12.12.1934 – Salony a salonní lidé v českém filmu

Její lékař (1933) – © Ufa
Hugo Haas a Lída Baarová

MÍLA PACHNEROVÁ: SALONY A SALONNÍ LIDÉ V ČESKÉM FILMU

 Ať mi nikdo nepovídá, že národní beseda není krásný tanec, třebaže vznikla uměle, na parketách, jako napodobení lidových tanců jiných slovanských národů. Ale ať mi také nikdo nepovídá, že je naše beseda hezčí ve fraku a hluboce vystřižené večerní toaletě, nežli v národním kroji!

 Jisto je, že ve fraku a večerních šatech tančíme ji jen nouzově, ale kdykoli chceme ukázat cizinci kousek tohoto našeho českého svérázu, oblékáme kroj, a teprve potom je beseda besedou, tančící shodují se slohově s národními písničkami, ze kterých beseda vznikla.

 Nelze to ovšem praktikovat všude. Také čtverylku jsme netančili — dokud byla v módě — v dobových úborech, ale kdykoli jsme ji na jevišti anebo ve filmu tak uviděli, měli jsme dojem, že teprve takhle je to v pořádku, teprve pak se nám ten tanec doopravdy líbil i po stránce vnějšího účinu.

 Když si z téhle prosté skutečnosti vezmeme poučení, shledáme, že to, co člověka dobrého vkusu velmi často nelibě překvapuje českých (ale nejen v českých, buďme spravedliví!) filmech, je ona zvláštní nesourodost prostředí se zjevem a často i hrou herců. Naši herci vůbec příliš mnoho hrají a příliš málo žijí své role, takže na rozdíl od filmů cizích vždycky máme v podvědomí dojem: tohle je Plachta, tohle je Haas, tohle je Nedošínská atd. Nedovedou nás ani na okamžik přenésti do hry, protože do ní nepřenesli sebe samotné. Tím, že všichni podávají výkony jaksi standardní, víme napřed: že Nedošínská v každém českém filmu bude alespoň jednou plakat doopravdy a desetkrát k tomu stahovat moldánky, což nám operatér ukáže i záběrem zblízka, protože z neznámé příčiny stahování k pláči paní Nedošínské platí za jeden ze sloupů českého filmového humoru. Víme dále, že Haas bude krátkozraký Načeradec i tam, kdy by mohl odstínit roli kapánek jinak a nověji. Víme, že otec Pištěk si bude stírat pěnu s vousů a důrazně stavět půllitr na stůl, ale v každém případě bude třeba ukázati ho při nenuceném pojídání vuřtů nebo vepřové. Plachta musí mít tradičně „vyrostlé” šaty jako jeho dánský kolega Pat, ale tím jsme také u konce se všemi účiny, které kamera těmto nesporně znamenitým umělcům povoluje. Je přirozené, že tyto výkony, které jsem nazvala standardními (což by nemuselo být k jejich škodě, kdyby jen jádro zůstávalo a obal se trochu měnil) — podle znění libreta jsou zasazovány do nejrůznějších a nejrůznorodějších prostředí. V českém filmu časy se mění, ne však lidé v nich, lidé naopak zůstávají stále stejnými i tam, kde to je velmi nežádoucno. A tady bychom konečně byli u těch salonů a salonních lidí v našem filmu. Před několika lety vytýkalo se filmu vůbec, že s oblibou staví na scénu lidi přepychově oblečené v přepychových bytech, aniž divákův hlad po skutečnosti a logice byl ukojen vysvětlením, z čeho vlastně ti lidé tak skvěle žijí, jaké zaměstnání má vůbec ten hrdina, že může mít tak nádhernou vilu, auto a tolik služebnictva. To byly začátky filmu, byla jaksi ještě podvědomá radost obecenstva i producentů z toho, že se vůbec hraje, ale s dobou požadavky diváků rostly a dnes už jen v bezduchých, řemeslně dělaných operetkách vidíme takové nepochopitelné přízraky skutečných lidí. Dějově propracoval se film po celém světě k realitě i tam, kde zabíhá do romantiky minulého století a konce století (Maškaráda, Johann Strauss a j.), ale především v příbězích z doby současné. A v této chvíli, kdy přerod stal se už skutkem, kdy točí Němci „Občánku a co teď?“— film, přes své vady až drásavě kruté skutečnosti, naše domácí kamera objevuje kouzlo salonů a salonních lidí, pokulhávajíc tak za dobou a jejím vkusem. Ale, lidé dobří, v těch salonech jsme úžasně nešikovní a to je třeba si uvědomit. Ať to bylo prostředí statkářovy vily ve filmu Její lékař anebo luxusní příbytek bohaté dědičky Adiny Mandlové v Miláčkovi (Mazlíčkovi), pozorný divák pozná bezduchou kašírovanost, nezabydlenost prostředí, ve kterém se společnost pohybuje jako dobře sehraný kompars, ale ne jako lidé z masa a krve. Naše filmové salony mají daleko méně duše, než je dovoleno i nejzaostalejšímu zbohatlickému bytu. Jsou to interiéry, u kterých oko maně hledá známé dva sloupy, spojené červenou plyšovou šňůrou, které na výstavě oddělují diváka od vystaveného nábytku. V našich salonech totiž vládne přímo museální pořádek, takže je zřejmé, že se do nich slečna Baarová nebo paní Nedošínská posadily jen tak na okamžik a na krajíček židle, než operatér naznačil, že „se začíná”. Řekněte mi, proč vlastně? Proč tolik papírovosti a neskutečnosti, které působí na diváka jen nepřirozeným dojmem? Je přece známo, že teprve malá (ve skutečnosti velmi rafinovaně vyhledaná) nepřesnost, trocha ležérnosti dodá celku kouzlo a intimitu, která měkce zahovoří k divákovi.

