Několik slov – Lída Baarová

Několik slov s Lídou Baarovou – eva

 Ani se vám nechce věřit, že sluníčku jsme již dali nadobro sbohem. Studený vítr honí po ulicích v kotoučích spadlé listí, nebe je šedivé, začínáme se krčit do zimních plášťů…

 Snědá a svěží tvář Lídy Baarové mi připadá tváří z jiného světa. Hubuje taky na počasí a je stále ještě ve vzpomínkách na krásnou dovolenou, kterou strávila na Lidu, ve společnosti někoho strašně, strašně milého …  

 „A přece jsem se na Prahu tolika, tolika těšila“ — říká mi s úsměvem. „Je to přece jen něco docela jiného, pracovat mezi svými, vidět denně tolik známých tváří, opravdu známých tváří, nejen povědomých z filmu. Byl to tak komický pocit, když jsem po prvé stála tváří v tvář Adele Sandrockové. Stará, úctyhodná paní, tak úctyhodná a přísná, jakou ji znáte z filmu. Pochopila jsem, že anekdota, která se o ní povídá, je docela pravdivá. Adela Sandrocková prý kráčela vážně a pomalu procházkou po Unter den Linden. Byla toho dne velmi dobře a milostivě naložena a přemýšlela, komu by dala svou přízeň najevo. Setkala se se starým slepým invalidou. Zastaví se, po kratším úsilí se dostane do útrob své pompadůrky, vyndá marku a s energickými slovy (jak dobře si ji dovedeme i my všichni, kteří jsme ji dosud nikdy neviděli a známe ji jen z filmu, představit!): „Nepropít! Koupit si něco k jídlu,” mu ji podá. Starý sehnutý invalida se namáhavě staví do pozoru, po starém způsobu salutuje a pohnutým hlasem děkuje: „Dle rozkazu, pane generále!“ Tak energicky prý zněl hlas milé Adely. Viděli jste mne s ní právě ve veselohře Poručík Bobby. Je radost s ní pracovat, má humor jako málokdo, ale přece dovede být někdy rozmazlená jako malé dítě …“

 „Slíbila jsem, že vám povím něco o Muži přes palubu. Je to vážné, velmi napínavé detektivní drama, a protože genrem pro mne úplně nové, pracovala jsem s velikou chutí a možno říci s tak troškou zvědavostí. Při natáčení detektivního filmu je třeba postupovati velmi pomalu a velmi přesně, nemá-li se ztratit nit logiky a má-li být divák udržen v napětí od začátku až do konce. Partnerem mi měl být nejdřív velmi milý, a i u nás dobře známý a oblíbený Karel Ludvík Diehl, ale pro nával práce převzal jeho roli Albert Schönhals. (Viděli jsme ho u nás snad dosud v jediném filmu, jako partnera Brigitty Helmové a Hansi Knotkové Kníže Voroncev). Dosud jsem se nesetkala s partnerem tak přehnaně pečlivým, s mužem, který studuje dlouho každé gesto, každé slovo, který zkouší po celé hodiny osvětlení, nechá si předvésti již hotové části filmu a nelíbí-li se mu některý záběr, natáčí ho znovu. Je vždycky naprosto dokonalý ve své autokritice. Neexistuje pro něho výraz: „To stačí,” nebo „To je dobré!“ Velmi jsem ho obdivovala a vážila si jeho pečlivosti často až puntičkářské, ale někdy to přece jen trochu unavovalo.“

 „A teď jsem v Praze, krásně odpočinutá a s velikou chutí do práce. Role Zuzky, v Langrově Velbloudu uchem jehly je tak milá a mně blízká, že pevně věřím, že bude i dobrá. Je to také prvý film, který budu natáčet ve dvojí verzi: české a německé.“

 „V české verzi mi bude partnerem Hugo Haas. „A v německé?” Nedovedla jsem udržet za zuby zvědavou otázku.

 „Hm, v německé — ostatně nevím! No opravdu nevím! (A při tom jen stěží odolává mému zvědavému zevnějšku.) Nebo si mám někoho vymyslit …? ”

 Mlčím, protože doufám, že si Lída zatím rozmyslí, kdo to s ní v té německé verzi bude hrát! Ticho trvá nějak dlouho! Zdvihám hlavu … je to přece jen pravda, že se zamilovanými a malými dětmi je těžká práce. A že by Lída byla malé dítě, to se mi nechce zdát. Sedí tu vedle mne, obložená se všech stran fotografiemi, které na mou prosbu přinesla, a uvažuje nad nějakým obrázkem. Konečně se obrací ke mně, podává mi obrázek plavovlasého, opáleného a strašně mile rozesmátého Gustla a hlasitě uvažuje:

 „To je hrůza, ale já si již vůbec nedovedu vzpomenout, jakou hrůzostrašnou historku jsem mu to vypravovala, že se takhle šíleně rozesmál a Géza (jedná se o režiséra Gézu Bolváryho) si nedal ujít příležitost, aby si nevyfotografoval mistra Fröhlicha, jak ho tituluje, chce-li ho důkladně rozzlobit. V nestřeženém okamžiku! Takových fotek v nestřeženém okamžiku udělal Géza spoustu a máte pak vidět, jak se Gustl tváří, když je vidí!“

 „Bylo to tak skvělé, odjet ráno z Prahy, kde pršelo, byl studený vítr a mlha, a druhý den ráno ležet na teplém, vyhřátém písku, šplouchat se ve vodě, moci si trochu přispat, nestarat se, jak dopadla včerejší scéna, zapomenout na všechno, co souvisí s prací a myslet jen na samé krásné a příjemné věci! Mít kolem sebe milé lidi (proč pak neřekla hned jednotné číslo „milého člověka“???) a vůbec … to se těžko vypravuje. Bylo to ale tak krásné, že se bojím, že již nikdy nebudu mít hezčí dovolenou.“

 „Nejsem ale nespokojena! Jsem v Praze, honím zase svou Bejbinu na Barrandově, kradu volné chvíle pro – no zkrátka jsem přece jenom doma!“

 „Pro koho pak kradete ty chvíle?“

 „No to je hrozně těžké uhodnout, co? A pro vás zvlášť, když mne tak málo znáte!“ A Lída se uličnicky směje. Oči jí sklouznou na Gustlovu fotku s tak krásným věnováním, že je úplným hříchem, naprosto neodpustitelným, neprozradím-li vám je! Škoda, že existuje jedno jediné slůvko „diskrétnost“. Pro novináře často neplatí, ale …

 Až někde uvidíte dva rozesmáté a šťastné lidičky, kde „ona“ bude tolik podobna Lídě Baarové a „on“ Gustavu Fröhlichovi, nežasněte, neobdivujte, nevolejte honem kdekoho: „Helééé Baarová s Fröhlichem,“ s uspokojením konstatujte, že jim to výborně sluší, a že vypadají tak šťastně a spokojeně, že nemáte nejmenšího práva ty krátké „kradené“ chvilky rušit! Nezapomeňte, že i hvězdy mají docela lidskou touhu být se svým štěstím samotné…

eva

eva- Kinorevue 13/1935 (204-206)

v původním jazyce a stylistiky