Český kinematograf z roku 1898, část 3.

část.1, část.2

Český kinematograf z anno domini 1898

KAREL SMRŽ

Na obraze Purkyňovo náměstí na Král. Vinohradech víří pravý šum velkoměstského života, kde mezi vagony elektrické dráhy proplétají se vozy a chodci a plným tryskem ujíždějí cyklisté.

 Z cizích obrazů možno viděti scény vážné i rozmarné, zasluhující všeobecné pozornosti.

 Záleží jenom na obecenstvu, aby hojnou návštěvou podporovalo tento novo” český podnik a umožnilo tak časté měnění programu a doplňování jeho novými původními čísly.

 Prvá hraná humoristická scéna se dostala na pořad Českého kinematografu až dne 3. července, jak svědčí další zpráva Národních listů, které věnovaly výstavě a jejím podnikům denně několik sloupců:

 Český kinematograf má na dnešek připraveny kromě jiných dva rozkošné původní živé obrazy: Alarm pražských hasičů staroměstských a Švábovo zmařené dostaveníčko.

 Na projekci filmů neužíval architekt Kříženecký zvláštního přístroje projekčního. Lumiérův aparát byl zařízen tak, že jím bylo lze natočené filmy také předváděti. V projekční kabině byla umístěna plechová skříň s obloukovou lampou, opatřená místo kondenzorem kulovou nádobou s vodou. Před tuto skříň se upevňovala dřevěná skřínka Lumiérova přijímacího přístroje s odňatou zadní stěnou. Promítnutý film padal do velké dřevěné bedny, odkud se po skončení představení převinoval na kovové cívky.

 Toto primitivní zařízení nesvědčilo sice filmu, ani nepřispívalo ke zvýšení bezpečnosti diváků — avšak odpovídalo zcela tehdejšímu stavu kinematografické techniky. Teprve později, když řada katastrofálních požárů upozornila na nebezpečnou hořlavost a výbušnost celuloidového filmu, počaly se o kinematografické projekce zajímat také úřady a stanovily bezpečnostní požadavky konstrukce projektorů i podmínky stavebního řešení projekčních kabin.

 Samočinné navíjení promítnutého pásu vynutil si také dokonalejší stav výroby filmu, uvádějící stále častěji a častěji snímky delší než sto metrů, které by se již ani do velké bedny nebyly vešly.

  V době, kdy se na bílém stínítku Českého kinematografu na Výstavě architektury a inženýrství objevily nejstarší české filmy, dodával se však citlivý materiál pouze v sedmnáctimetrových kotoučích, takže tvůrci prvé domácí filmové produkce těchto starostí neměli a klidně užívali uspořádání, které bylo tehdy nejvšeobecnější.

 Rok 1899 je tedy důležitým letopočtem v historii našeho domácího filmu. Tenkráte zachytil citlivý celuloidový pás po prvé krátkou vymyšlenou scénu a v temné místnosti ji znovu reprodukoval. Český kinematograf byl skvělou výstavní atrakcí. Poněvadž jsou všechny tyto snímky natáčeny původním Lumiérovým aparátem na filmu s jediným párem kulatých perforačních otvorů po stranách každého obrázku, nelze je promítati na dnešních strojích. Československá společnost pro vědeckou kinematografii rozhodla se však překopírovati je na dnešní normalizovaný materiál, jehož rozměry se liší jen velmi nepatrně od filmu Lumiérova. Tuto obtížnou práci, choulostivou zejména proto, že na starých, křehkých filmových negativech byla emulse již leckdes odchlípená a neopatrná práce mohla znamenati jejich zkázu, provedl roku 1926 autor této knihy spolu s Dr. L. Hontym, při čemž bylo použito starého Lumiérova přijímacího přístroje z roku 1899 jakožto kopírky. Československá společnost pro vědeckou kinematografii získala tak do svého archivu negativy i positivy prvých českých filmů, převedené na normalizovaný filmový pás a dnešní obecenstvo má tak příležitost viděti na plátně české kino před pětatřiceti lety.

(Ze Smržových „Dějin filmu”, které vyšly nákladem Družstevní práce.) – 1933

Karel Smrž – Kinorevue 39/1935 (252-253)

v původním jazyce a stylistiky