05.12.1934 – Před Lumièry

Karel Smrž

Datum 13. února 1895 je historickým datem kinematografie. Tehdy přihlásili bratří August a Louis Lumièrové k patentování svůj přístroj na pořizování a projekci oživlých fotografií, který nazvali Cinématographe Lumière. Toto podivné slovo se objevilo několik měsíců později na plakátech na pařížském Boulevardu des Capucines, a přilákalo prvých třiatřicet návštěvníků nové atrakce — fotografií, které ožívají.

 Jistě si nikdo z nich neuvědomil, že je vlastně historickou postavou. Vždyť těchto třiatřicet prvých diváků, kteří se dali okouzliti zázrakem oživlé fotografie, kteří byli fascinováni nepochopitelnou skutečností, že moře na promítaném obraze se vlní, že tu lidé kráčejí tak, jako ve skutečnosti, a že z komínu lokomotivy, vjíždějící do nádraží, se valí oblaka dýmu a páry, těchto třiatřicet udivených lidí vzrostlo v několika letech na milionovou armádu, která dala vyrůst nejsilnějšímu mezinárodnímu průmyslu.

 Každá historie je stručná a střízlivá. Historie velkých objevů bývá však někdy i nespravedlivá. Konstatuje, že r. 1895 byl bratry Lumièry vynalezen kinematograf. Zcela právem — protože lyonští továrníci nazvali svůj přístroj na pořizování a projekci oživlých fotografií Cinématographe.

 Stačí však obrátiti několik listů zpět, abychom se dočetli, že geniální T. A. Edison, jehož jméno je nerozlučně spjato s tolika složkami technické tváře našeho věku, se již roku 1887 po svém příchodu do West Orange počínal zabývati problémem . . . konstruovati přístroj, který by pro oko znamenal totéž, co pro ucho znamená fonograf. V létě roku 1889 byl aparát hotov a dne 24. dubna 1891 jej zadal Edison k patentování. Nebyl to kinematograf, nýbrž kinetograf — jak jej vynálezce nazval.

 Dřevěná bouda, nazvaná Edisonovými spolupracovníky Černá Máry, poněvadž byla uvnitř černě natřená, byla snad prvým filmovým atelierem světa. Roku 1889 ještě nikdo nepomýšlel na to, aby fotografoval při umělém světle, a poněvadž sluneční paprsky mění neustále svůj směr, bylo třeba upraviti toto studio otáčivě, aby mělo v kteroukoli denní hodinu sluneční světlo.

 Dávno ještě nepořídili Lumièrové svůj prvý film, východ dělníků z továrny, když citlivé celuloidové filmy Edisonova kinetografu zachytily slavnou tehdy tanečnici Fullerovou, boxera Corbetta, populární šermíře a mnoho jiných krátkých aktualit.

 Ani Edison však nebyl prvý, kdo se pokusil o fotografický rozklad pohybu. Francouzský fysiolog Marey sestavil si už roku 1882 jednoduchý přístroj, nazvaný fotografická ručnice, kterého používal jako důležité pomůcky při svých pohybových studiích ptačího letu. Zdokonalil jej roku 1888 zavedením citlivého papírového pásku, kterým nahradil dosavadní kruhovou skleněnou desku. Jenom krůček vedl k tomu, opatřiti citlivý pás perforačními otvory, jako učinil Edison a po něm i Lumièrové, aby byl vybudován princip, užívaný kinematografickou technikou dodnes. Marey byl však fysiolog, vědátor, a neměl ctižádosti vynalézti kinematograf. Sestavil si jenom aparát, který by mu zachytil zcela věrně fáze pohybu ptačích křídel, který studoval. Klidně proměřoval získané fotografie, aniž si uvědomil, že je vlastně ideovým vynálezcem přístroje, který přihlašoval ve zdokonalené formě k patentování 24. dubna 1891 Edison a 13. února 1895 bratří Lumièrové. Marey ovšem neměl zájmu na projekci svých filmů, kdežto kinematograf zvítězil právě tím, že dovedl oživlou fotografii předvésti divákům, shromážděným před projekčním plátnem.

