O československo-jugoslávskou filmovou politiku
O československo-jugoslávskou filmovou politiku
(ROZHOVOR SE ZVONIMÍREM ROGOZEM)
SVATOPLUK JEŽEK
Je samozřejmé a nemělo by vyžadovat důkazů, že filmová spolupráce mezi Československem a Jugoslávií je příkazem doby. Na jugoslávské straně toto přesvědčení je. Není dosud jasno, zda je též na straně našich příslušných míst. O jasném pochopení jugoslávského stanoviska svědčí projev jugoslávského vyslance v Praze dra Grisogona, učiněný v rámci rozhlasové reportáže z barrandovských ateliérů, z něhož cituji:
„Světová duchovní internacionála projevuje se každým dnem více a národy si zvykají uvědomovati si, že nad jejich užšími kmenovými rodinami je veliká společná rodina — lidstvo. Avšak zdravý a moderní nacionalismus je si vědom, že pojem lidstva nevylučuje pojem národa, který je stejně tak přirozeným a prospěšným útvarem. Abychom tu dobyli a zachovali místo, které nám patří a abychom také sami přispěli svým národním obolem, jest třeba solidarity s nejbližšími bratry. Z tohoto vědomí vyplynula též i myšlenka těsnější filmové spolupráce mezi Československem a Jugoslávií. ”
Ztělesněním čsl.-jugoslávské filmové spolupráce je člen Národního divadla v Praze Zvonimír Rogoz. Hrál stěžejní úlohu ve filmu „A život jde dál“ po boku své krajanky Ity Riny, známé též z několika našich filmů. Zvonimír Rogoz upozorňuje důtklivě na to, že Německo se snaží navázat poslední dobou úzké styky s Jugoslávií též na poli filmu a získat ji ke stálé spolupráci, jež by byla především ve prospěch expansivní německé politiky. Důkazem toho je snaha Tobis-Klangfilmu umístit v Bělehradě zvukovou aparaturu. Je to jen součást německého plánu „pacifického pronikání” do Jugoslávie, na nějž „Lidové Noviny” upozornily 28. m. m. článkem „Usilování Německa o Jugoslávii”. Je zajímavé, že prostředníkem v jednání o umístění německé aparatury v Jugoslávii měl být právě smutně proslulý Klnić.
Toto akutní nebezpečí má být především výstrahou pro nás, abychom si nedali takřka před nosem ujít příležitost utužení čsl.-jugoslávské filmové spolupráce, která, jak soudí správně i Zvonimír Rogoz, má krásné přirozené předpoklady. Není to jen zájem našeho filmového obchodu a průmyslu; je to zájem prestižní a eminentně politický. Můžeme právem pochybovat o upřímnosti německých námluv. Pro nás je samozřejmým příkazem, abychom na kulturním poli, tedy i ve filmu, který považujeme za kulturní faktor, postupovali ruku v ruce s Jugoslávií. Pak proměníme slova o sbratření i zde v živý skutek a posloužíme vzájemnému poznání více, než by se na první pohled zdálo.
Předpoklady čsl.-jugoslávské spolupráce ve filmu jsou psychologické, rasové i obchodní. Je vyloučeno, aby Germáni nebo Románi mohli přinést kladné výsledky ve společném postupu s Jugoslávií. Důkazy o tom podávají filmy, takto vzniklé (Píseň černých hor a j.). Slované ve své hlubší povaze a jisté těžkopádnosti představují oblast, na kterou nelze roubovat výhonky cizí mentality. Konkrétně poskytuje Jugoslávie nepřeberné bohatství scenerií od moře přes Alpy a hory po romantická jezera, lidové umění ve všech projevech a v ryzí neporušenosti a konečně schopné umělecké spolupracovníky. Československo má k disposici ateliéry a celý produkční aparát. V dialogu by čsl.-jugoslávské filmy měly být střídmé a je jisto, že by jediná verse, ať česká nebo jugoslávská, mohla při šťastné umělecké koncepci jít celým světem.
Je-li film opravdu dobrý, nezáleží už tolik na tom, v jakém jazyku byl natočen. Je absurdní, je-li film z jugoslávského prostředí mluven německy nebo anglicky. Mluva by měla přicházet v úvahu ve filmu jen proto, aby eliminovala někdejší titulky.
Zde se otvírá české produkci výpadní branka, kterou by mohla uniknout ze své maloduchosti. Rogoz konstatuje s politováním, že čsl. film, hodný lepších úkolů, pracuje výhradně pro venkov. Je třeba litovat provincii, že je na tuto fabrikaci odkázána. Za dané situace je příznačné, že nejlepší čeští režiséři musejí pracovat v cizině.
Svatopluk Ježek: Kinorevue 43/1935 (321-322)
v původním jazyce a stylistiky
