06.02.1935 – Hovoříme s lidmi od filmu – Otomar Korbelář

Hovoříme s lidmi od filmu

S mnoha PŘEKÁŽKAMI za Otomarem Korbelářem

 Interview (čti in’tervju), anglicky rozmluva, rozhovor, nejčastěji novináře s významnou osobou,která má projevit své názory k daným otázkám.

Tahle definice stojí v kterémsi naučném slovníku a vystihuje jistě správně a co nejstručněji podstatu interviewu. Bohužel musím doznat, že není úplná — patří k ní totiž „recept”, jak přimět onu významnou osobu k projevení jejích názorů. Že to není nejlehčí, uvidíte z následujících řádků.

 Tou významnou osobností byl pro mne tentokrát Otomar Korbelář. Šťastná náhoda mi přála, že jsem ho viděla, kterak vklouzl do automatu v Hybernské ulici. Hle, postižený na dosah ruky — interview bude! Jo, jenže člověk míní — — Večeřel s takovým spěchem, že jsem měla chuť mu pronést přednášku o potravě správně kousané atd. Bohužel jsem se k ní ani nedostala — zaslechla jsem něco jako —— zítra — — ráno — Barrandov a Otomara Korbeláře nebylo! A tak druhý den ráno, hezky brzo (ačkoli se mi nechtělo vstávat) jsem se rozjela na Barrandov. Po delší výměně názorů s Cerberusem ve vrátnici jsem se dostala do ateliérů — jo — pan Korbelář? Kdepak dnes, kouknou, jak je hezky — voni jeli dělat exteriéry někam ke Špindlu!

 Zdá se mi, že jsem měla tentokrát naněkoho hrozný vztek — a ten Cerberus vrátný se tak poťouchle usmíval, že jsem raději přidala do kroku, protože jinak bych byla asi za sebe neručila.

 „Haló — Komorní divadlo? Prosím, zavolejte mi na okamžik pana Korbeláře k telefonu!“

 „Je právě na scéně — nemožno!”

 „Haló — Vinohradské divadlo? Prosím pana Korb-— —“

  „Pan Korbelář právě odejel, má zkoušky v Komorním.“

 Rozběhnu se tedy do Komorního, bloudím schody nahoru; schody dolů, pak najdu něco jako šatny; lidí všude dost, ale ten, koho jsem hledala — jó, ten zrovna teď šel do Ufy!”

 Jdu tedy z Komorního, ne do Ufy, už ne, a přemýšlím o slovech Dante Alighieriho, která prý byla napsána nad branou pekelnou: „Zanechej naděje, poutníče . . .“

 Dlouho jsem ten beznadějný stav nevydržela a když jsem se dočetla, že v neděli odpoledne, v Komorním divadle . . . . . . proběhla jsem kolem udivených uvaděčů a rovnou do dveří: Vstup nezaměstnaným zakázán! V šatně celá udýchaná jsem zabrebtala něco, z čehož jakýsi muž, nadaný zřejmě talentem čtení myšlenek, dal dohromady: „Oto, nějaká dáma s tebou chce mluvit.” No a pak jsem stála před ním a snažila se vypadat vztekle! Vztekle — hm? To opravdu nejde, když se na vás směje Otomar Korbelář! A teď si představte, že s tím nejroztomilejším úsměvem mi sdělil, že právě odchází — a teprve u dveří se slitoval a poznamenal: „Hned jsem zpět!” A protože žena je tvor zvědavý, podrobila jsem zatím důkladné prohlídce jeho stolek v šatně. Zaječí pracka, barvičky tuhé i tekuté, tuby a kelímky, tužky dlouhé i špačky — hotová čarodějnická kuchyně. Zatím, co jsem zkoušela, jak vypadá na pleti takový Leichner Polychrom III, objevila se v zrcadle přede mnou kudrnatá, střapatá hlava a záblesk zubů. „Tak a teď se nesmíte hněvat a musíte si jít sednout někam do hlediště.” „Ale můj — — —“

