Hovoříme s lidmi od filmu – Gustav Fröhlich

Hovoříme s lidmi od filmu

S Lídou Baarovou a Gustavem Fröhlichem V Praze

 Zimní zahrada v hotelu Alcron. Vůně tacet, azalek a japonských hyacint se mísí s lehoučkým a sotva znatelným aromem cheriho. V čele stolu sedí mladý, štíhlý muž, plavé vlasy se odrážejí od „tmavšího tónu pleti a kontrastují s temně modrým odpoledním oblekem. Hovoří, žádnou otázku nenechává bez odpovědi. Chvílemi se na vysokém čele objevuje hluboká vráska, vraští obočí a hned vzápětí se zalesknou bílé zuby a šedomodré oči přeběhnou po přítomných. Chvílemi sem zaléhají něžné tóny tanga, a ke krajkovým storám zimní zahrady je upřeno mnoho párů očí těch, kteří trpělivě sedí v hotelové hale a spokojují se tím, že vidí Jeho siluetu. Odpoledne s Gustavem Fröhlichem a Lídou Baarovou! — Co vám mám moji zvědaví vypravovat dříve? Začnu tím, čím začne On! Spokojeni…? Budete se divit, jaké plány dělal patnáctiletý Gustl … představte si, chtěl být velkým spisovatelem, něčím podobným jako Balzac. Jako inspiraci ku své spisovatelské dráze si vybral Buffalo-Billky, Cliftonky a Percy Stuartovky a kudy chodil, tudy nadšeně hltal tenounké knížečky, tištěné na špatném papíře, za to ale s překrásnými, hrůzostrašnými obrázky a neméně krásným a hrůzostrašným obsahem. A když jich tak byl přečetl kdož ví, zda padesát či sto, dostal „eine glänzende Idee” … co dokážou jiní, dokáže on přece také! A napsal také jednu takovou hrůzostrašnou historku. Poslal ji vydavatelstvu a… dostal svůj první honorář! Knížečka vyšla a Gustl se potajmu radoval z napjatých obličejů svých kamarádů, kteří nevěděli, že její tvůrce je jedním z nich! S lety přišla i touha po novém genru. Nevyrovnané mládí se vybíjelo lyrickými básněmi a symbolickými novelami, které ze všech redakcí chodily s tvrdošíjnou přesností zpět. A myslíte, že se dal Gustl odradit? Ne! Řekl si, že začne pěkně od piky. Dostal se do většího berlínského deníku a na konec se z něho vyloupl bystrý a pohotový žurnalista. Jeho láskou bylo divadlo; nevynechával jako divadelní referent jediného představení. A Jednoho dne se stalo, že v divadle byl přítomen Gustav Fröhlich ve dvou osobách: jako herec při zkušebním představení a zároveň jako povinný referent svého deníku. Druhý den se kritikou pěkně strhal, a možná, byl to začátek jeho kariéry. Vypráví tak mile a srdečně ­-­- tvoří kolem sebe srdečné, teplé přátelské prostředí. Počáteční chladná společenská upjatost se mění v přátelský rozhovor. I unavený výraz tváře slečny Lídy Baarové ustupuje lehkému úsměvu. Jako malá školačka s trochou rozpačitosti přijímá upřímné gratulace k svému prvému německy mluvenému filmu.

 „Představte si, že mně včera kdosi hned po mém příjezdu do Prahy přesvědčoval, že prý je to všechno od Ufy podfuk, že v Barkarole za Lídu Baarovou mluví někdo jiný. Kde pak prý by ona sebrala takovou výslovnost”, ujímá se jakési obhajoby Gustav Fröhlich: „Bitte, Lida, sag doch etwas deutsch …“ „Nein, ich bin in Prag und da spreche ich nur čechisch.”

Energicky s berlínskou výslovností řečeno a zároveň zakončena opravdu nedlouhá německá řeč.

„Vy mi přece všichni věříte, nemusím vás přesvědčovat, že?”

 A Gustav Fröhlich pokračuje v obhajobě jich obou. Vytahuje z kapsy budapeštské noviny a tajemným hlasem nám z nich oznamuje přesné datum a hodinu svého sňatku se sl. Lídou. Dne 17. května o půl 3. hodině odpolední — nešťastný žurnalista, který psal tu zprávu! Zapomněl udat v kterém kostele se bude ta slavná svatba odbývat. Gustl a Lída si na to také nemohou vzpomenout a tak se jí při nejlepší vůli a k všeobecnému zklamání maďarského národa nemohou zúčastnit. (Co myslíte vy? Viděli jste je v Barkarole a sluší jim to spolu, ne? Nic naplat, neudělají nám to asi k vůli, aby si zůstali doživotními partnery!)