 Ani Edison své snímky nepromítal, nýbrž v kinetoskopu, upraveném jako automat, ukazoval jedinému pozorovateli. Snad tedy alespoň veřejným předváděním oživlých obrazů mají Lumièrové se svým kinematografem prvenství?

 Obraťme však v historii technických objevů ještě několik listů zpět, abychom se dověděli,že již roku 1888 přihlásil Emile Reynaud k patentování svůj projekční praxinoskop, aparát, na němž pracoval přes deset let a kterým bylo lze promítati oživlé obrazy s libovolně dlouhých pásů, opatřených perforačními otvory. Dne 28. tedy tři roky před Lumièry — října 1892 byla zahájena v Musée Grévin na pařížském Boulevardu Montmartre pravidelná představení Reynaudových Světelných Pantomim.

 Denně od tří do šesti a od osmi do jedenácti předváděl tu za doprovodu původní hudby Gastona Paulina podivínský vynálezce své asi padesátimetrové filmy, jež si sám komponoval, kreslil, koloroval a vlepoval do papírových pásů, vroubených ocelovými proužky s perforačními otvory.

 Reynaudovo Optické divadlo bylo vlastně prvým biografem na světě v té formě, jak jsme se kino naučili později znát, a když přihlašovali roku 1895 Lumiěrové k patentování svůj kinematograf, vidělo už 170.000 diváků na bílé projekční stěně v temném sále Musea voskových figur kreslený obraz, který ožíval.

 Výroba Reynaudových „filmů” byla stejně pracná, jako výroba dnešních kreslených grotesek. Bylo třeba kresliti na malé celuloidové deštičky jednu pohybovou fázi za druhou, obrázky kolorovati a montovati pak do papírových pásů. Poněvadž to vše dělal Reynaud sám, nebylo lze měniti příliš často program, takže konkurence Lumièrova kinematografu, umožňujícího dík mechanickému způsobu fotografického záznamu velkou rozmanitost, stala se Světelným Pantomimám záhy nebezpečnou. Zatím co rostly návštěvy představení Lumièrových, prázdnila se místnost v Musée Grévin, a Reynaud marně přemýšlel; čím oživiti bývalý zájem. Příliš pozdě pochopil, že je to fotografická realita kinematografu, která mu odvádí obecenstvo na Boulevard des Capucines. Jeho představení byla zábavná. Jistě zábavnější než představení Lumièrova, protože předváděla vymyšlené komické děje, praxinoskopem dokonale promítané bez nepříjemného „kmitání”, jež jistě provázelo prvé projekce kinematografické.

 Byla to však jen hříčka, jež dávala život pouhým kresleným figurkám, kdežto v hledišti Lumièrova kinematografu ožívala na projekční stěně fotografovaná skutečnost — byť sebe prostší!

 Reynaud se přeorientoval. Místo kreseb vlepoval do pásů praxinoskopu fotografie, pořízené přístrojem vlastní konstrukce, jejž nazval Photoscénograf. Poněvadž však nezměnil formát svého „filmu”, musel používati obrázků zvětšovaných, jež zase pracně koloroval, takže si tyto oživlé fotomalby — jak je nazval — vyžádaly právě tolik, ne-li více času, jako pásy kreslené.

 Takto se objevila na programu světelných pantomim komická scéna Prvý doutník a parodie Vilém Tell. Záchranu však už nepřinesly. Návštěvy poklesly tak, že roku 1900 byl Reynaud nucen svůj podnik zavřít. Usilovná práce téměř třiceti let ztroskotala, a vynálezce, roztrpčen neúspěchem a neuznáním svých zásluh o objev kinematografu, naházel všechny své stroje i obrazové pásy do Seiny . . .

 Chudý a zapomenutý zemřel dne 9. června 1918, zatím co kinematograf se stal všední, samozřejmou složkou života, a na celém světě byly investovány miliony do továren, vyrábějících dramata ožívajících stínů . . .

Karel Smrž – Kinorevue 15/1934 (281-283)

v původním jazyce a stylistiky

Zápis Světelných pantomim do prestižního mezinárodního registru UNESCO