14.11.1934 – Několik kroků zpět – Karel Smrž

NĚKOLIK KROKŮ ZPĚT…

První tři filmy, natočené Lumièrovým kinematografem roku 1895.
(1) Výcho z továrny v Lyonu; (2) Auguste Lumière s chotí a sdcerou; (3) Exkurse účastníků fotografického kongresu

KAREL SMRŽ

 V technickém museu na Hradčanech najdete v malých, kulatých plechovkách prvé české filmy. Tyto patnáctimetrové kotoučky, jež před třicetišesti lety proběhly po prvé mechanismem primitivního Lumiěrova přijímacího aparátu, mají už dávno za sebou dny své slávy. Celuloid pozbyl průhlednosti a zežloutlá emulse se odchlipuje na okrajích i kolem kulatých perforačních otvorů od svého podkladu.

 Je v nich však zakleto kus historie. Film žije velmi rychle. Co je v jiném oboru lidské práce malým odstupem několika desítiletí, je pro film již historií. 28. prosince 1895 — jak je to dávno?! Sklonek století, jež je v nejživějším kontaktu s dneškem, s věkem, který formuje inženýr. Se stoletím, jehož zákonem je matematický vzorec.  Tenkrát se objevily poprvé na pařížském Boulevardu des Capucines plakáty se záhadným nápisem Cinématographe Lumiëre, a prví zvědavci se šli podívat, co to je za záhadnou atrakci.

 Efekty dnešního velkofilmu, za něž byly zaplaceny statisíce dolarů, nenapnou dnešního diváka tak, jako oblak kouře, který vypouštěla na projekční stěně prvého Lumiěrova kina lokomotiva, vjíždějící do nádraží, a nejsensačnější scéna amerického filmu nevzruší ho tak, jako vlnění moře a kolébání malé bárky na prvém předvádění na Boulevardu des Capucines.

The Lumière Brothers’ First Films – Příjezd vlaku

 Tenkrát ještě nikdo netušil, že se stane tento podivuhodný vynález záhy milionovým průmyslem a největší mezinárodní mocností světa. A kdyby byl tehdy někdo prohlásil, že vznikne jednou celé město, stvořené k tomu, aby se v něm vyráběly fotografované stíny, a že gáže těch, kteří je budou dělat, budou vyšší než gáže ministrů a renty největších finančníků světa, byl by se ocitl asi záhy za dveřmi blázince. Neboť tenkrát bylo paradoxní se domnívat, že se z kinematografu stane vůbec někdy něco jiného nežli zajímavá podívaná na obrázky, jež na projekční stěně ožívají svými přirozenými pohyby. Děvčátka celého světa mohla klidně usínat se sladkou vzpomínkou na své kavalíry, neboť Rudolf Valentino se ještě ani nenarodil a slovíčko Hollywood nebylo lze nalézti ani v nejpodrobnějších zeměpisných slovnících.

 Obchodníci s lidskou hloupostí musili usilovně napínati svou fantasii, neboť oznámení nějaké kinoškoly nebo odborné výchovy filmových adeptů by bylo přineslo zisk jenom novinám, jež by byly měly odvahu takový divný inserát otisknouti. Prvých čtyřicet návštěvníků Lumiěrova předvádění počalo však růst v tisícovou armádu. Operatéři se rozjeli do všech koutů Evropy, a na projekční stěně se objevovaly patnáctimetrové aktuality, nad nimiž bychom dnes pokrčili jenom shovívavě rameny.

 Mladý vynález rychle vyspíval. Nikdo si s ním sice zatím nevěděl rady, bylo to děcko, které stálo na svých útlých nožkách velice vratce ale zajímalo se oň tolik lidí na celém světě, že se zdokonalovalo den ode dne. Velkolepý a vlastně nečekaný zájem milionové armády diváků, která se teď už rekrutovala ze všech možných zemí, položil výrobcům několik velmi naléhavých otázek.

 Bude tento zájem trvalý? Spokojí se obecenstvo stále jen primitivními snímky celkem nezajímavých aktualit? A Čím je nahradit, až zevšední? Pokusy o hraný, dramatický film se dály už v samých počátcích kinematografu. Geo Méliěs, odmítnutý Lumiěrem, když si chtěl poříditi jeho aparát, vyjednával s jinými vynálezci a koupil si skutečně kameru, kterou si sám zdokonalil, a natočil společně s Bautierem a Koltou řadu jednoduchých hraných filmů. Byl zpravidla jejich scenaristou, režisérem, hercem i podnikatelem a po technické stránce předběhl svou dobu, neboť si vymyslil řadu filmových triků, k nimž se filmoví výrobci vrátili mnohem později. Tento podnikavý muž, nazývaný Jules Verne kinematografu, je vlastně otcem filmu hraného. Povzbuzeni jeho úspěchem, pokoušeli se i jiní výrobci o scénování vymyšlených dramatických příběhů.

 Všechny tehdejší filmy byly ovšem krátké. Jejich projekce trvala zpravidla nejvýše dvě až tři minuty ale již roku 1902 nalezneme v seznamu Ch. Pathéa i snímky, dlouhé 146, 230 a 280 metrů! Je tu i prvé filmové zpracování slavného literárního díla, k němuž se film později ještě několikráte vrátil Sienkiewiczova románu Quo vadis?. Předvádění této „superprodukce” trvalo plných — dvacet minut …!

 V dílnách Pathéových se zrodila také prvá detektivka, nazvaná Historie zločinu.

 Tak vypadala tehdy filmová Evropa . . .

 Amerika nebyla o nic dále. Hollywood znali jenom obyvatelé města Los Angeles, jehož byl malým předměstím, a teprve Robert Brunton, Skot s hlavou plnou plánů a podnikavosti, objevil místo, jež se — dík svým skvělým poměrům klimatickým stalo v několika letech nejmohutnějším střediskem světového filmu.

Další Lumièrovy filmy – 1895.
(1) Victor Lumière rozmlouvá s astronomen Janssenem; (2) Příjezd vlaku; (3) Bárka na moři

 Tenkráte se také počaly na filmovém nebi — dosud temném — objevovati prvé hvězdy. Několik lidí se už dokonce zamýšlelo i nad problémy umění, jež se záhy mělo zroditi z této visuální hry světel a stínů. Griffith realisoval svou slavnou Intoleranci, a na projekčních plochách kin se objevovala v jednodílných groteskách komická postava malého mužíčka s neskonale smutnýma očima, širokými kalhotami, buřinkou a rozšmaťchanými botami, který se ukázal býti za několik let největším básníkem stínových dramat. Snad už tenkrát zrály v jeho hlavě plány, realisované později v Kidovi, Pařížské maitresse, Zlatém opojení, Cirku a Světlech velkoměsta …!

 Statisíce kilometrů úzkého celuloidového pásku chrlí ročně filmové továrny celého světa, a miliony diváků usedají denně v temných hledištích kin, aby na dvě hodiny zapomněly, že je ještě jiný, střízlivější svět nežli ten, který tu žije svůj neskutečný život na bílé stěně.

 A v této celuloidové záplavě se rodí pustý kýč právě tak snadno, jako čisté umění. Dokonce snáze…!

 Neboť film je především obchod. A rodí-li se toho kýče více nežli umění, nesmíme se tomu divit. Od stvoření světa je kýč podstatně lepším obchodním artiklem nežli poctivé umění …!

(„Nesmrtelné celuloidové mládí.”)

Karel Smrž – Kinorevue 12/1934 (221-223)

v původním jazyce a stylistiky

Pavel Stříbrný
administrátor stránek
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *