S cizími penězi nelze hazardovat – Emil Synek

S cizími penězi nelze hazardovat

Známý dramatický spisovatel a Žurnalista Emil Synek bude režírovat český film „Jana” podle vlastního námětu. Vyžádali jsme si od autora několik podrobností o připravovaném filmu.

 V čem vidíte krizi dnešní filmové výroby?

 Dá-li se mluviti o krizi současné filmové výroby, pak je to krize filmového námětu, prostě látky. Zejména u nás se stal film záležitostí čistě obchodní, a vkusu obecenstva se nadbíhá do té míry, že se úroveň našeho filmového návštěvnictva snižuje i uráží. Tak špatné publikum přece jen nemáme, aby si zasloužilo, co se mu předkládá. Podobně jako u nás, tak i v celé Evropě chybí motiv, děj. Hledá se pomoc u literárních tvůrců. Nevím, co zavinilo u nás, že poměr filmového prostředí k slovesnému umění je tak špatný. Jde přece o vzájemnou pomoc, která by všem nám byla nesmírně k užitku.

 Co je obsahem „Jany”?

 Přináším do filmu Jana námět, který nechci vydávat za zázrak a s nímž nehodlám zbořiti svět. Pokládám jej však za solidní obraz doby, který má dnešku co říci. Líčím osudy mladé ženy, hájící živobytí i svou počestnost ve světě, který nás obklopuje. Děj volil jsem, pokud možno nejdramatičtější a vykonal jsem vše, aby působil silným dojmem. Na druhé straně nejsem přemrštěnec, který by si vybral příběh exklusivní, umělecky sice hodnotný, ale lidu nepochopitelný nebo prostě nepopulární. Nevěřím v heslo, které často slyším kolem sebe: „Je to umění, ale lidé na to nepůjdou”. I umění musí být prodejné. Právě v našem filmu se ukazuje, jak filmy, dělané čistě na výdělek, končily finanční katastrofou. Zažil jsem to na sobě na divadle. Vážné psychologické drama o Sabinovi „Dvojí tvář” mělo nekonečně větší úspěch, než například má konversační veselohra „Slavná žena“. Buď tedy udělám dobrý film a pak bude mít úspěch, ať je veselý či vážný, nebo udělám film špatný a pak propadne i kdyby to byla sebevětší švanda. Jako dlouholetý filmový kritik měl jsem příležitost a z povinnosti musel jsem často vytýkat chyby, které jsem viděl. Teď bude mým úkolem se jich vyvarovati. Tuším velmi dobře, jaké je v tom riziko. Ale nemám strachu. Jsem přesvědčen, že u nás by se dalo udělat ročně deset slušných filmů, kdyby slušní lidé z filmového oboru dali hlavy dohromady, nedělali ze sebe kastu, do níž nechtějí nové a mladé lidi pustit, aby sami nepřišli o svá sousta. To je však stanovisko záhubné, neboť potom nebude náprava nikdy možná. Neříkám, že ji provedu sám. Ale zkusím udělati film, za který se nebude muset producent ani autor stydět. Jsem si plně vědom odpovědnosti, kterou přijímám, dávám-li se do filmové práce.

 Jak budete svůj film režírovat?

 Opět přímo cítím, co si mnozí asi šeptají. Nikdo asi nemůže pochopit taje a záhady filmové techniky, dokud nechodí do známé kavárny a není zapsán v branži. I v tom jsou někteří naši filmaři krátkozrací a škodí si navzájem. Technická dokonalost není nic platná, nevede-li oko či ruku myšlenka, troška aspoň ducha. Věřím opětovně, že deset chytrých lidí naučí se spíš režírovat film, než deset filmových režisérů dostane zdravý úsudek, nemají-li jej od pána boha. Pracuji v divadle jako režisér už řadu let. Uznávám, že bez čistě řemeslných znalostí se film dělat nedá. Proto budu mít po prvé spolurežiséra. Nejpošetilejší obranou proti konkurenci je však vydávání za zahradu čar a kouzel něco, co pochopilo a pochopí ještě mnoho lidí s námi a po nás. I jako režisér nechci předem slibovat nějakých senzačních překvapení. Jsem zastáncem moderní prostoty hereckého projevu, pečuji o správnou řeč a spoléhám víc na vnitřní dynamiku dramatu než na vnější efekty. To je vše, co umím, a to se vynasnažím také uplatnit.

 Vaše vzácná střízlivost, pane doktore, v našich poměrech překvapuje.

 Dalo by se snadno říci, že chci jen dobrý průměr a že by se ode mně mohlo čekat víc. Na to odpovídám: i u nás se nechce zpravidla buď nic, nebo příliš mnoho. Obě je vlastně málo. Poměry ve filmovém oboru jsou dnes takové, že nelze hazardovat s cizími penězi a je lidsky jasné, že naráz nelze udělat veledílo. Proto jsem si dal pouze takový cíl, který mohu dosáhnout. A svou věcí jsem si potud jist, že se pokusím svědomitě a poctivě vykonati vše, co budu pokládati za nutné k tomu, aby můj první krok ve filmovém oboru byl prospěšný i čestný.

Kinorevue 42/1935 (306-308)

v původním jazyce a stylistiky

 Premiéra: 11. října 1935. Film měl i jiný název „Dítě lásky“, ale do kin šel pod názvem „Jana“ (DFA)