Slovenský „Zorro mstitel”: JÁNOŠÍK

Bedřich Rádl: Slovenský „Zorro mstitel”: JÁNOŠÍK

 Přehlížíme-li bilanci českého filmu za uplynulý rok, nalezneme sotva důvody pro obzvláštní spokojenost: na jedné straně jakés takés finanční aktivum, které tu je, ať si to výrobci sebe houževnatěji zapírají, na druhé obrovské pasivum umělecké. Projdeme-li v mysli všech těch 25 filmů, které jsme od Nového roku až do Silvestra absolvovali spíše z povinnosti než z nějaké záliby a které byly vším spíše než příjemnou biografickou zábavou a podívanou, neřknu-li silným uměleckým zážitkem, máme dost důvodů ke sklíčenosti. Grandhotel Nevada, Ať Žije nebožtík, Hrdina jedné noci. Pozdní láska, Pan otec Karafiát, První políbení, XI. přikázání, Studentská máma, Král ulice, Jana, M. R. Štefánik, Bezdětná — to všechno byly vesměs jen filmy průměru, které ani nechtěly být víc než nenáročnou podívanou, určenou pro ony vrstvy obyvatelstva, které se nerady obtěžují v biografu myšlením. Fotografická úroveň práce operatérů byla snad jediným kladem těchto filmů, u nichž režijní práce projevovala leckdy úsilí a inteligentní snahu, ale nikdy kousek vlastní režisérské invence a zejména nikdy onu jiskru, která teprve dodává dílu vzletu a tvůrčí osobitosti. A jinak tomu nebylo ani s hereckými výkony, jež se snad ani jednou nedostaly nad obvyklý běžný řemeslný stupeň, i když se ani jim nedalo někdy upříti píle a snaživosti. Můžete uvésti nějaký herecký výkon, který by vás byl uchvátil svou tvůrčí inteligencí, mohutností zážitku aneb silou hereckého výrazu, ponecháte-li stranou filmové výkony Jiřiny Štěpničkové a některých herců Maryši? Ani ten Vlasta Burian, ani ten Hugo Haas nám v minulém roce neukázali ničeho, čeho bychom z dřívějších let již neznali, známí charakterní představitelé drželi se svých osvědčených šablon a u mladých herců obojího pohlaví bylo mnohem více diletantského ochotničení než skutečného nadání. Takový byl tedy průměr produkce loňského roku. Ale byly tu i filmy jako Tatranská romance, Na růžích ustláno, Jedna z milionu, Polibek ve sněhu, jež ani tohoto průměru nedosáhly, a pak ještě výrobky v úrovni filmů V cizím revíru, Mámino srdce, Pozdní máj, Barbora řádí, Cácorka, Rozpustilá noc, A život jde dál, kterých je lépe nepřipomínat.

 Může jediný opravdu krásný a podařený film roku, Rovenského Maryša, se znamenitými výkony Štěpničkové, Vojty a Kovaříka a dobrými výkony Borského a Vojtové vyvážiti všechny ostatní prohry a neúspěchy minulého roku?

 Štěstí, že k této neutěšené bilanci přistupuje již na počátku nového kalendářního roku ještě jedno aktivum období právě minulého, film velkého formátu a zemité síly, Jánošík, jehož premiéra koná se v tomto týdnu. Nemůžeme ovšem pronésti ještě definitivní úsudek o filmu, z něhož jsme viděli jen některé části, tyto však, jakož i osoby hlavních tvůrců filmu utvrzují nás v přesvědčení, že se jedná o dílo na naše poměry neobvyklé a dosahující svým formátem dobré evropské úrovně.

 Jánošík není u nás filmován po prvé. Již před dlouhou dobou, nedlouho po dokončení světové války, byl natočen cizím režisérem s Theodorem Pištěkem v titulní úloze. Ale již v roce 1929 uvažuje mladý a umělecky zaujatý Mac Frič o novém zfilmování Jánošíka, zaujat filmovými možnostmi, naskýtajícími se z dramaticky vystupňovaného děje o slovenském zbojníkovi, a nalákán fotografickými možnostmi filmové práce v nejkrásnějších slovenských krajích. Napsal si dokonce již scenário a našel si výrobní společnost v tehdejším Gongfilmu, ale z filmování v poslední chvíli sešlo. V roce 1933 zabývá se myšlenkou zfilmovati příběh o Jánošíku jako zvukový slovenský film inteligentní Ladislav Kolda a získává cele pro svou myšlenku známého filmového pracovníka profesora Karla Plicku, který se svou dokonalou znalostí slovenského života a lidu a se svým kromobyčejným fotografickým nadáním byl k tomu nesporně jedním z nejpovolanějších lidí. Ale teprve v roce 1935 dochází skutečně ke zfilmování Jánošíka za svorné spolu účinnosti čtyř nejvýš kvalifikovaných umělců: spisovatele Rudolfa Mahena, režiséra Maca Friče, uměleckého poradce Karla Plicky a produkčního šéfa Karla Hašlera, kteří jsou společnými autory scénáře a z jichž spolupráce film vznikl v přátelských schůzkách ve Fričově domově, při nichž znamenitý Mahen rozvíjel janošíkovský  příběh, který filmoví praktikové Frič s Hašlerem přepisovali do obrazové filmové řeči, dbajíce Plickových entografických připomínek a pokynů.

 Jánošík je filmem slovenským: Slovák hraje jeho titulní úlohu, v hlavní dívčí úloze Anky debutuje Zlata Hajduková z Levoče, Šandora hraje Bagár ze Slovenského Národního divadla, a i postavy zbojnických chlapců jsou obsazeny s výminkou Eliáše, Speergera, Plachty a Svitáka, vesměs slovenskými studenty, Martinem Holým, Valentem, Bachletem a j. Také hudbu k filmu složil Slovák Smatek. Slovákem je i malý Jáničko, kterému byla přidělena ve filmu tak hezká úloha. Po bezkrevném filmu o Štefánikovi budeme tu míti tedy konečně plnokrevný, zdravý a živý slovenský velkofilm.

 Tento film je zdravou a jásavou zbojnickou filmovou písní, transponovanou do moderní řeči zvukového filmu, písní dravou a strhující, od počátku nesenou tempem a vzruchem, hrdinskou i romantickou písní o dvanácti horských chlapcích, kteří se postavili do služeb sociální myšlenky a chtěli napravovati svým způsobem špatnost uspořádání tohoto světa. Čekáme od něho mnoho a věříme, že se nezklameme v jeho tvůrcích.

Kinorevue 21/1936 (337-339)

v původním jazyce a stylistiky