FILM V ČESKOSLOVENSKU část 2.

FILM V ČESKOSLOVENSKU část 2.

Karel Smrž: Dějiny filmu (1933)

část.1

 Prvý stálý biograf Ponrepův měl neustále dobré návštěvy, což přimělo několik dalších podnikatelů k tomu, že šli v jeho šlépějích. Tak vzniklo již v prvých letech XX. století v Praze několik dalších kin, z nichž nejstarší je Illusion, založený Aloisem Jalovcem a Františkem Tichým, a biograf Oeserův.

 Tyto podniky byly vesměs velmi malé a jednoduše zařízené. Velmi záhy vznikla však i větší a komfortněji vybavená kina: Orient v Hybernské ulici a Lucerna, vybudovaná velmi nákladně Ing. Václavem Havlem v novostavbě jeho paláce ve Vodičkově ulici.

S přibývajícími kiny organisoval se i filmový obchod. Kdežto Viktor Ponrepo v prvých letech svého podniku filmy ještě kupoval, majitelé příštích kin si je už vypůjčovali — jako se děje dnes. Na popud ředitelů Kocka, Baláše a Ponrepy byl roku 1912 založen Spolek majitelů biografů v Čechách, a vybudována prvá malá půjčovna filmů v Praze, neboť až dosud byla střediskem filmového obchodu Vídeň.

Zatím, co se již od počátku XX. století vyvíjela reprodukční stránka kinematografie velmi slibně, filmová výroba se po prvých úspěšných pokusech z roku 1898 odmlčela velmi dlouho.

Teprve roku 1908 založil podnikavý František Pech prvou, malou filmovou výrobnu, která byla později nazvána Kinofa a měla své působiště v podzemních místnostech domu na nynějším Rašínově nábřeží poblíže Národního divadla.

Technicky tu pracoval V. Münzberger a J. Stallich, a hvězdou filmů, které tato firma natočila, byl Josef Šváb-Malostranský, takže Kinofa vlastně přímo — třebaže s desetiletou přestávkou — navazuje na nejstarší počátky českého filmu.

Prvá veselohra, kterou Kinofa zahajovala svou činnost, se jmenovala Sen starého mládence. Hráli v ní — vedle jiných představitelů — také Ferry Seidl a Otto Zahrádka, s jejichž jmény se setkáváme v českém filmu i později.

Populární malostranský humorista a písničkář Josef Šváb vytvořil hlavní roli v jiné krátké veselohře, jejíž libreto si zase sám napsal, nazvané Pět smyslů člověka. Také tento pokus měl u obecenstva velký úspěch.

Založením Kinofy vstoupila česká filmová výroba do druhého období svého vývoje, jehož perspektivy se jevily velice slibně. České filmy, ačkoli byly nesmírně naivní a technicky nedokonalé, poněvadž tu nebylo sebe primitivnějšího ateliéru, takže interiéry, sestavené z plátěných divadelních dekorací, se točily pod širým nebem, měly slušné úspěchy. Obecenstvo rádo přehlédlo jejich chyby, a radovalo se, že i na plátně kin vidí známé tváře oblíbených divadelních herců. Denní tisk je přijal bez výhrady velmi nadšeně, a vyzdvihoval zejména jejich bezvadnou fotografii. Tento klad je jim třeba přiznati ještě dnes. Dokonalá fotografie i za nejsvízelnějších technických podmínek byla předností českého filmu již od jeho počátků, a došla ocenění i v mezinárodní soutěži, neboť přírodní film Kinofy, nazvaný Svatojanské proudy, byl vyznamenán prvou cenou na Mezinárodní fotografické a kinematografické výstavě ve Vídni.

Společnost Kinofa natočila roku 1912 také VI. slet všesokolský v Praze, a tento snímek se dostal — jako prvý český film vůbec — nejen do různých států evropských, nýbrž i do Ameriky, kde vzbudil značnou pozornost — nejen svým námětem nýbrž i technikou.

 Rok 1912 je ve znamení konjunktury českého filmu, neboť vedle Kinofy vznikla v něm další filmová společnost — Asum — která si vzala za úkol soustavnou výrobu hraných filmů nejrůznějšího druhu.

Založil ji architekt Max Urban, prvý muž Anduly Sedláčkové, a tato slavná divadelní herečka byla v ní také hlavní hvězdou.

Již v prvém roce své činnosti uvedla společnost Asum čtyři filmy: Dáma s barzojem, Rozvedená paní, Falešný hráč a Záhadný zločin, k nimž v roce 1913 přibyla řada dalších: Americký souboj, Andula žárlí, Šoférka, Estrella, Konec milování, Idyla ze staré Prahy a Tragedie sněhu. Na popud divadelního ředitele Antonína Fencla, který tehdy otevřel v Šárce přírodní divadlo a uspořádal v něm řadu úspěšných představení Prodané nevěsty a některých činoher, byla tu společností Asum tato opera po prvé filmována.

• 

• 

 Tento snímek byl ovšem spíše zajímavou filmovou reportáží z přírodního divadla v Šárce než filmovým přepisem nesmrtelného Smetanova díla. Žel, že od té doby se česká filmová výroba ještě dvakráte pokoušela těžiti z obliby této nejnárodnější české opery — po druhé dokonce již za doby zvukového filmu roku 1933.

České filmy nemohly ovšem konkurovati se zahraniční — zejména francouzskou produkcí, která přinášela díla mnohem zajímavější a technicky dokonalejší. Přesto měly však slušný úspěch, který podnítil další podnikatele k tomu, aby se pokusili o jejich výrobu.

(pokračování příště)

Dějiny filmu – Karel Smrž (1933)

v původním jazyce a stylistiky