23.01.1935 – Stín, který promluvil

KAREL SMRŽ

ČLÁNEK

Prvý model E. A. Lausteova přijímacího přístroje na fotografický zápis zvuku z roku 1906. Citlivým orgánem byl ostrý plynový plamínek, který se v rytmu přijímacího zvuku rozkmital.

Když byl kinematograf ještě velmi mladý, říkalo se mu divadlo budoucnosti. Tvůrcové prvých stínových dramat viděli závratnou perspektivu jeho budoucnosti. Zájem o nový vynález byl ostatně tak všeobecný a nebývalý, že skýtal nejlepší naděje.

 Divadelní ředitelé byli zmateni, smutně uvažujíce, jak dlouho ještě může trvat, než budou nuceni své podniky zavřít. Film byl k zápasu s divadlem vybaven velmi nebezpečnými zbraněmi. Jeho jevištěm byl celý svět. Místo pochybné iluse plátěných kulis měl bohatou přírodu. Jednoduchými triky dovedl realizovat nadpřirozené scény, jichž nemohla divadla dosáhnout ani s nejsložitější mašinerií provazišť a propadlišť.

 Byl však černobílý, plochý a němý … !

 Především němý — kdežto divadlo mělo mluvené slovo, jež s ním nerozlučně srostlo, poněvadž bylo už od počátku jeho nejsilnějším a téměř výhradním prvkem výrazovým.

 Nebylo divadla bez mluveného slova, a jestli že se chtěl film stát divadlem budoucnosti, musel promluvit.

 To byl jediný, ovšem chybný závěr všech, kdož provázeli film na jeho prvých krůčcích. Nedivme se proto, že se zrodil mluvený film jen několik let po vzniku kinematografu. Ani velký vynálezce T. A. Edison, který urychlil vývoj tolika složek moderní techniky, nedovedl jít kolem tohoto problému bez povšimnutí. Tím spíše, že už předtím roku 1889 — vynalezl kinematografickou komoru, přístroj, obdobný Lumièrovu kinematografu, a fonograf, umožňující zachytiti a reprodukovati lidskou řeč.

 Nic nebylo spíše nasnadě, než pokusiti se o spojení obou vynálezů. Tak vznikl kinetofon, předvedený po prvé roku 1912. Edison sám o něm prohlásil: „Není ještě takový, jaký by měl být, ale brzy se přiblíží dokonalosti, kterou mám na mysli. U podobných vynálezů nejsem nikdy dosti spokojen!” Je jistě zajímavé, že program prvých fonofilmových produkcí Edisonových se podobal prvým pokusům zvukového filmu z let 1927—1928: čísla zpěvní a instrumentální, části oper a výjevy divadelní. Už tenkráte však Edison prohlásil, že … mluvící film nenahradí obyčejných filmových děl němých, neboť obě kategorie filmové produkce mají své zvláštní úkoly.

 Zdokonalení, která si od kinetofonu sliboval, nepřicházela. Dnešní technik dobře ví proč. Edison byl však zvyklý pracovati jenom na vynálezech, o jejichž konečném zdaru byl přesvědčen. V takových případech neznal únavy. Vzpomeňme např. jeho mnohaletého nadlidského úsilí o zdokonalení elektrické žárovky, jež si vyžádalo největších obětí finančních a tisíce pracných pokusů.

 Kinetofon ho zklamal. Obtíže byly rázu tak zásadního, že je tehdejší technika nebyla s to překlenouti.

 O uměleckých problémech Edison neuvažoval. Neměl na to ostatně ani času. Ale práci na zdokonalení kinetofonu opustil prostě proto, že neslibovala takový úspěch, s jakým vždy velký vynálezce počítal.

 Problém zůstal problémem i nadále . . .

 Zatím se stal z filmu silný mezinárodní průmysl a několik lidí počínalo hodnotit i umělecké zákony jeho stavby.

 Situace se obrátila …

 Problém, dáti oživlému stínovému obrazu řeč a jeho přirozené zvuky, nedal spát mnoha podnikavým vynálezcům. Neminulo snad měsíce, aby se v patentových archivech neobjevila alespoň jedna nová myšlenka, jak sloučiti kinematograf s gramofonem, aby se mohli hrdinové bílého obdélníku projekční stěny dorozumívati jinak než titulky. Ale výrobci už krčili pesimisticky rameny.

 K čemu řeč? Film je přece internacionální. Zaplať bůh za tuto internacionalitu, která umožňuje, aby našim výrobkům rozuměl celý svět bez rozdílu národností! Nač zmenšovat skvělé světové odbytiště na oblasti jednotlivých jazyků?

