30.01.1935 – Něco o libretu k českému filmu
Míla Pachnerová:
Konec konců je to jedním z kladů českého filmu (kterému škarohlídi tak často vůbec upírají veškerý klad), že si dějově nenabírá úkolů, kterých by pak nezvládl. Uvážíme-li, jak při vší práci, pečlivém studiu, drahých hercích a ostatním obrovském nákladu, mnohé cizí výpravné filmy projdou celkem klidně velmi rozumným počtem repríz a vlažnou náladou divákovou, schvalujeme jen, že český film, čině tak z nouze ctnost, volí jen prostý děj a řešení, dalek velikášských snů režisérů anglických či amerických.
Avšak v samém sousedství našem, ve Vídni, můžeme právě nyní sledovat slibné začátky nadaného režiséra a herce Willy Forsta, který se stal jaksi sympatičtějším od té chvíle, kdy se zřekl levných úloh roztančeného a zpívajícího gigoly a přiklonil se k vážné tvorbě před kamerou, s nepopiratelným úspěchem.
A tu je třeba zamysleti se nad tím, co vlastně to je, co nejlépe podpoří úsilí inteligentního režiséra, a seznáme, že vedle dobrých herců, nutného to zajisté předpokladu každého jevištního i filmového konání, jsou to především šťastně volená libreta, která zaručuji úspěch, a pokud jde o produkci vídeňskou, vytvořila už jakýsi osobitý žánr všech těchto filmů.
Čím byly kdysi typické vídeňské operety, tím se nyní stává tento druh filmů, a třebaže jim nepřisoudíme nadměrnou cenu uměleckou, přiznáme jim zajisté v náhradu vlastnosti, u širokého obecenstva snad ještě žádoucnější: stoprocentní líbivost, spolehlivý vkus a vystižení doby s podivuhodnou živostí a přesností. Podíváme-li se blíže na tato libreta, seznáme, že jsou tvořena velmi šablonovitě na jednotný předpis: dva milují jednu nebo dvě milují jednoho, a co z to ho vzniká. Děj vlastně uboze všední. Ale s jakým taktem a jemným postřehem navěsil obratný režisér na tento holý fakt tisíc a jednu podrobnost staré Vídně, půvab fiakrů a krinolin, kouzlo krajkových paraplátek a prolamovaných rukaviček a celé ovzduší půvabné vídeňské intriky!
Bůh ví, že bych si nepřála, aby přes nesporný úspěch, který u publika tyto filmy mají, naše česká produkce počala snad napodobovat anebo transponovat do našeho českého ovzduší poměrně laciné pozlátko straussovských operet. Proč jsem se o nich rozepsala, bylo jen, abych naznačila, jak vhodné využití vžitého žánru, vedené taktem a jemným cítěním, dokáže vytvořit i z ničeho něco, a slabý odvar všedního příběhu dovede kouzlem režie změnit v lehce opojivé šumné letošní.
Kdo by si troufal upřít ceny, dokonce i umělecké hodnoty, filmu, jakým byl Kongres tančí, první z vítězné série, která pak byla napodobována s vybrakováním Schuberta i Strausse, do nekonečna? Scéna, kdy Liliana Harveyová v lehkém fiakru ujíždí poli a lučinami k zámku, který jí daroval královský milenec, zpívajíc monotonní a přece melodickou písničku o neuvěřitelném štěstí, které ji, chudé děvče, potkalo, a které nejspíše je jenom snem, z něhož se brzy probudí, patří beze sporu k nejskvělejším věcem, které byly vůbec kdy ve filmu vytvořeny. A právě klad této scény byl jistě minimální. Není tu drahých komparsů, statuje tu Lilianě Harveyové toliko krásná letní krajina a pár ženců v polích. Myšlenka sama však a její provedení? Jedinečné a nezapomenutelné! Podobné, ale už daleko ne tak pěkné, byly scény v Nedokončené symfonii, románku Schubertově. Myslím na krojové skupiny z maďarské vesnice.
Ale chtěla jsem hovořit o libretech českých filmů. Kdybychom chtěli tvrdit, že všechna libreta dosavadní domácí produkce nestála za nic, byla by to zajisté křivda. Ale nejsme daleko pravdy, jestliže se ta dobrá pokusíme spočítat na prstech jediné ruky. K zdařilým námětům patřil Vančurův film Před maturitou a Haasův-Fričův Život je pes, snad i Poláčkovi Muži v offsidu. Ale kolik mezitím literárního braku, nevkusných pseudonárodních slátanin a špatného folkloru? Na zdařilý Herrmannův film U snědeného krámu připadlo deset ubohých, narychlo vyrobených kusů, které mohou hovět — a ještě ne plně — jen lidem velmi prosté mysli a nejskromnějších nároků. Za jedno Okénko tucet předělaných nevkusů, takový je asi poměr hodnot v současném filmu.
