Klaun hovoří vážně – NOUZE O VESELOST!

Jára Kohout: Klaun hovoří vážně: NOUZE O VESELOST!

 Navštívili jsme Járu Kohouta v barrandovských ateliérech, kde právě filmuje v novém Českém Ufa-filmu Komediantská princezna, natáčeném režisérem Miroslavem Cikánem. Výbuchy smíchu všech osob, v ateliéru shromážděných, doprovázely všechny scény, ve kterých Kohout, tento u nás zdaleka dosud nedoceněný komik a klaun bohatého hereckého fondu a zcela jedinečného groteskního tanečního nadání, vytvářel svoji úlohu tlustého městského starosty. Když jsme mu pak po skončení filmování kladli svoji první otázku, klaun zvážněl. A jeho vážné a upřímné odpovědi byly v divném kontrastu ke groteskní masce vypaseného měšťáka s pěšinkou a nakroucenými kníry.

 Slyším na všech stranách výrobní kruhy naříkat na neúspěchy českého filmu, hubovat diváky na jeho špatnou úroveň, vyčítat režisérům to a ono, odsuzovat herce a tupit filmové autory. Vím, že to není daleko tak zlé, jak se nám snaží namluviti filmoví producenti, kteří naříkají a naříkají a při tom vesele vyrábějí další a další filmy, ale vím, že zlé to je. Naproti tomu mohu jako divadelní podnikatel a herec pozorovati, že se divadlu začínají vraceti lepší doby. Nemám na mysli jen svoje smíchovské divadlo, žižkovskou Akropolis nebo nuselské Tylovo či Vlastu Buriana, kteří všichni pěstujeme „lehkou Musu” (která bývá často po čertech těžká). Nemyslím ani jen na divadla Voskovce a Wericha neb E. F. Buriana, která mají svůj široký věrný okruh návštěvníků. Svědectvím nové éry jsou spíše vyprodaná představení našich největších scén a přitažlivost, kterou opět projevují světoví autoři od stále vyprodaného Moliéra až k moderním autorům.

 Naproti tomu se podívejte na biografy, ve kterých jsou promítány české filmy: až na vzácné výjimky poloprázdná hlediště, mrzuté obličeje sledují většinou nezajímavý děj alitují při tom večeře, kterou k vůli téhle podívané jen v rychlosti zhltli. Mladí si myslí, že tohle jejich průvodkyni nepřivede do nálady, a staří klidně podřimují.

 Proč tenhle veliký rozdíl mezi rozzářeným hledištěm divadla a pohřební náladou v biografu, ve kterém je právě promítán český film? O tom vždycky přemýšlím, když odcházím z biografu a český film má ve mně snad jednoho z nejhorlivějších návštěvníků. A myslím, že příčina toho vězí v tom, že se české filmy pořád ještě nedělají dobře. Ne, že by snad nebylo nadaných herců. Těch je dost, nebo snad ještě víc. Viděl jsem na př. nedávno Vdavky Narynky Kulichovy, ve kterých se mi ohromně líbil představitel Kulicha. Náramný talent! Jakýsi Jára Kohout. Ale máme i režiséry. S takovým Slavínským, který přichází do ateliéru dokonale připraven, Fričem neb Cikánem se pěkně pracuje. A proti operatérům a ostatním technickým pracovníkům nedá se už teprve říci ničeho špatného.

 Ale nemáme filmové autory a v tom je celé neštěstí. Na filmových libretech a scenáriích pracují u nás ještě lidé, kteří nemají ani tuchy o stavbě divadelní hry, o pořádném filmovém scenáriu ani nemluvě. Autorský honorář smí pravidelně představovati v rozpočtu nejnižší položku, a to se zle mstí, a proto byste u českého filmu marně hledali dramatičnost a nějaký vzlet, jiskru a oheň. A ještě něco: chybí jim humor a pravá, osvobozující, strhující, zdravá, nezadržitelná veselost! Pokud se tohoto smrtelného hříchu nezbaví, bude český film odsouzen k nezájmu a neprosadí se vedle cizozemské produkce.

Kinorevue 22/1936 (357-358)

v původním jazyce a stylistiky