05.03.1935 – Musí mít film HAPPY END?

MÍLA PACHNEROVÁ:

Musí mít film happy end?

 Jak pošetilou bude se asi většině „fanoušků” zdát tahle otázka! Pošetilou, a tedy nemístnou snad právě tak, jako když šibalský reverend Gantry v rozkošné Lewisově knize obral si za námět umravňujícího nedělního kázání: „Hrál by Ježíš Kristus poker?”

 Avšak není naším úmyslem umravňovat kohokoli a ze všeho nejméně už filmové producenty. Nechceme tím snad tvrdit, že by v tom ohledu všechna snaha po nápravě byla u nich marná, ale prostě vůbec se nám nelíbí všechny umravňovací akce. Připadá nám, že na míle daleko čpí pokrytectvím a lepenkovou životní moudrostí. Právě proto táhneme nyní do boje proti přímo zločinnému zneužívání „šťastných zakončení” za každou cenu a tvrdíme směle: happy end není podmínkou úspěchu filmu, třebaže tu i tam nemůže plnému uměleckému vyznění být na závadu.

 To především je třeba si uvědomiti a nevraceti napříště libretistům dobré náměty jen proto, že prý to končí tak strašně smutně. Jest sice v životě i ve filmu dáti přednost slzám radosti nad slzami žalu, ale film není proto špatný, že nás pochmurným zakončením hluboce rozechvěl a donutil k přemyšlení.

 Odjakživa se vysmívali povznešené hlavy ufňukaným mladým paničkám, které četly nej raději jen takové romány, kde se „ti dva na konec vzali”. Ale hlavy neméně povznešené nedovedly populárnímu českému filmu dát o nic víc než právě tohle, podle bodrého německého „Ende gut — alles gut”. Proč asi? Český film se netají doznáními, že stojí pod přísným diktátem ulice, a tato ulice, protože z ní přicházejí do kina lidé těžkého a trudného živobytí, žádá prý si neúprosně smířlivý konec. Tu nelze doporučiti takto zotročeným výrobcům nic jiného, než aby si dopřáli přepychu dvojité výroby, tak zvané lidové, a tak zvané pro lepší publikum. Ale žerty stranou! Je opravdu smutné, že slovo lidový u nás ještě nepřestalo značit jakostně horší, ať v obchodě, ať v literatuře, kdežto právě by tomu mělo být naopak. Chceme-li široké vrstvy přiučit vkusu, nesmíme si od nich dát předpisovat, co a jak jim máme předkládat. Trochu umělecké kázně neuškodí, i když je v malých dávkách třebas nenápadně vnucována, jako nezbytný lék.

 V jisté švýcarské krajině, kde obyvatelstvo vlivem podnebných podmínek trpělo poruchami činnosti štítné žlázy, rozhodly příslušné úřady, aby do pitné vody byl přimícháván jod v množství, které lékaři uznali za nezbytné k léčbě. Nikdo se neptal ohrožených lidí: chcete ten jod užívat anebo raději stonat? Zbylo jim prostě na vůli, aby napříště se zřekli pitné vody. Je na bíledni (na první pohled – poznámka DFA), že žádný z nich toho neučinil, tím spíše, když jim bylo náležitě vysvětleno, že stát tu vlastně pečuje o zdraví jejich a jejich dětí.

 Jak pěkné by bylo, kdyby podle tohoto zdravého příkladu také vkus našich drobných lidí — jestli už je pravda, že oni to jsou, kteří nutí výrobce k neustálým uměleckým přemetům — byl takto bez dlouhých orací léčen nenápadnými injekcemi léčivých látek! Jestliže napříště nikdo nebude vyrábět nemožně hloupé kýče, nenamluvíte mi, že lidé proto nepůjdou do divadel a do biografů. Zato při odchodu, po představení, neuslyšíme snad tak často trpké kritiky i od lidí velmi prostých.

 Tvrdíme neustále, že náš divák se rád zasměje! Každý divák se rád zasměje, ale měřit hodnotu našich filmů podle toho, že se lidé při tom mohli „uřehtat”, je klamné stanovisko. Zapomínáme na samotnou podstatu smíchu. Každý autor poznal, jak těžko lze odhadnout účin komické situace, a každému dramatikovi už se stalo, že se lidé v divadle smáli dialogům, u kterých toho nejméně očekával a snad dokonce si ani nepřál, zato místa neklamně komického účinu přijalo obecenstvo s ledovým chladem. Sestavíme-li film plný situační komiky, lidé se ovšem budou smát. K takovým smíchotvorným scénám patří výstupy Vlasty Buriana, ať už v „Kapitánu Korkoránovi“ solí sypanou ze slánky naznačuje „táákovédle fousy”, nebo v „Snědeném krámu“ tvoří svého rytmistra-ožralku četnými gesty i špatnou češtinou. Přesto nelze zde mluvit o filmech umělecké úrovně. Tedy míra smíchu není měrou umění, ačkoli by jí mohla být, kdyby to, co smích vyvolalo, bylo svou podstatou bližší umění než clownství.

 Nezapomínejme, že smích je reflex, je vlastně úkon spíše fysiologický než psychický a vstupuje ve funkci výhradně tehdy, když byl cit, byť jen na okamžik, vypjat z provozu. Důkaz: vidíme stařenku, která klouzla na náledí, a třeba nejsme surovci a hned vzápětí spěcháme jí na pomoc, může nějaký nechtěný obranný pohyb sklouznuvší oběti vyvolat v nás na vteřinu reflex smíchu. Je dostatek známo, že i situace velmi smutné, až tragické, mohou vyvolat průvodní pocity komické, vrcholící až smíchem, který tlumí jen stupeň inteligence divákovy a také cit, který, na vteřinu vyřazen, spěšně znovu nabude vrchu. Nepřeceňujme tedy „dobrodiní smíchu” a nepokládejme smích za něco, bez čeho by divák neodcházel z kina spokojen.

 Tak jako je extrémem požadavek dámy, které se nelíbí divadelní kus, jestliže se při něm dosyta nevypláče, je i nemístné žádat, aby divadlo nebo film na konec nás jen příjemně polechtaly pod bradičkou a ubezpečily, že ať jsme viděli na jevišti či na plátně cokoli, na konec to všechno dobře dopadlo. Ne, stokrát ne! Dopadá snad v životě všechno tak krásně a dobře? Pečuje snad osud sám o to, abychom si neodřeli lokty o jeho hrany? Jistě ne! „Ale právě proto,” řekne vám zoufalý libretista, „právě proto! Lidé chtějí alespoň večer v divadle . . . Konec konců jdou do divadla pro zábavu!” Bylo by třeba přesvědčit mne ještě, že lidé čtou jen utěšené knižní limonády a že své knihy kupují jen podle zakončení, které by je uspokojilo! Ale toho lidé, na štěstí, nečiní! A proto také není pravda, že by odmítli film bez happy endu. Prozatím se o tom výrobci ještě nemohli přesvědčit, protože z jakési dvacet let staré pověry nenabyli ještě odvahy svému obecenstvu takový film předvést — leda docela výjimečně!

Míla Pachnerová – Kinorevue 29/1935 (41-44)

v původním jazyce a stylistiky