 „Interview — jó já vím — ale já jsem tak upřímný, že opravdu vám nemohu nic povědět —jó hned, už běžím— vidíte, už na mě zvoní. Tak na shledanou! Po představení vylétnu z hlediště jako když mi hlavu zapálí a rovnou k šatnám. Na schodech div někoho neporazím — Korbelář. „Ne, podívejte, opravdu, je ¾ na 7 a v 1/2 8 začínám na Vinohradech. Snad zítra tady najdu nějakou volnou chvilku k vyzpovídání!“

 A druhý den večer sedím opět — v hledišti. Zapomínám docela za jakým účelem jsem přišla, sleduji vtipná utkání panny Blaženy a pana Beneše (Korbeláře poznámka DFA) a nepočítám obrazy. Po přestávce si uvědomuji, že po sedmém obraze — tiše se zvedám, a jako stín kráčím za panem Benešem (Korbelářem poznámka DFA), který právě vchází do šatny. Stín mne prozradil. „No né, kde vy se tu béřete?” (Děkuji Bohu, že v té chvíli neměl připiatý svůj vládycký koncíř.) A pak sedíme na koši s rekvisitami, kolem nás se „belhají” starci v kožiších, zemané zvoní ostruhami a děvčata shání „voničky” do vlasů. „A teď, co tedy vlastně chcete vědět? Rozdíl mezi divadlem a filmem — to je otázka příliš obšírná a není tolik času, abych vám ty dva kumšty náležitě srovnal — řeknu vám jen, že je veliký. Větší, než si mnozí myslí. Poukazuje se sice na to, že film zvukový — ale to je zase otázka sama pro sebe.”

 „Nevadí vám to, že kamera tak říkajíc hlídá každý váš pohyb? ”  „Ne nikterak — jsem se scény příliš zvyklý sebekontrole, z níž nesmím nikdy vypadnout. Neříkám tím ovšem, že ve filmu tu kontrolu za mě obstarává kamera — je pravda, hlídá každý pohyb — ale zvykneme-li jen trochu ukázněnosti pohybové, nezneklidňuje nás to — právě naopak. Když jsem se po prvé viděl na plátně — (Třetí rota) byl to pocit trochu tísnivý a zároveň komický. Nepoznával jsem se byl jsem si tak dokonale cizí a v důsledku toho jsem byl k sobě hodně kritický. Nemám s filmem ještě tolik zkušeností, ale věřte, tak radostně, jako na posledním, jsem nepracoval dosud na žádném. Stál hodně peněz, hodně času, hodně sporů. Ale je z něho opravdu ten skvělý Langrův Grandhotel Nevada. Chtěl bych vám říci, jak věřím v jeho úspěch. Ale lépe nepředbíhat událostem. Pro mě je mým nejlepším filmem, mým nejbližším, protože je v něm mnoho společného s kumštem.”

 Ironicky se ptám na volné chvíle.

 „Je jich tak málo, a proto je dovedu využít. Dříve jsem honil svého Indiana, teď vytloukám stovky ze své Bejbinky. Mám rád rychlost, šílenou rychlost, a je podivné uklidnění nervů v pocitu, že jsem tak trochu pánem té rychlosti. Zapomínám pak na všechno, polykám vítr a kilometry a přicházím pozdě. Dovede si pak ještě představit ty špičaté poznámky o ,stovkách’ na mne!”

 „A co zamýšlíte teď?”

 „Právě v tomto okamžiku? Odejít na scénu, protože už na mne čekají jako na svědka při sňatku. Co do budoucna? Mám-li být docela upřímný, musím vám říci, že nic. Mám tolik práce, že na nějaké plánování čas opravdu nezbývá. V nejbližších dnech mám ve Vinohradském divadle premiéru Kláštera a tak se všechny mé myšlenky do budoucna soustřeďují ke dni premiéry. A jak to myslím s filmem? Film nebo divadlo? Pravděpodobně to, kde budu moci nalézt víc toho kumštu! Ve filmu, nebo na scéně . . .? To je už docela jedno!”

e.p.

e.p. – Kinorevue 24/1935 (470-471)

v původním jazyce a stylistiky