05.12.1934 – Iterview s fotografiemi – Světla Svozilová

Hovoříme s lidmi od filmu

Iterview s fotografiemi, čili herecká osobnost SVĚTLY SVOZILOVÉ

 Interviewovat Světlu Svozilovou není lehkým úkolem a musím se přiznat, že se mi můj úmysl nepodařil plně. Skromná a prostá, není Svozilová přítelkyní rozhovorů o sobě. Na filmové premiéře, na které jsem se s ní setkala, vymlouvala mi horlivě můj záměr uveřejniti s ní rozmluvu, a teprve když jsem se nedala, umluvila si se mnou schůzku v kavárně na pokud možno nejdelší termín. Na tuto schůzku ovšem nepřišla a omluvila se prací v atelieru. Vypravila jsem se tedy za ní na Barrandov. Ale i tam mi dovedla obratně unikat. Na konec sejí však přece zželelo mých neúspěšných pokusů a — poslala mi své obsáhlé album fotografií a novinových výstřižků. Proto také mohu dnes uveřejniti jen interview s fotografiemi, ne s herečkou samou. Ale nemám jí to za zlé: dovedla uchovati své soukromí pro sebe, ale o jejím hereckém portretu dovedla tlustá kniha výstřižků, programů a fotografií říci více, nežli se stačí vyprávěti v krátkém interviewu.

 Vedlejší obrázek v úloze Josefky v přeúspěšné West Pocket Revui Voskovce a Wericha — připomněl nám Světlušku Svozilovou v úloze, která ji zpopularisovala po celé Praze. Její herecká dráha začala však už dříve: návštěvníci mladých divadelních podniků z let 1924—27 znali již tuto vysokou štíhlou dívku s hezkým altovým hlasem z nesčetných divadelních představení, ve kterých se nejmladší herecká generace týden co týden, neděli co neděli vypořádávala většinou „na černo”, proti zákazům správy dramatické konservatoře se světovou dramatickou literaturou a podnikala první nijak nesmělé — kroky za hereckým uměním, více neb méně úspěšné. Svozilová patřila hned od začátku mezi ty úspěšné, a při jejím prvním veřejném vystoupení na konservatoristickém provedení Moliérových Šibalství Skapinových ve Vinohradském divadle všimla si jí už celá kritika, ačkoli nebyla vůbec vedena jménem na programu. Kdyby některé divadlo potřebovalo někoho, kdo by zas jednou uměl říkati na scéně starou prosu a iistě také verše, lahodně a zvučně, břitce a srozumitelně, s jiskrou v hlase i oku, aťsi vzpomene na Svozilovou — píše o ní divadelní referent Lidovek. První pevné místo Svozilové bylo v Gamzově Uměleckém studiu: v kruhu těchto mladých, umělecky zanícených divadelníků, usilujících o nový jevištní výraz, byla Svozilová na svém místě. V čelných rolích mladých autorů Bouheliera a Alexandra Bloka, v Bérencovi stejně jako ve starém Moliérovi a Gogolovi ukazuje mladičká Svozilová kupodivu bohatý herecký rejstřík, v němž každá role se základně odlišuje od předchozí. Její básnické a jemné zosobnění slepé dívky Berty v Dickensově Cvrčkovi u krbu nazývá kritika již mistrovským. Pak ještě jeden veliký úspěch v úloze Prossy Garnetové ve Shawově Candidě, výkon na zcela opačném pólu, hranatý a ostrý, ironický a výbušný, balancující na hranicích grotesknosti, ukazuje Svozilovou jako pravou shawovskou představitelku. Pak přešla do Osvobozeného divadla, které pomáhala poluzakládati. V krásné původní éře tohoto divadla viděli jsme ji v Honzlových realisacích hráti ve hrách nejnovějších autorů, v Apollinaireovi a komediích Gollových, Nezvalových, Hoffmeisterových aj., potom je hlavní ženskou představitelkou ve všech revuích Voskovcových a Werichových, ve kterých se obzvlášť výrazně projevuje její nevšední smysl pro komiku a veliká schopnost karikatury, ironie a pamfletu. Při tom hraje však také ve hrách Vančurových, v Cocteauovi, ztělesňuje matku Ubu v Jarryho velkolepém Králi Ubu, ženu katovu v Dessaignesovu Sevillském katu, vedle mnoha jiných postav. Rozešla se s Osvobozeným divadlem v roce 1930, ale málokterá herečka odpovídala tak hereckému stylu tohoto divadla a hodila se tak do něho jako právě ona. Byla ještě rok u Buriana, absolvovala pohostinsky dvě role v Národním divadle, ale pak ji filmová práce přinutila přerušit pevné divadelní zaměstnání.

 Na tomto místě vystřídávají se v albu divadelní snímky z různých představení, veliké známé filmové fotočky našich filmových fotografů. První z nich představuje nám Svozilovou jako partnerku Burianovu ve filmu To neznáte Hadimršku a vypráví nám o jejím filmovém debutu. Filmová kritika ji přivítala i v této episodní úložce s uznáním a věští jí filmovou kariéru. Je to komik z milosti boží, udělá terno, kdo včas přijde – píše o ní referent Rozprav Aventina. Protože se producenti tohoto trumfu nechopili, nezaujímá Svozilová přes značné úspěchy v episodních úlohách v našem filmu dosud místa, které jí patří. Hrála s našimi nejlepšími komiky: s Burianem v Hadimrškovi a Korkoránovi, s Haasem ve filmu Život je pes, ve kterém vytvořila jednu z nejlepších postav filmu, a v Jejím lékaři, nyní zase s Werichem ve filmu U nás v Kocourkově, nehledě k jiným filmům. Poslední dobou se její nadání prosazuje stále výrazněji, a doufejme, že ji brzy uvidíme ve velkých rolích. Svozilová je herečkou, která dosud nikdy nezklamala, byla v každém filmu na svém místě a dovedla na sebe upoutati pozornost i v nejpodružnějších úlohách. Rozená mladokomička značného nadání a samorostlého inteligentního humoru, obsáhlého hereckého fondu a tvárnosti, s jakou se zejména v našem filmu jen velmi zřídka setkáváme, má Svozilová ještě jeden veliký dar, který ještě nedovedli naši filmaři oceniti: dovede si rázem získávati sympatií biografického obecenstva, které neopouštějí tuto veselou herečku až do posledního výstupu. To vše činí z ní nespornou hodnotu, kterou jest v našem filmovém herectví hříchem zanedbávati.

(e.p.)

Kinorevue 15/1934 (290-291)

v původním jazyce a stylistiky