 Tolik o salonech. Nyní o lidech v nich. Naši lidé v salonech znají jenom dvě krajnosti: buďto hrají smrtelně vážně, jak se jim zdá nejpřiměřenější prostředí zrádně klouzavých parket a oslnivých světel, anebo — parodují. Kde to role předpisuje, budiž. Ale jak si vésti tam, kde je třeba jen nenucenosti, prosté a nelíčené uvyklosti, zkrátka zase oné, nepřeháněné ležérnosti, která je lidem skutečných salonů vlastní, kterou mají v krvi?

 Vysvětlila bych to nejraději tím, co mi kdysi řekl opravdu elegantní a při tom’ vždycky velmi nenápadný mladý člověk o svých kloboucích. „Nic na světě,” povídal — „mi není tak protivné, jako čerstvá tovární apretura na novém klobouku! A proto, než si takový klobouk posadím na hlavu, otřu jím důkladně vrchní část svého šatníku! ” Třebaže tento výrok zahanbuje hospodyni nebo maminku onoho mladého muže, nutno přiznat, že pro jeho nenápadně vkusný zjev byla ta trocha zapomenutého prachu na skříni opravdovým dobrodiním.

 Nuže, kam mířím? I našim lidem ve filmových salonech bych často poradila, aby nejen doslova, ale i v přeneseném smyslu se zbavili, pokud lze, zbytečné tovární apretury, která nelpí jen na jejich obleku, ale na celém zjevu.

 Zmínila jsem se nedávno o našich nažehlených a div že ne naondulovaných prvních milovnících (jistý deník otiskl citát z toho článku mezi nejzajímavějšími výroky ze dne), ale buďme přesní: není to jen ten první milovník, jehož úloha ostatně i ve skutečném životě bývá vždycky blíž komice než vážnosti, jsou to i mnohé jiné postavy našeho filmu.

 Když se po převratu začaly hojně nosit národní kroje, kárali moudří lidé děvčátka, která z čiré ješitnosti začala k nim nosit průsvitné tělové punčošky a lakové střevíčky s převysokými podpatky. Na tyhle střevíčky ke kroji si často vzpomínám, protože ať v salonním, ať v lidovém úboru našich herců, vždycky něco prokmitne a to je to zrádné čertovo kopýtko, které prozrazuje: já nejsem bankéř, já nejsem chudá vdova a já nejsem dceruška počestného řemeslníka, ale já jsem jen X. Y. nebo A. B., a tu roli tady jen hraju. Nejen v úboru. Mluvme o hře. Nejdojemnější jsou naši salonní seladoni, když jsou nenucení, totiž nuceně nenucení. Nejde to bez noh, překřížených v hlubokém sedu pohodlné lenošky a bez nonšalantní cigarety? Je to sice na celém světě tradiční formulka pro světácký „lvismus”, ale, prosím, chceme ještě něco jiného. Ne každý, kdo v takovém saloně sedí, musí být hejsek či zase rozpačitý chuďas. Kde jsou ti průměrní, prostřední lidé, já, vy, oni, jaké potkáváme v houfech na ulici, lidé oné zajímavé střední vrstvy, lékaři, učitelé, advokáti, malí podnikatelé, ale prosím: bez limusin a bez lakýrek. Kde je muž v trenchcoatu, ne hezoun a ne svůdce, ne rekordman v lámání dívčích srdcí? Kde je salonní dáma klidné a vyrovnané elegance, bez šperků a bez rušivého gesta, asi tak, jak je hraje na jevišti paní Šlemrová? Nemáme jich opravdu? Nerada bych uvěřila! Paní Nedošínská je obětavá, jak role vyžadují, přizpůsobuje se a je radost se na ni podívat i tam, kde víme, že role nebyla pro ni stvořena. Ale naše mladé hvězdy, co říci o nich? Je třeba se obětovat realitě děje. Nelze vždycky a bezpodmínečně být krásnou mladou dámou, která jako by právě vyklouzla z rukou kadeřníka a pěstitelky krásy. V tom ohledu je milý zjev taková služtička Světly Svozilové, ale jen vzpomeňme dnes už staromódní Henny Portenové, která by podnes měla být vzorem mladším: byla vždycky a všude krásná? Nebyla mnohdy jen tklivá, což je mnohem víc? Ale naše herečky, třeba hrají pilně a přičinlivě — v nedojímají. Nevím, že by Lída Baarová byla kdy kohokoli dojala k slzám, a tuším, že už měla role, ve kterých by to Henny byla dokázala. Nejsou komická, nejsou tragická ta naše hezoučká filmová děvčátka. Snad je to všechno tím, že se libreta píší pro ně a ony se zase přizpůsobují libretům, namísto co nejeden zázrak filmové produkce vznikl vlastně jen tím, že k hotovému libretu se hrou šťastné náhody namanul objev, ne uznaná star a puncovaná umělkyně, a dokázal se sžít s dějem a vynést svůj úkol k netušené čistotě a výši. Ale to je tím, že taková umělkyně směla také tvořit, kdežto naše hvězdy — a tolik budiž řečeno na jejich obranu — smí jenom — hrát!

Míla Pachnerová – Kinorevue 16/1934 (301-304)

v původním jazyce a stylistiky

Tagy:
Pavel Stříbrný
administrátor stránek
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *