3.10.1934 – Anny Onráková píše o svých začátcích

„Roku 1922 vydali jsme s ing. V. Hanzlíkem jako prvý svazek „Filmové knihovny“ – která se, mimochodem řečeno dočkala jen dvou svazků – tenkou knížku se slibným titulem „Portrety předních českých filmových umělců“. Vyžádali jsme si pro ni životopisná data asi čtrnácti filmových hereček, herců a režisérů, kteří tehdy v českém filmu pracovali. Anny Ondráková, která již tehdy slavila své prvé úspěchy zahraniční, poslala nám roztomilý dopis ze „Sasha-Filmu“ ve Vídni, kde právě hrála, který jsme otiskli doslova. Poněvadž i čtenáře „Kinorevue“ bude zajímat, jak začínala svou filmovou kariéru tato naše umělkyně, dnes mezinárodní v nejlepším významu tohoto slova, otiskuji dopis Anny Ondrákové znova. Mnoho se od té doby změnilo. Anny se zatím stala filmovou hvězdou, známou v celé Evropě. Ale že tento svůj velký životní úspěch vděčí nejen svému talentu, nýbrž i houževnaté píli a práci. Příklad, který měl být poučením mnoha našim filmovým adeptkám i hvězdám.“

Ksž

 „Narodila jsem se patnáctého května. Rok vám neprozradím, poněvadž nyní bych chtěla býti starší a přijde doba, kdy tomu bude naopak. Stačí tedy, abyste Vy a ctění čtenáři si zapamatovali, že mám 15. května každoročně narozeniny. Jmeniny mám 26. července. Tarnov se chlubí býti mým rodištěm. Tatínek byl plukovníkem československé armády. Proto jsem se již jako útlé děcko potloukala z posádky do posádky. Dětství jsem strávila v Pulji, kde jsem také nabyla kvalifikace kinoherečky. Místo se spolužačkami vztekala jsem se celý den po ulici s nejrozpustilejším taliánskými uličníky, od kterých jsem se naučila skákání, lezení na stromy a podobné užitečné věci. Na erárním dvoře bývaly kupy sena, na něž jsme z půdy skákali. Při tom jsem se naučila trojnásobné salto. Dělám je nyní, skáču-li z dostatečné výšky do vody. Plavu jako ryba, jezdím jako cowboy a ráda bych to vše ve filmu uplatnila.

 Ač jsem se dobře učila, nebyli se mnou ve škole spokojeni pro můj živý temperament. Jeptišky docela tvrdily, že se mne nikdy nic nebude. Tak vidíte, že ani jeptišky nejsou neomylné…!

 Pro film mne objevil režisér Dr. J. S. Kolár. Rodiče, zvláště otec, o tom nechtěli ani slyšet. Protože mi jeptišky prorokovaly, že se mne nikdy nic nebude, bylo mi to všechno jedno. Neuposlechla jsem a hrála tajně malou roli v Dámě s malou nožkou. Doufala jsem, že se to nikdo nedoví – ale kritika si mne všimla a vše prozradila. Tatínek to v novinách četl – a ne ptejte se na bližší podrobnosti toho, co se doma dělo. Radím upřímně všem kolegyním, které proti vůli rodičů filmují, aby si – než o nich vyjde krytika – celé tělo, hlavně tam, kde záda ztrácejí své poctivé jméno, vyložily polštáři….

 Chtěla jsem za každou cenu zůstati u filmu, a rodiče zase nechtěli dáti dovolení. Jak známo, moudřejší ustoupí, a rodiče jsou přece jen moudřejší. A tak jsem hrála v Lamačově Gillyho dobrodružství, pak už hlavní roli v Kolárově Zpěvu zlata. Od té doby jsem hrála skoro výhradně hlavní role nejdříve v Praze a nyní ve Vídni, kde jsem nástupkyní známé hvězdy Lucy Dorain. Mimo v uvedených třech filmech hrála jsem hlavní role ve hrách: Tajemství staré knihy, Dráteníček, Nikiho velebné dobrodružství, Příchozí z temnot, Tam na horách, Děvče z Tingl-Tanglu, Sodoma a Gomorha, Das Wunde von Mariazell, Hütet euere Tüchter, Führe uns nicht in Versuchugn, Das Lied der Wachau. Nyní hraji hlavní roli v Schnitzlerové Mladém Medardu a ve velkém výpravném filmu Harun el Rašid. Nejraději hraji žabce, abych uplatnila kromě své přirozené veselé povahy též různě sportovní výkony. Ještě jedno přiznání: Píši také libreta pro film. Jsou jistě pěkná – zvláště to poslední je báječné. Jen trochu porozumění – ten film by přec musel jít na dračku – škoda, že jej ještě nikde nepřijali!“

Kinorevue 06/1934 (105-106)

v původním jazyce a stylistiky