Světlo jeho očí (kritika)

Světlo jeho očí

  V době všelijakých těch „jubilejních filmových sezon” a oslav uvádí si také pražský filmový výrobce Karel Špelina svůj „jubilejní film” pod názvem „Světlo jeho oči”. Přiřadíme-li tento poslední filmový výplod k jeho předcházejícím filmům „Výkřik do sibiřské noci”, „Pozdní máj” a „Za řádovými dveřmi”, dojdeme k truchlivému uzávěru ubohé filmové bilance. Jubileum nevkusu a trapné obsahové i technické méněcennosti.

 „Světlo jeho očí” si opravdu nezadá proti svým předchůdcům a nevyniká nad ně ani svým obsahem ani zpracováním. Rozebírati literární hodnotu „populárního” románku Maryny Radoměřské, uveřejňovaného před krátkým časem v ženské„Hvězdě”, bylo by opravdu mařením místa a času. Nás může jen zajímati, kterak se zhostili svého úkolu filmoví techničtí spolupracovníci a herci. Neboť i nejhorší kalendářní brak (za jaký považuji román Maryny Radoměřské) bylo by lze učiniti stravitelným a vkusným obratným režijním zpracováním a zachrániti dobrou hrou herců. Není proto omluvy pro Václava Kubáska, pod jehož režijním dohledem film vznikl, za to, že je i technická úroveň filmu na stejné výši, nebo správněji ve stejné hloubce, jako jeho knižní předloha. Připustil k filmování scenário, na němž jsou sice podepsáni tři autoři (zapamatujte si pro výstrahu jejich jména: Mottl, Melíšek, Špelina), které však uráží svou banalitou, technickou nedochůdností a jazykovou nečistotou („Byla jsem pro něho cizou”, říká tu na př. hrdinka filmů). Postavil toto scenário na nohy způsobem, který připomíná filmové začátky svou primitivní neumělostí, opakuje do omrzení stále týž záběr schodiště, opomíjeje nebo neznaje možností kamery a sestřihu a nejevě ani nejmenšího zájmu ani o dostatečné osvětlení obrazu. A připustil obsazení filmu, které křičí diletantstvím nejhoršího druhu na všech stranách. Zita Kabátová, představitelka Světly, je místy dobře fotografována a představuje se ve svém debutu jako dosti nadaná začátečnice, které ovšem dosud chybí veškerý kult slova. A to je hned obrovskou závadou, neboť autorka měla patrně na mysli mladou ženu, která okouzlovala svým hlasem slepého mladíka; ale hlas Kabátové zní prázdně a hluše a nezachvěje se v něm nic kromě falešného patosu. Obsazení Loly Janečkové (jež projevuje značný vkus a dostatečnou zámožnost ve svém odívání) do druhé dívčí role je výsměchem a urážkou diváka. J. Dohnal je podle programu členem pražského Národního divadla; kdybychom měli posuzovati podle jeho výkonu v tomto filmu, zařadili bychom ho do souboru venkovské kočovné šmíry. A i tam by se sotva dostal, kdyby viděl její ředitel, jakou hereckou nemohoucnost projevuje Dohnal ve scénách oslepnutí i nového nabytí zraku a jak je nevýrazný a prázdný, jak je každá jeho věta jen papírovou frází a kterak se neděje nic za jeho prázdným a nic neříkajícím zevnějškem. Pro Růženu Šlemrovou je hračkou několik výstupků intrikánské matky, v otci přežvykuje Jiří Steimar věty svým tradičním způsobem, potvrzuje znovu svoji naprostou nefilmovost, a jako jediný světlý bod, jediné světlo tohoto filmu, zůstává šťavnatý, přirozený a herecký bezprostřední Václav Trégl v úloze sluhy. Kameraman Dégl pracuje hluboko pod úrovní nejen soudobé české fotografické práce, ale i pod svou vlastní, Stelibského hudební doprovod nevynikne.

 Zbývá tu tedy jen jediný potěšitelný úkaz: že obecenstvo zůstává chladným a odmítavým vůči tomuto ponižujícímu filmovému výrobku, který přivádí naši kinematografii o dvě desítiletí nazpět.

Dr. B. R.

Kinorevue 1936/30 (76)

v původním jazyce a stylistiky