12.9.1934 – Proč se líčí do filmu?

Řeka (1933) – © Reiter; Elekta

Josef Kytka

“To, čemu říkají fotografové retuš, ve filmu zastupuje líčení. Fotografie lidské tváře zachycuje na negativní desce všecky jemné vrásky, pihy a skvrnky, které by na obraze špatně působily. Proto fotograf jemnými tužkami tyto vady odstraňuje přímo na desce – retušováním.

Tento zákrok ve filmu není možný. Představme si, co by to dalo práce, chtít na malém okénku filmového negativu provádět jemnou retuš, vyžadující mikroskopických teček a čárek, a tuto retuš opakovati na tisících filmových negativech!

Tyto vady se odstraňují tím, že se vyretušuje přímo tvář každého herce či herečky pomocí ličidel. Při tomto líčení dodává se zároveň tvářím herců i změna jejich vzhledu použitím vousů, paruk a různých kosmetických zákroků.

Ráno před filmováním je vždy v pracovně maskérů či vlásenkářů velmi živo. Každý herec, předstupující před objektiv, musí prodělat předepsanou proceduru.

Za dob dřívějších, kdy materiál filmový, nějž se obraz zachycoval, nebyl tak citlivý vůči všem barvám jako dnešní materiál panchromatický, líčilo se tak, aby tvář hercova byla světlejší než ve skutečnosti a líčily se tehdy i ruce. Bylo to nutné z důvodu expozičních, aby obrázek vyšel s náležitou propracovaností.

Dnes se líčí v barvách přirozených. Herec, nalíčený pro film, působí příjemným zjevem svěžího člověka.

Před líčením nesmí ovšem tvář býti napudrována nebo namalována, sice by bylo třeba všechny tyto krášlící prostředky umýt. Líčení se provádí natíráním zvláštních ličidel v jemné vrstvičce na tvář. Používá se různých odstínů od barvy světlé svěží pleti až do tmavé červeně. Při tom se musí bráti zřetel na všechny vady pleti, vrásky, pihy, útvary rtů, obočí, jizvy atd.

Oči se stínují temnějším odstínem, podle barvy pleti, aby byly výraznější. Při tom však přichází v úvahu i barva očí a vlasů. Pokud jde o obočí, mívají je herečky pravidelně již předem připraveno do žádaného tvaru vyholením, event. Vyškubáním. Dodatečně se obočí vylepšuje ličidly ve tvaru tužek, t. zv. dermatografy. Řasy se zdůrazňují rozličnými druhy tuší, nanášenými malými kartáčky. V případě nutnosti se řas, když řasy přirozené nestačí, používá se řas umělých, připevněných na jemném ráfku, které se přilepují na řasy vlastní. Rty se připravují červené, asi tak, jako to naše dámy všechny znají. Jest ale zapotřebí dbáti při tom dokonalé precisnosti a souměrnosti.

Má-li herec zlaté zuby, při řeči nebo smíchu viditelné, musí je natříti bílým, rychle schnoucím lakem, poněvadž zlatý zub by na fotografii působil nepříjemnou skvrnu. Někdy se však na herci žádá, aby mu některé zuby chyběly. Je přirozené, že si nebudou proto dávat zuby trhat. Věc se zařídí tak, že se zuby natřou lakem černým, a na obrázku máme dojem, že zuby skutečně v ústech nejsou.

Paruky pro film jsou úplně jiné než paruky divadelní. Napodobují přesně lidský vlas, vystihují jeho naprostou přirozenost a nemají vpředu přesahující plátno, které přikrývá u paruk divadelních čelo. Vlásenky dají se česati, páliti a upravovati jako vlasy skutečné.

Rovněž vousy musí odpovídati co možno nejvíce přirozenosti. Filmový vlásenkář dovede pomocí vousů změniti vzhled hercův do nepočetných variací.

Zásoby vlásenkáře musí býti velmi značné, aby mohl včas potřeby vyhověti všem požadavkům. Musí míti na skladě v žádoucím množství nejen všecky druhy a odstíny vousů, knírů, plnovousů atd., nýbrž i dámské a pánské paruky, při čemž nesmí chyběti ani paruky historické.

Maskér působí hercům i různé deformace tváře pomocí plastických zásahů. Tmele, jímž se např. v divadle tvoří t. zv. orlí nosy, se ve filmu používá málo, hlavně k napodobení bradavic apod. Umělé zvětšení nosu, tváří a rtů se provádí zákrokem zevnitř, různými vložkami, které se řídí individuálními disposicemi hercovými. Zvláštními lepidly a preparáty se tvoří velmi dokonale vypadající jizvy nebo se deformují části obličeje.

Práce maskérova je neobyčejně odpovědná. Denně musí upravovati různé herce, kteří třeba čtrnáct dní nebo i déle musí míti tutéž masku, vždy přesně stejnou. Nebo musí na tváři hercově vykouzliti časové rozdíly, třeba deset, dvacet let, podle toho, jak režisér nařídí. Mnohdy se musí tvárnost hercova měniti několikrát denně, podle toho, který úsek filmu se právě v postaveném interiéru točí. Vzpomeňme si např. na film Život je pes, kde Haas měl tři různé masky.

Některé scény se hrají třeba později, venku, a proto musí maskér mít všechny potřeby pro jednotlivé představitele v evidenci, poznamenat si je a řádně uschovat, dokud film není definitivně skončen.

V některých případech s musí ličidlem natříti celé tělo hercovo, jako tomu bylo při krásných figurách Robinsona a Vinetoua ve filmu Řeka.

Jindy jest opět nutno vytvořiti masku, odpovídající historické podobě. K tomu je třeba nalézti vhodného herce a náležitě jej upraviti podle obrazových předloh. Platí to např. o filmu Hudba srdcí, v němž vystupuje prof. Ševčík, představovaní panem Průchou. o filmu Havlíček Borovský aj.

Míti na tváři vrstvu ličidel nebo nalepeny na obličeji vousy není věc nijak příjemná. Oceňme proto tím spíše výkony herců, kteří celé dny musí v žáru lamp tvořiti svoje role, dramatické výkony a mluviti, majíce obličej stažený krunýřem vousů a kteří si přesto musí zachovati především dobrou náladu!”

Josef KytkaKinorevue 03/1934 (42-45)

přepis v původním jazyce a stylistiky

Pavel Stříbrný
administrátor stránek
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *