Hovoříme s lidmi od filmu – Ferdinand Hart

Hovoříme s lidmi od filmu

FERDINAND HART mluví o filmu

 Vysoká, ramenatá, snad trochu hřmotná postava; zajímavě klenuté čelo s širokými spánky, pod hustým obočím dvě bystré, pronikavé oči, tvrdošíjné rty, hranatá, energická brada vnější portrét Ferdinanda Harta. Mihl se několika filmy (melancholický, sedminásobný vrah v „Mazlíčkovi“, Podskalák Lopata ve filmu „V tom domečku pod Emauzy“ a naposled ve filmu „Žena, která ví co chce“) a zapadl. A přece těch několik výkonů, tak jistých a ukázněných, nás přesvědčilo, že by se nemělo u nás tolik mluvit o nedostatku nového materiálu; v Hartově případě odpadá přece tak skvělá výmluva, že není času na zapracování a experimentace. Individualit jeho typu nemáme nazbyt — škoda, že ty, co máme, nedovedeme využít a hledáme je s lucernou ve dne. Hart se nám představil jako umělec světového formátu, jemuž průpravnou školou byla celá řada přísných německých scén.

 Loňského roku na podzim překvapil svým vystoupením ve Vinohradském divadle v Passeurově Neřestné Ženě. Naši sousedé dovedou tak obratně využít takového Paula Wegenera, Hanse Alberse, Američané pak Michaela Boetnera Georga Bancrofta a Wallace Beeryho a my …?

 „Jsem v Praze spokojen. Práce v Německu v poslední době byla velmi, velmi málo příjemná —a pak, jsem rodem z Písku a táhlo mne to domů.

 Rozdíl v práci v našich a berlínských ateliérech? Nevzpomínám si na žádné přirovnání, aby se mi podařilo jej vystihnout. U nás je to úžasný shon, práce tak trochu bez ladu a skladu, s úlohou se herci často seznamují až na Barrandově, libreto se často dělá na pokračování, v největším spěchu se konstatuje, že chybí rekvizity, o kterých se vědělo hned na počátku, že jich bude třeba, když se seženou, slunce už dávno nesvítí — a takhle všelijak s velikým rámusem a rozčilováním to jde celý den. Večer se všichni vracejí domů unavení a nespokojení, aby právě tak se ráno vraceli do ateliéru. Krátce, není tu rytmického tempa, které nacházíte v ateliérech berlínských. Tam přímo nahrává jeden druhému: osvětlování, stavby, rekvizity — to všechno jsou věci, s nimiž mají co dělat jen lidé speciálně k nim povolaní. Práce režiséra ani herců tím netrpí. Nikdo se nerozčiluje, nic se neshání, každý je připraven na svém místě a čeká jen, až na něho dojde. Není tu žádného spěchu, a přece se pracuje ve velkém a s důkladností vlastní snad jen Germánům. Práce je mnohem klidnější a vyrovnanější. Je tu čas na prostudování úlohy, čas k úvahám a opravám, není tu všemocných pánů, kteří nařídí: ,Bude to bílé’, třebas to výslovně mělo být černé. Není tu žádné diktatury a přímého obmezování osobního výkonu. Je tu v práci tempo, které svou důkladností vysiluje, ale uspokojuje.

 Mé hlavní role ve filmu? Bude těžko je jmenovat, je jich celá řada. Ale myslím, že většina se v Praze nehrála. Jmenuji několik filmů, jak si tak náhodou vzpomínám: „Varšavská citadela“, „Poslední kompanie“, „V tajných službách, Danton“, „Dreyfusova aféra“. Filmy: „Eine Ballnacht“ s Norou Gregorovou (známe ji jako partnerku Gustava Fröhlicha z filmu „O čem ženy sní“ a Waltra Rilla z „Dobrodružství na Lidu“), Magiaren Fürsten s Margarethe Schlegelovou, „Panik in Chicago“ a „1914“ s Herthou Thiele nebyly v Praze vůbec uvedeny.

 Moji partneři a partnerky? Sešel jsem se ve filmu a na německých scénách s Elisabeth Bergnerovou, Paulou Wessely, Herthou Thiele, Norou Gregorovou, Käthe Borschovou, Margarethou Schlegelovou, s Conradem Veidtem, Hansem Albersem, Viktorem de Kowou, Willi Forstem, s oběma Thimigy, s Ottou Walburgem a celou řadou jiných u nás již méně populárních, než jsou jmenovaní. Vycházím vlastně z divadla, film mám však stejně rád. Ne, nemohu říci, že bych měl proti filmu zvukovému nějakých námitek. Rozhodně nikterak neohrožuje divadla, což mnohé tolik děsí. Snad naopak!

 Můj nejbližší film? V hostivařských ateliérech Host se má natáčet mezinárodní film „Serenáda“ hlavní role byla projektována pro Petroviče — není to ostatně nic jistého, jedná se sice, ale . . .

 Pracuje se mi mezi vašimi lidmi velmi dobře — český film má mnoho mladých talentů, které by jen potřebovaly trochu pevnějšího a rozumnějšího vedení. Je mnoho těch, kteří při prvním nezdaru nad nimi udělají kříž a vyřízeno, víc se před kameru neopovaž přijít. Není času na nějaké učení — nadtož na trochu trpělivosti. V tom a v tom filmu to X. Y. či Y. Z. docela slušně sehrál, tak nač hledat a zkoušet s nějakým novým? Čas jsou peníze ale ne vždycky! Nechci říci, že by se někde dělaly filmy jen z nějakých ideových a čistě uměleckých důvodů, ale nesmí být z filmu tolik cítit jen a jen obchod. Percentuálně se vyrobí v Československu právě tolik dobrých a průměrných filmů, jako třeba v Německu, Rakousku, Francii, Anglii nebo konečně v Americe. Ale nevyrobí se percentuálně stejné množství filmů nadprůměrných. Na cizí země připadá do roka průměrně čtyři až pět umělecky hodnotných filmů, u nás sotva jeden. Není vždycky dobře řídit se vkusem filmových producentů, kterým se zdá, že jsou povoláni tlumočit svým vkusem vkus obecenstva. Nechápou, že právě smolením takových líbivých filmů jim uniká to, co je vlastně hybnou pákou všech jejich podniků, jediným ideovým zabarvením, bohužel hodně nízkým — velká možnost výdělková. Není u nás odvahy udělat velký mezinárodní film bez zbytečného bombastu a zaměstnávání cizích starů. Je tak málo důvěry v naše lidi a v dobrý vkus obecenstva. Věřte, prošel jsem mnoha scénami, poznal mnoho lidí, ale obecenstvo přímo andělsky trpělivé najdete jen u nás. Trpělivé a shovívavé do krajnosti — je proto tím větší bezohledností a netaktností vydražďovat je v trpělivosti do krajnosti, předkládat mu nemožnosti, a čekat, že bude blahosklonně kývat. Ne, na to mají naši lidé příliš bystrý postřeh a vnímavé nervy. Není vždycky pravda, že „kdo mlčí, souhlasí“! V mlčení bývá často mnoho resignace — to je snad horší než bouřlivý odpor.

 A že je kasta těch, kteří zásadně odsuzují český film? Jistě že nemají pravdu. Ale je třeba vyslechnout obě strany, než se přikloníme k jedné z nich. Ostatně, vkus pánů producentů jaképak přiklánění — musí být vkusem obecenstva. Zdá se, že se na tom nedá nic měnit!“

(e.p.)

Kinorevue 37/1935 (209-210)

v původním jazyce a stylistiky