 Tahám už po třetí milého, Gustava Fröhlicha za rukáv a hučím mu do ucha zaklínací formulku: „Ich mu/ ein Interwiew haben.” Vždycky na něho přijde někdo nový s něčím novým a já trpělivě čekám a čekám. (Znáte jedno přísloví o trpělivosti, že?) A už ani nehučím, ani se ho nesnažím na sebe upozornit tím, že bych mu utrhla manžetu. A stává se malý zázrak. Slečně Baarové se s želelo mé trpělivosti do nebes o pomstu volající a několika krátkými slovy mne doporučuje do přízně páně Fröhlichovy. Milá slečno Lído, nemohu ani jinak, musím vám poděkovat jménem všech našich čtenářů, že jste mi pomohla k tomu, abych z něho alespoň něco, vytáhla”.

„Co se vám v Praze opravdu líbilo?”

 (Čekám odpověď buď: a) laskavé přijetí, b) pražské kostely, c) české dívky. — Chvála bohu, jsem radostně zklamána, ačkoliv má otázka zůstala vlastně nezodpověděna: nebylo ale řečeno ani a), ani b), ani c).) „Co se mi v Praze nejvíc líbí? Těžko říci. Neznám ji dosud tak dobře, abych vám mohl nějak určitě odpovědět. Aleje mi tu dobře, je taková přátelská pro cizince, tak nějak vlídná jak málo které evropské město. Nemyslím tím pouze osoby, s kterými jsem přišel do styku, celý její ráz a ovzduší — ano ovzduší (klimat), to je snad pravý výraz, to je to, co mi ji udělalo naráz milou. Snad k tomu také přispěly denní povzdechy sl. Lídy v berlínském, ateliéru: ,Co pak asi dělá moje milá Praha.’ Chápu ji teprve teď, že se jí na počátku mohlo tolik, tolik stýskat!”

 „Co děláte ve volném čase — totiž máte vůbec to, čemu se říká volný čas?”

 „Opravdu, hezky stylizovaná otázka! Máte pravdu, ten pravý volný čas skoro nemám. A nejsem-li právě od rána do večera v ateliéru, lenoším. A lenoším opravdu. Ráno vstávám až v 8 hodin (zdá se vám to až divné co?), po koupeli si trochu vyjedu buď se svým 1 HP čtyřnohým, nebo se svými 16 HP čtyřkolými, po návratu se trochu učím.” „… angličtině, nebo trochu čtu … Co?“ „… Karla Maye (tváří se tak, že nevím, co si mám vybrat a čas na vyptávání není!) a v poslední době se pilně učím hrát na housle!“

 O jé, to je něco pro mne. „Co hrajete, jakou hudbu máte rád, klasickou, moderní? Beethovena nebo

Debussyho?”

 “Milá slečno, teď vás asi hrozně zklamu, je mi líto, ale budu upřímný: hraji stupnice a nemám rád ani moderní ani klasickou hudbu, protože jsem naprosto nemuzikální!”

Ale proč se tedy… ”

„Učím se proto, že mým nejnovějším filmem bude „Stradivari“ a protože v něm hraji titulní úlohu, musím umět vzít alespoň housle do rukou. ”

„Jste také partnerem slečny Baarové v jejím příštím filmu?”

 „Prosím, promiňte, ale pan Fröhlich a slečna Baarová mají nejvyšší čas, aby odjeli do Metra čekají tam zástupy lidu, z ředitelství sem telefonují již po páté, prosím slečno Baarová … ” Gustav Fröhlich mi podává ruku: „Na shledanou, snad zase ve vaší přívětivé Praze, a snad vám toho po druhé budu moci povědět víc!” Rychle odchází a mně jasně zní v uších slova jednoho z přípitků … dosud jsme vás znali jako sympatického umělce a dnes jsme šťastni, že jsme ve vás poznali člověka ještě sympatičtějšího, člověka, který nám svým vystupováním zapadl hluboko do srdce a na kterého asi hned tak nezapomeneme. (e.p.)

Kinorevue 36/1935 (187-189)

v původním jazyce a stylistiky