KUDY DÁL? – Karel Smrž

Kudy dál? – KAREL SMRŽ

Na transparentní projekční stěně Reynaudových světelných pantomim se od 28. října 1892 objevovaly před žasnoucími diváky oživlé kresby.

 Divák, vychovaný dnešním filmem, v němž se investované miliony mění na závratnou procovskou nádheru a krkolomné senzace, při nichž se tají dech, odcházel by asi rozčarován.

 Prvému kinu světa to však stačilo. Kolombina zrazovala Pierota. Clowni se produkovali s cvičenými psy. Kreslené figurky se pohybovaly a jednaly jako živoucí lidé. Náladová hudba Gastona Paulina podmalovávala naivní dramatické zápletky těchto prvých oživlých stínů, které denně od tří do šesti a od osmi do jedenácti udivovaly diváky v Muzeu voskových figur na Boulevardu Montmartre v době, kdy slovo kinematograf bylo ještě dávno prázdným zvukem.

 Pak přišli Lumiérové …

 Malý zázrak podivínského vynálezce, který byl sám autorem, tvůrcem i projekčním operatérem svých oživlých kreseb, byl vystřídán prostou skutečností oživlé fotografie. Naivní fantazie dramatických zápletek tušových hrdinů, k nimž se film vrátil mnohem později kocourem Felixem a myšákem Micky, byla nahrazena fotografickou realitou živoucí skutečnosti.

 Třiatřicet prvých návštěvníků Lumiérova kinematografu z 28. prosince 1895 si neuvědomilo, že skutečnost, nedokonale reprodukovaná patnáctimetrovými kotoučky filmu na bílé projekční stěně, nebyla vlastně ani trochu zajímavá.

 Přitažlivé kouzlo Lumiérova kinematografu nebylo v tom, co zachytil, nýbrž pouze v tom, že abstraktnost kresby nahradil realitou fotografie.

 Reynaud byl typický vynálezce, jakých se rodí dosti i dnes. Snílek, zaujatý svou myšlenkou tak, že se nesnažil viděti dál. Lumiérové byli továrníci a položili si proto velmi záhy otázku, co s kinematografem, až probuzený obchodní zájem ochabne. Poněvadž ji prozatím nedovedli zodpovědět, snažili se alespoň podržeti si monopol využití nového vynálezu, odmítajíce téměř všechny, kdož chtěli jejich stroje koupit.

 Aparáty, umožňující fotografickou cestou zachycení a reprodukci pohybu byly však známy už před Lumiérovým kinematografem, a nebyli to proto jenom Lumiérové, kteří přemýšleli, kudy dál, až zevšední oživlé obrázky primitivních aktualit.

 Tenkrát se zrodila myšlenka, nahraditi děj náhodný dějem předem vypracovaným — čili vyráběti místo aktualit filmy hrané. Nedokonalé oživlé fotografie se měly stát divadlem budoucnosti. Divadlem v pravém toho slova smyslu, poněvadž ve fantasii tehdejších tvůrců stínových dramat mělo býti dáno kinematografu i mluvené slovo, které mu dosud chybělo, aby mohly fotografované příběhy úspěšně soutěžiti s dramaty divadelních ramp.

 Trvalo velmi dlouho, než se kinematograf vyprostil z tohoto svého bludu a než byly vybudovány prvé základy filmové dramaturgie. Naše generace měla příležitost sledovati celý umělecký vývoj filmu od prvého tápání a hledání nových cest až k cílevědomému tvoření hodnotných děl, vybudovaných z prvků ryze filmových. Nezapírejme si, že jsou stále ještě vzácná, — hlavně proto, že se stal zatím z filmu průmysl, který i do uměleckého podnikání vnesl své výrobní metody, založené na racionalisaci a standardisaci.

 Potom přišel znovu mluvený film …

 Jeho návrat nebyl vyvolán pohnutkami uměleckými, nýbrž ryze obchodními. Jen blázen by byl mohl říkati prvým zvukovým a mluveným filmům divadlo budoucnosti. Bylo to divadlo minulosti, podívaná, spojující statičnost a technickou nedokonalost filmů z počátku století se skreslenými — ale synchronně reprodukovanými zvuky a dialogy.

 Vůdčím zákonem prvých filmů němých bylo: pohyb stůj co stůj. Trvalo dosti dlouho, než byly určeny zákony, jež tento pohyb ovládly a daly mu rytmus — základní hodnotu, bez níž film přestává být filmem.

 Prvé filmy zvukové plýtvaly stejně marnotratně a neukázněně zvukem. To, co se objevovalo na projekčních plochách kin, doprovázeno amplionovou reprodukcí synchronních zvuků a dialogů, nebyl už film. Tyto oživlé fotografie, technicky nedokonalé a nejprimitivněji montované, se ani nesnažily být filmem v tom smyslu, jak jej umělecký vývoj němých stínových dramat formuloval. Chtěly být prostě senzační novinkou, něčím, co mělo pozvednout pohasínající zájem diváků a upevnit tak otřesené výrobní kalkulace.

 Už od počátku hraného filmu se ukazuje, jak jsou producenti krátkozrací. Do nekonečna se vymlouvají, že vnitřní hodnotu jejich výrobků určuje vkus zákazníků obecenstva kin — ale při tom se neustále snaží tento vkus ovlivňovat. Vychovávají své zákazníky přesvědčujíce je, že zboží, které se jim nabízí, má nejvyšší kvality, jakých lze dosáhnouti. Obecenstvo bylo vždycky učenlivé a trpělivé. Dlouho dovedlo věřit. Nikdy však nebylo tak tupé a nevšímavé, jak se domnívali výrobci. Prohlédlo mnohem dříve, než předpokládali, že to, co dostává pod etiketou nejčistšího umění, je plochý průmyslový standard, technicky zpracovaný hůř nebo líp — ale vždycky normalizovaný ve všech svých složkách, od dějové zápletky až k typu posledního představitele.

 Tyto sériově vyráběné filmy už nemohly mít úspěchu. Mařily výrobní kalkulace příliš často. Výrobci dlouho nevěděli, proč jejich zboží propadá. V beznadějné záplavě průměru a podprůměru se ovšem objevila sem tam i hodnotná díla silných tvůrčích individualit, jež zvítězila nejen umělecky, ale i obchodně. Ani tady však nedovedli výrobci pochopit, že úspěch je dílem výjimečných kvalit těchto filmů. Hledali jej v dějovém námětu — někdy i v herecké interpretaci — a uvedli ihned na trh řadu odvarů, jež podle reklamních podtitulků měly předčit slavné vzory, ale ve skutečnosti téměř vždy propadly, neboť dobrá pověst originálu nestačila zachránit problematické hodnoty kopie.

Když přišel zvukový film, zvítězil jenom tím, že byl novinkou.

 Nebyl — a ani dnes vlastně ještě není vypořádán se svými problémy technickými. Tím spíše nebylo tenkrát tvůrců, kteří by nový výrazový prvek dovedli zvládnout umělecky.

 Obecenstvo prvých fonofilmů se po nich ostatně ani neptalo. Nezamýšlelo se nad výrazovými možnostmi zvuku v umělecké koncepci stínových dramat. Přitažlivost nového vynálezu byla právě v nejhrubší akustické realitě, v přesném synchronismu mezi pohybem, reprodukovaným oživlou fotografií, a zvukem, který jej doprovázel.

(pokračování příště)

Kinorevue 44/1935 (341-344)

v původním jazyce a stylistiky