Český kinematograf z roku 1898, část 2.
Český kinematograf z anno domini 1898
KAREL SMRŽ
„Pro tento snímek jsem získal skutečného, nefalšovaného párkaře, který se svým kotlíkem chodil po výstavě. Velmi rád se vzdal na krátký čas svého vyvolávání — Horkééé pááárky, aby se stal jednou z prvých hvězd českého filmového nebe. Cítil se dokonce tak polichocen, že ani nechtěl žádného honoráře. Opatřil jsem si úplný úbor lepiče plakátů s obvyklou nádobou lepidla na řemeni na prsou, a od skutečných odborníků jsem se dal poučit o této práci, abych se zhostil své role, jak se patří. Před aparátem jsem pak lepil a občas se posilňoval z lahvičky, kterou jsem mil v kapse. Za chvilku šel kolem párkař, zakýval jsem na něj, párkař přispěchal a z protekce postavil kotlík na zem, abych si z uzenek mohl vybrati sám tu největší. Naklonil jsem se — a tu z nádoby na prsou vyteklo všechno lepidlo přímo do kotlíku. Zatím co jsem se drbal rozpačitě za uchem, párkař hleděl zoufale na katastrofu a výstavní obecenstvo kolem se škodolibě smálo.
Čtvrtý film byl přírodní. Zašli jsme s Ing. Kříženeckým na žofínskou plovárnu a zachytili tam skoky do vody. I tento snímek se zdařil a když byl po prvé promítán, líbil se nejen všem divákům, ale zejména i plavčíkovi ze žofínské plovárny, který si liboval, že je to ještě hezčí než živé. Z mého návodu promítl Kříženecký film také obráceně — což Lumiérův aparát dovoloval — a docílil tak sensačního úspěchu. Nevídané divadlo zmátlo přítomného plavčího mistra tak dokonale, že prohlásil: To je zvláštní, když ty páni skákali z tý trambuliny— to jsem tam byl. Ale když skákali z vody na trambulinu — to už jsem musil být pryč!
Vzpomínám si ještě, že při prvých předváděních těchto čtyřech snímků na výstavě byla nejdražší sedadla vpředu, čím dále dozadu pak levnější, jako je tomu v divadle. Když pak bylo zkušeností zjištěno, že zraku pohodlnější jsou sedadla vzdálená od promítací plochy a změněn podle toho pořad cen, obecenstvo se bouřilo a mělo námitky — a dosti dlouho trvalo, než se novota vžila.“
Dnes, kdy přijímací přístroj kinematografický dostal se do rukou i velké armádě amatérů, kteří si své snímky velmi často také vyvolávají a kopírují, nedovedeme správně oceniti technické obtíže, které provázely výrobu prvých českých filmů z roku 1898.
Nezapomínejme však, že i přijímací přístroj byl tehdy velkou vzácností, a tím spíše že nebylo ani zvláštních zařízení na vyvolávání a kopírování natočených filmů, jaká dnes vyrábějí a uvádějí na trh téměř všechny firmy, zabývající se amatérskou kinematografií. Arch. J. Kříženecký musel se proto nejen zapracovati do správné obsluhy Lumiérova kinematografického přijímacího přístroje, nýbrž poříditi si i jednoduché zařízení na vyvolávání exponovaných filmových pásů. Kopírování positivů bylo lze prováděti přímo přístrojem přijímacím, jehož mechanismem běžely pak dva filmy: vyvolaný negativ a citlivý pás positivní, umístěný v kazetě, do které se při natáčení vkládal citlivý materiál negativní.
Práce s kinematografickou kamerou nebyla složitější než obyčejné fotografování, vyžadovala však určité praxe, takže arch. J. Kříženecký natočil nejprve řadu snímků pokusných, rozličných aktualit, než přikročil k výrobě prvých — a zároveň posledních tří filmů hraných.
Ještě před otevřením stánku Českého kinematografu na výstavě filmoval často na výstavišti řadu význačných událostí a několik pražských scén pouličních. Tyto snímky doplňovaly pak program prvých kinematografických představení na Výstavě architektury a inženýrství, který tvořily rozličné filmy Lumiérovy, zakoupené v Paříži.
Svědčí o tom na příklad článek Národních listů ze dne 23. června roku 1898, po prvé upozorňující na tuto novou výstavní atrakci:
ČESKÝ KINEMATOGRAF.
Minulou neděli, dne 10. června, otevřeli v dolejší části výstavy dva mladí architekti pavillon, v němž podle vzoru Francouzů, kteří před časem dávali představení v hotelu U černého koně, předvádějí kinematografem řadu živých obrazů.
Čeští podnikatelé chtějí však také podati obrazy pražského života, pokud mohou interessovati širší veřejnost svým seskupením, nebo obsahem a několik takových lze již nyní viděti v první sérii.
Dlužno uznati, že provedení původních obrazů v ničem nestojí za francouzskými vzory a směle můžeme s nimi svou čistotou a plastičností konkurovati.
Nejlepším dokladem toho jest Svatojanská pouť v česko-slovanské vesnici. V plném svitu slunečním míhají se tu světlé toiletty přecházejících dam, za veselé hudby taneční víří na vyhrazeném místě neúnavně taneční páry a vzadu točí se kolotoč a produkují se umělci na provaze. Ruch a život výstavní pouti zachycen tu znamenitě v plné své svěžesti a barvitosti dojmů.
Nebo „polední výstřel”: v jedné minutě provedena tu podle skutečnosti celá machinace nabíjení, vystřelení a vyčištění děla.
Karel Smrž – Kinorevue 38/1935 (231-233)
v původním jazyce a stylistiky