 Přiznejme si, že tu byl i jiný důvod. Mluvený film všech systémů, které se tenkráte objevily, nebyl dokonalý. Obyčejná reprodukce gramofonových desek slídovými membránami nestačila pro sály jenom trochu větší, a při tom příliš zkreslovala. Fotografování zvuku přímo na filmový pás bylo ve stadiu prvých pokusů. I kdyby už bylo dosáhlo dokonalosti, jakou má dnes, zvukový film by z toho nebyl mohl profitovat. Citlivý fotoelektrický článek, nutný k dokonalé reprodukci v kinech, se teprve rodil ve fysikálních laboratořích.

E. A. Lausteův přijímací přístroj bylo lze přeměniti na reprodukční vložením citlivé selénové buňky, prosvětlované elektrickou žárovkou. Vedle skříně, v níž je žárovka a běžící filmový pás, stojí dva suché články a reproduktro.

 Továrny na standardisované celuloidové zboží zatím uváděly na trh se strojovou pravidelností své výrobky, doprovázené řadou superlativů. Příběhy, zápletky, rozuzlení, typy — všechno tu bylo normalisováno. Průmysl se přece bez normalizace neobejde!

 Obecenstvo počalo zívat. Technická dokonalost a milionové výrobní náklady nedovedly zakrýt vnitřní prázdnoty. Nic už nepřekvapilo. Nejlákavější názvy a jména nejjasnějších hvězd se objevovala před poloprázdnými sály. Zákazník počínal projevovati pasivní resistencí svou nespokojenost.

 Výrobci si ovšem nevěděli rady. Jejich výchovné metody selhaly. Také Evropa, jejíž filmový průmysl pocítil vážné nebezpečí americké konkurence, se ozvala. Závory kontingentů obmezily odbytiště a zle tím pošramotily americké výrobní kalkulace.

 Pohádkové honoráře, kterými Amerika získala na čas hvězdy evropského filmu, ukázaly se neužitečnou investicí. Evropě nechyběly v zaoceánské produkci její hvězdy, nýbrž duch. Rozběhnutá mašinerie amerického filmového průmyslu jí ho nemohla dát. Přinutila koupené umělce, aby se podřídili jejím pracovním metodám, a když jejich filmy neměly úspěchu, který byl očekáván, neobnovila s nimi smluv. Někteří na to ani nečekali. Odcházeli sami, rozčarováni filmovou zemí, chudší nejen o dolarové honoráře, nýbrž i o iluse.

 Otázka, co dát tomu lačnému, nudícímu se davu, který už dávno a do detailu znal všechny varianty příběhu filmového, rostla do obludných rozměrů, a počala otřásati bohorovnými základy Hollywoodu.

 Tenkráte přišel znovu zvukový film . . .

 Přišel jako spasitel. Po lta se pracovalo v laboratořích na jeho zdokonalení. Vynálezci jsou vždycky podivní lidé. Jdou za svou myšlenkou i tehdy, když neslibuje bezprostředního finančního úspěchu. Věří jí. Vyspělá technika rozhlasová dala práci nový směr. Nahradila nedokonalou přímou reprodukci gramofonových desek přenosem elektrickým. Umožnila konstruovati dokonalé zesilovače, které bez škodlivého zkreslení byly s to využíti i slaboučkých proudů, vznikajících ve fotoelektrických buňkách, takže fotografování zvuku nebylo už jen laboratorní zajímavostí, nýbrž solidním mostem k novému systému zvukového filmu.

 Všechno tu ještě dávno nebylo dokonalé tak, jak by věc vyžadovala. Kdyby byl šel vývoj svým tempem, čekali bychom ještě několik let, než by se po prvé ozvalo z nalíčených úst stínového hrdiny amplionové „I love . . .!“

 Producenti však nemohli čekat. Potřebovali stůj co stůj něco nového. Tak vznikl zvukový film. Nebyl ještě zdaleka vypořádán se svými problémy technickými.

O problémech uměleckých nebylo času přemýšlet — právě tak, jako v počátcích filmu němého.

 Nikdo už nebyl tak pošetilý, aby chtěl z filmu dělat divadlo budoucnosti. Šlo jenom o to, naplniti znovu poloprázdná kina. Oživiti zájem o stínová dramata. Zmocniti se zase světového trhu.

