Rozprávka o Ljubě Herrmannové

Hovoříme s lidmi od filmu

Rozprávka nikoli s Ljubou, nýbrž o Ljubě Herrmannové

 Jé, a tady je moje, no určitě, poznám to podle tohohle srdcete! Pak nastalo hádání a pření o to, kam si kdo sedne! To byly začátky vskutku tragické, protože šestatřicet žab, mermomocí chtělo sedět kolem šesti vyvolených — nesmrtelných, t. j. primusů třídy. Školní rok tehdy začínal jako čtyři před ním!

 Pamatuji se na ten den velmi dobře — ostatně, kdo se nepamatuje na začátky nových školních roků! Bylo to třetího září, když jsme se zase po dvouměsíčních prázdninách sešly ve starých odřených a popsaných — ale „našich” lavicích. S radostí jsme konstatovaly, že: Hurrá žáby, má lavice s matematickými vzorci je tady — to jsem ráda, nemusím to zas všechno pracně sepisovat a vypisovat z knih a sešitů!

A přece ten začátek v kvintě nebyl tak docela stejný, jako v jiných klasách. Přišla nová žákyně. Hm??!? Velká, štíhlá, podle všeobecného úsudku …  až moc nóbl na kvintu. A vůbec, hned na začátku se prohřešila proti všem pravidlům! Za prvé: hned první den přišla v doprovodu dvou „bratranců”, za druhé — vůbec nevypadala jako „Jé, já se tak trochu stydím — dyť sem přesazená do nového a mně neznámého prostředí”, no a za třetí, jak už jsme poznamenali: byla moc nóbl! Nejšpičatější jazykové soudili, že se to vůbec nehodí, a že chce okouzlovat kantory, ale jen ať si nemyslí, na tříďase si nepřijde. Zatím „krásná neznámá” navazovala čile přátelství (to se, prosím, na docela novou žákyni taky tak docela nehodilo — ta měla sedět v poslední lavici, čekat až bude laskavě a přívětivě oslovena a bude smět na konstatování: Ty jsi nová, viď?, odpovědět, ano, jsem X. Y. a přišla jsem z té a té boudy, z důvodů takových a takových!). Prozradila své křestní jméno: Ljuba! Hm — nový důvod k divení a vůbec možná, že si dělá legraci. V deseti příštích minutách se ukázalo, že „veškerá psina žádná”! Přišel třídní a začal soupis rekrutů kvinty B. A tak jsme se dověděly, že ta nová, se jmenuje Ljuba Herrmannová, a že s námi od dnešního dne bude navštěvovati kvintu dívčího gymnasia …

 Navštěvovala. A trápení velké k vůli ní bylo! Ukázalo se totiž, že ona je děvče s čertem v těle, že na všechno má přichystanou odpověď, příbuzenstvo „bratranců” velmi rozsáhlé, a že talent má ke všemu, jen ne k učení se různých logaritmických pouček, že nikdy nepochopí krásu a logičnost věty účelové a důvodové, že je jí úplně lhostejné, čím se zaměstnávají Egypťané nebo Arabové a na posloupnosti Kapetovců, že už zájmu vůbec nemá!

 Leč její obliba stoupala. Ukázalo se totiž, že „Lubajs” je moc fajn žába, která žádnou psinu nezkazí. Přestávky se staly pravým občerstvením. Ljuba měla jedinečný talent parodovat různé více či méně známé tvory, a tak se stávalo, že školnice nestačila běhat do kvinty a připomínat stáří budovy, která — jak se zdálo nesmírně trpěla chechtáním. Překrásně zněla modlitba Markétčina, pronášena namalovanou pusou Ljuby, klečící k docílení efektu před katedrou. Také uměla skvěle napodobit Marlénu Dietrichovou a zpívat Ich bin vom Kopf bis Fuß…

 A Jonny, budilo pochopitelné nadšení nás všech a nepochopitelné rozhořčení sborů profesorských. Stávalo se, že přestávka utekla tak, že jsme si neuvědomily výstražné zvonění „popelářského zvonce” a kantoru, vstoupivšímu do třídy, se naskytl překrásný pohled: Ljuba provádějící na stupínku odvážné „šlapáky”, případně stepující na katedře, a kolem ní šestatřicetičlenné nadšené publikum. Na lavicích zapomenuté taháky a nakousané svačiny (dojídaly se pak mezi vyučováním) svědčily o stoprocentním obdivu. To, co následovalo, bylo neméně obdivuhodné: „Tak, Herrmannová, když se vám u té tabule tak líbí, můžete u ní hned zůstat! A utřete si ta ústa, nebo budu nucen zavolat školnici s teplou vodou a mýdlem!” Ljuba si dovolila po tichu podotknout něco jako že je to přírodní.

 Stoicky klidná, eskamotující s křídou, čekala. Ve třídě zatím zavládlo pochopitelné vzrušení — Ljuba není připravena (naznačila to králičím pokrčením nosu a apatickým potrhnutím ramen). Sháněly se taháky a veškeré pomůcky, které se daly házet šestatřicíti ústy jako záchranný pás tonoucímu. Zbytečné — Ljuba byla moc rozdováděná, než aby se soustředila na chytání. Spokojené: Ták, ták, Herrmannová, hezky to umíte, se vším se shledáte v konferenci! zakončilo Ljubin výstup. Někdy měla připravenou obhajobu: „Jééžiši, pane profesore, já to tak umím, já jsem jen děsně rozčílena. Dyť sem se včera učila celé odpoledne — na mou duši!” rozervaná kajícnice! „Hm Přesvědčivé oči — učila—na Žofíně s bratrancem, né? ” Sim ano, ale to je učitel — von vypadá mladě, ale je to na mou duši učitel! 

 Uvěřeno nebylo a Ljuba elegantně sklouzla do lavice. A za chvíli putoval po třídě lístek: Žáby, mám chuť na něco dobrého! Pošlete papat Luběnce.” A v kantorovi vznikalo přesvědčení, že se ta Herrmannová snad přece jen polepší. Seděla, hlavu skloněnou nad lavicí, chvíli se otřásajíc hysterickými vzlyky. To byl dojem, který dovedla vzbudit, majíc plnou pusu směsi chleba se šunkou, jablek, čokolády, případně tahavého tureckého medu, jehož byla zvláštní milovnicí. Hodina uběhla a přišla přestávka a „prosím ta lehkomyslná Herrmannová má tu drzost, že se mně přijde dovolit, smí-li si jít pro dva buřty — prý jí poté kuli vytrávilo”!

 Kvinta a sexta — smích, smích a smích! To už jsme všechny Ljubu přesvědčily, že vážně by měla přestat trápit kantory, nechat gymplu a jít na konservatoř! Poslechla. Šestatřicet žab si dnes myslí: „Já jí to pořád říkala — dobře že mně poslechla!” Šestatřicet jich drží Ljubě palce (tak jako když bývala tažena) — no, a to už přece za něco stojí, ne?

l.p.

Kinorevue  10/1934 (192-193)

v původním jazyce a stylistiky