Čím to? Nedbají naši producenti skutečně o zvýšení umělecké úrovně filmové tvorby? Či nemáme snad dobrých libretistů? Nebo snad jsou ta jejich zázračná libreta příliš nákladná pro chudý český film?
Zdálo by se, že skutečně jsou to producenti, kteří si dnes příliš nelámou hlavu tím, co nafilmují. S trestuhodnou bezstarostností a zároveň tvrdošíjností vrací se stále znovu do tajů literatury probuzenské, neodstrašeni neúspěchy, které byly příliš zřejmé všude tam, kde ztotožňovaly silný účin psaného slova, řekněme Jiráskova, s budoucími přísliby rázu obchodního, na plátně. Je to právě tato houževnatost, které se při českém filmu podivuji nejvíce. Producenti a s nimi režiséři ji vysvětlují zálibou „nejširších vrstev”. Pane bože, co už se v českém filmu nahřešilo na tyhle nejširší vrstvy, které, bezbranné, ve svém ničím lepším neusměrňovaném vkusu, skutečně s beránčí trpělivostí chodí se dívat do kina na kdejaký kýč, protože kino je lacinější než divadlo. Nelze publiku vnucovat vkus, ale lze publikum k dobrému vkusu vychovat. Pravda, čím zralejší bude, tím nesnadněji mu budou výrobci moci vyhovět. Představme si jen dramaturga Götze a režiséra Hilara, jak odmítají Barretty z Wimpolestreetu, Čistou rasu, Edisona a řadu jiných věcí, z obavy, že by tyto kusy nehověly vkusu nejširších vrstev. A představme si naše filmové výrobce, jak s tímto odůvodněním náměty skutečně hodnotné opravdu — zavrhují! Ale podívejme se zároveň, jaké vážnosti při tomto postupu požívá takové Národní divadlo a jaké shovívavosti se na druhé straně pro sebe český film. Ohromná reklama, plné noviny, noticky, plakáty, všechno možné — a kde hrají ještě dnes Kapitána Korkorána, Právo na hřích, Psohlavce a řadu jiných neblahých pokusů? Pakliže je český film stále ještě v plenkách, jak nám kdekdo už řadu let tvrdí, tedy se stal postupem doby případem spíše klinickým, běží tu o zrůdně prodloužené, nezdravé dětství — infantilitu. Je čas, aby začala být léčena radikálně, od kořene, tam, kde tkví zlo. Zlo tkví, jak jsme už řekli, ve špatných libretech. A libreta budou špatná, dokud budou tvořena potištěným papírem, nůžkami a lepidlem, a začnou být dobrá, jakmile je budou tvořit samostatně a přímo pro film skuteční umělci, s jiskrou jevištního postřehu a dramatického účinu.
Či se domnívají naši výrobci, kterým vlasy šedivějí nebo vypadávají z ohromných cifer nákladu, jaké každý (i špatný!) film vyžaduje, že by to byl tak zlý obchod — a na obchod, zcela správně, musí výrobce myslet v první řadě — kdyby naše kamera vytvořila jednou něco, co by šlo za hranice, jako rozkošné filmy Clairovy a Duvivierovy? Nepřipadá jim, že je lépe obětovat deset narychlo a nepřipraveně natočených legrací, které pak běží v Praze čtrnáct dní a nějaký čas, z nedostatku lepšího, ještě na venkově, dvěma hodnotným filmům evropské úrovně? Ale takovým filmem, při vší úctě k dobré vůli, nebudou asi naše „lidové” a „národní” velkofilmy, protože těm rozumí jen bodrý, drobný lid, týž, který si z řady obrázků sám vyloupne jádro, obdobu svého každodenního života, týž také, který v románech čte nejraději, jak se ti dva namlouvali a dychtivě listuje do konce, „jestli se vezmou”, zatím co nejkrásnější líčení prostředí nebo přírody nevrle přeskakuje. Těmto dobrým lidem lze ovšem tu a tam vyhovět. Aleje hrozné, uvážíme-li, že se celá naše filmová produkce zařídila dnes nadobro a důsledně podle nich a naprosto přehlíží, že kultivovaní a vzdělaní lidé, třebas byli v každém národě a v každé zemi v menšině, nepřestávají být tohoto národa výběrem, a že také jejich přirozené nároky musí býti respektovány. Tito lidé právě, mají svaté právo na to, aby český film konečně vybředl z ne vždycky vábivého prostředí vuřtů s cibulí a řízné „plzně” a podal návštěvníku alespoň přibližně to, co zatím, nerad, musí hledat u dovážených filmů cizích.
Kinorevue 23/1935 (441-445)
v původním jazyce a stylistiky