 Celý pracně vybudovaný třicetiletý umělecký vývoj filmu byl rázem pohřben prvým stínem, který dostal slyšitelné slovo. Filmová kamera, nekonečně pohyblivá při němých snímcích, byla na čas odsouzena k nehybnosti. Bezradní režiséři si nevěděli rady s montáží, a spokojovali se proto s nejprimitivnějším střihem svých filmů, obávajíce se, aby neporušili plynulost zvukového zápisu.

 Stín promluvil …

 Jeho řeč nebyla libozvučná. Do temných hledišť kin se přestěhovalo kus historie, poněvadž ampliony, ukryté za projekční stěnou, připomínaly příliš živě dětská léta gramofonu. Když divák zavřel oči, ztěží ušima rozeznal, mluví-li muž nebo dívka, mladík, nebo stařec . . .

 Předčasně narozené děcko mělo mnoho chyb. Ale nikomu prozatím nešlo o jeho dokonalost. Obecenstvo dovedlo prominout všechno podivuhodnému vynálezu, který dal stínovému obrazu řeč.

 Před pokladnami kin se tísnily davy zvědavců. Diváci se naivně radovali z toho, že rozhoupaný zvon skutečně zvoní, překocená židle bouchne o zem, a gramofonová slova stínového hrdiny že zaznívají přesně synchronně s pohyby jeho úst.

 Producenti a ředitelé elektrotechnických koncernů, vlastnících tisíce velkých i drobných patentů, jež otvíraly bránu k tomuto zázraku, si mnuli spokojeně ruce. Všechno prozatím ukazovalo, že odvážná milionová sázka přinese výhru.

 Když opadla prvá vlna zájmu, když se stala sensační atrakce všedním zjevem, počalo obecenstvo přijímat fonofilmovou horečku kritičtěji. Vzpomínalo se na vrcholná díla němého filmu. Srovnání bylo pro prvé zvukové snímky zdrcující. Historie kinematografu se vrátila o desetiletí zpět. Nebýt synchronního zvukového doprovodu, reprodukovaného ampliony za projekční stěnou stále dokonaleji a dokonaleji, mohl se kdokoli domnívat, že vidí filmy z let předválečných. Prvé mluvené a zpívané snímky se od nich lišily jenom technicky lepší fotografií — a tím, že byly zvukové.

 Obecenstvo však už nechtělo zvukové filmy stůj co stůj. Kouzlo stínu, který promluvil, minulo. Do kina se zase chodilo na filmy. Na dobré filmy!

 Dobrých filmů však nebylo. Na projekčních plochách ožívala filmovaná divadla unavující svou nesrozumitelností a režijní těžkopádností. Živoucí příroda — nejskvělejší dekorace stínových dramat — byla nahrazena kašírovanou ateliérovou kopií. Filmované revue, hýřící přepychem výpravy a křiklavou červení „přirozených” barev zevšedněly, jakmile se staly novým standardem výrobního plánu.

 Bylo třeba raziti nová hesla do podtitulků filmových reklam. Superlativy, provázející kdysi fabrikaci filmů němých, byly už příliš zdiskreditovány. Tak se objevilo na plakátech slovíčko „stoprocentní”. . . Obchod se konečně přiznal k tomu, že je obchodem, zvyklým vyjadřovati všechny potřebné hodnoty v procentech.

 Filmy už nebyly nejpoutavější, nejnapínavější, nejdojímavější, nejdokonalejší, nejnákladnější a nejrozkošnější, nýbrž stoprocentní zvukové, mluvené, zpívané a barevné.

 O procentech umění se ovšem nemluvilo . . .

Jeden z prvých zvukových snímků z roku 1906, natočený systémem E. A. Laustea.

 Zatím šla technika fonofilmu mílovými kroky vpřed. Přijímací komora dostávala pomalu svou bývalou pohyblivost. Z amplionů se ozývaly stále čistší. Lidský hlas získal s reprodukční věrností možnosti citového výrazu. Filmový technik předešel umělecké tvůrce a krok za krokem mu dával nové výrazové prvky stále se zdokonalující.

 Ze zmatků nekrvavé revoluce, která zasáhla celý svět, počaly vyrůstati prvé zákony nového umění.

 Trvalo však ještě několik let, nežli se v záplavě filmovaných divadel, operet a revuí objevila prvá díla, pokoušející se o objevy nových hodnot tohoto nového umění.

Karel Smrž – Kinorevue 23/1935 (421-426)

v původním jazyce a stylistiky

Pavel Stříbrný
administrátor stránek
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *