpí i se svými přítelkyněmi bídu, což nás neudiví, vidíme-li na štaflích jejich dokončovaná díla, podobná pestrým barvotiskům svatých, prodávaným na poutích.

 Paříž noční je široký boulevard, po němž jedeme automobilem do přepychového dancingu. Lesknoucí se asfalt odráží reflektory míhajících se aut a na fasádách domů se rozsvěcují a zhasínají světelné reklamy známých nočních podniků. Do některého z nich nás scenárista jistě zavede. Je tu mnoho procovského přepychu. Mezi hosty ve fracích a velkých večerních toaletách se pohybují bezvadní číšníci, a na parketu uprostřed sálu — ozářena reflektory tančí svůdná krasavice, obnažená v mezích censurních předpisů. V diskrétní loži večeří zcela jistě mladý, krásný synáček nějakého finančního magnáta s malou prodavačkou z otcova závodu, do níž se inkognito zamiloval a jež je omámena vším tím leskem.

 Noční Paříž nelze si však představiti bez apačů. Na rozdíl od umělců nosí místo sametových kabátů sametové kalhoty, hodně pomačkané, čepice s „nehýtkem”, naražené frajersky do čela, a pod kabátem kolem krku široké šátky. Jsou obávanými hosty putyk desátého řádu, kde tančí při zvucích harmoniky, lijí do sebe jednu sklenici za druhou, a hlavně se rvou, při čemž velmi trpí hostinské zařízení, zejména žárovky, které jsou zasaženy prvou ranou židle nebo sklenice. Výstřely, jež pak následují, objevují se jenom jako záblesky světla v úplné tmě, aby byl divák udržen až do konce filmu v nejistotě, kdo vlastně zabil. Na ulici vyhledávají místa nejukrytější zrakům slídivé policie a obyčejně tu stojí opřeni o zeď, nohu přehozenu nonšalantně přes nohu, ruce v kapsách a kouří cigaretu, která jim visí z koutku úst.

 Každé řádné filmové velkoměsto, zejména pak města přístavní, mají čínskou čtvrt. Je to semeniště vší neřesti a špatnosti. Křivolaké uličky oprýskaných domků hrozících sesutím jsou téměř vždy pusté. Jenom sem tam tu přejde postava v širokých kalhotách a slaměném klobouku, vyklepe smluvené znamení na dveře v jejichž obdélníkovitém výřezu se v zápětí objeví pár zlověstných šikmých očí — a zmizí v tajemném sklepním prostoru. Běda Evropanu, který se zde octne! Opiová doupata jsou jenom nevinným úvodem všech nástrah, které ho tu očekávají.

(Pokračování.)

Karel Smrž – Kinorevue 1935/51 (488-490)

v původním jazyce a stylistiky