19.9.1934 – Miluji Tě…!

Fred Heller

Vysvětlení nevysvětlitelného ve filmu

„Na počátku byla láska… teprve potom přišel film. Láska byla vždy možná, aniž by kdo zrudlý hněvem láteřil: „Víí-ce duše, víc odevzdání – ale tohle přece není touha! Jděte k čertu – máte ho milovat, milovat, rozumíte!” Tedy láska bez filmu ano, ale film bez lásky jest nepředstavitelný. Film musí přinášeti to nejnovější, a láska, pane Bože, to jest to nejstarší na světě. Již dědeček miloval babičku a říkal: Mám tě rád! Líbal ji, díval se jí do očí. Tím bylo učiněno jasno mezi nimi, nu a když se dal milý dědeček překvapit prababičkou, musel se oženit!

Každý režisér stokrát promyslí slova a situaci, než dovolí, aby dva si řekli: “Miluji Tě!” A zlomyslné obecenstvo jako by čekalo na ten trapně milý moment, kdy dva, již od začátku si určení, říkají to, na co všichni od začátku čekají, o čem vědí, že ještě dnes musí býti řečeno. To „co” jest tedy známo a má působiti jako překvapení.

 Láska ve filmu jest mnohem, mnohem nebezpečnější než v životě. Jakmile se zapomene na opatrnost, film demaskuje lásku a z každého pohybu činí nevkusný kýč. Možná, že jím je. Ale o tom nechce být nikdo přesvědčován. Ano, lidé budou stále „rozumější“, „věcnější“, „pokrokovější“, ale v lásce stále stejní. Protože jsou ale „pokrokoví“, chtějí i ve věci, které se říká láska, vidět pokrok.

 Ve starších filmech se dva potkávali pod kvetoucím stromem (kytice byla tu nepostradatelnou milostnou rekvisitou), chodili se pro povzbuzení srdeční činnosti trochu houpat! Dnes se tomu smějeme, zatím co tenkrát jsme shledávali komického a nemožného muže, který prostě své vyznání lásky nadiktoval sekretářce. Ona ovšem byla nucena buď mu dát pár polibků, nebo vyronit moře slz do vyšívaného kapesníčku.

 „Pro Pána Boha, no co se má stát Vaše Veličenstvo? Miluji vás – a můžete mne poslat do vyhnanství, strčit do šatlavy, ale lásku mi zakázat nemůžete!“ Kiepura? Ten svou lásku prostě vyzpívá, a to v hezky vysokých tóninách. Gustav Fröhlich – ten mnoho nemluví! – Má přece dvě oči, ne? V. Fritch? Jak ten uměl svou Lilianu Harvey děsit a strašit, že u oltáře místo ano řekne ne! Bouře smíchu budí svou nešikovností jen ubohý Thimig, zvláště když ho pronásleduje taková Čibi.

 Zítra možná – ale ne, ani zítra, ani pozítří se láska nezmění. Ale film ten jde s časem, ten nemůže brát žádný ohled. Zítra uvidíme děvče v bezdrátovém přenášení obrazů, bez drátů s ním budeme spojeni.

 Kino – můj bože, jak bude vypadat zítra?

 Mluví se o barevném filmu – a těch „stoprocentně barevných“ jsme již přece tolik viděli – mluví se o filmu plastickém…

 Dvacáté století je věkem techniky. Nic není nemožného. Snad se dočkáme i filmu, který bude stejně věrně reproduktovat vůně, jako dnes reproduktuje barvu a zvuk.

 Pracuje se na televisi – a ředitelé kin a velkých filmových koncernů se chvějí obavami stejně, jako se chvěli kdysi před lety jejich kolegové, ředitelé divadel, když mladý, k životu se deroucí film prohlásil ústy Ch. Pathéa, že se hodlá stát divadlem budoucnosti.

 Ale nebojte se. Televise nezničí kina. V těchto temných svatyních nesedí jenom lidé, kterí sem přišli shlédnout film. Jsou tu i milenci, toužící po tajném stisku rukou a kradmém polibku.

 Snad se mnohé, mnohé změní. Ale jako od počátku, i tentokrát řekne živý stín prostá, krásná slova: „Miluji tě!“

(Podle německého zpravodaje e. p.)

Fred Heller – Kinorevue 4/1934 (66)

přepis v původním jazyce a stylistiky