Ti, kteří nejsou jmenováni… – Josef Kytka

JOSEF KYTKA: Ti, kteří nejsou jmenováni…

 Na počátku každého filmu můžeme v celé sérii titulků, mnohdy umělecky provedených, jindy umělecky nečitelných, se dozvěděti, kdo onen film natočil, kdo napsal scenário, kdo je upravil, kdo přeložil, kdo stavěl dekorace, kdo složil hudbu, kdo dodal výpravu, kdo vedl produkci atd.

 Někdy mezi těmito filmovými titulky najdeme dokonce i jméno autora, který film napsal.

 Potom následuje celá řada jmen těch, kdož účinkovali ve filmu v hlavních rolích a po nich ještě jména těch, kdož se uplatnili „v dalších úlohách”.

 V žádném filmu ale nebyli a nejsou nikdy uváděni ti, kteří tvoří nezbytný rámec ke hře v ateliéru či venku natáčené, ti, kdož znázorňují život na ulicích, návštěvníky v restauracích, hosty v kabaretech, obecenstvo v divadlech, onen hlučící dav, znázorňující opravdový a skutečný životní shon, onen bezejmenný zástup neznámých představitelů všech figurek podle předpisů scenária a požadavků režiséra, onen nesourodý komplex herců a hereček nejrůznějších kvalit, povah, stáří a inteligence, zvaný souhrnným názvem kompars .

 Velké většině těchto neznámých a nejmenovaných filmových herců bývá příležitost k filmování mnohdy toužebně očekávaným okamžikem k získání několika desítek korun a k zažehnání hrozivě doléhající bídy a zoufalství. Čekají mnohdy celé měsíce, než na ně dojde řada. Poptávka jest veliká, ale nabídka žalostně malá …

 V komparsu najdeme lidi všech druhů a vrstev společenských, od téměř negramotných, prostých jedinců až k inteligentům, ovládajícím řadu jazyků a majících akademické vzdělání.

 Najdeme v něm příslušníky nejrůznějších divadelních společností, bývalé divadelní ředitele venkovských kočujících společností a majitele kabaretů, které hospodářská krize donutila rozpustit své společnosti, opustit venkovská působiště a uchýlit se do Prahy, v níž doufali nalézti ještě nějakou příležitost k uhájení existence.

 A když selhaly všechny pokusy o zachycení u některého z pražských divadel, nebo o obživu někde v obchodě, redakci nebo pod., zbyl nakonec film, který přece snad někdy za čas přinese lidskému ztroskotanci, nemajícímu odnikud podpory, aspoň trochu možnosti k prodloužení jeho beznadějného života.

 V komparsu najdeme řadu penzistů, kteří nadbytek volného času hledí zužitkovati prací ve filmu. Poněvadž ale penzisté mají vždy nějaký určitý příjem, plynoucí jim z dřívější jejich služby, dívají se na ně členové komparsu, nemající podobných příjmů žádných, velmi nevlídně a považují je za vyžírače filmu, kteří u filmu pracovat nemají. Při tom ale zapomínají, že pro film je potřebí herců všech typů a že právě usedlých, starších osob bývá téměř pro každý film nějaký počet zapotřebí, a že režisér ani obecenstvo se neptá, zda tito různí představitelé mají v denním životě nějaké zaměstnání či penzi, nebo jsou-li bez práce.

 V komparsu je i mnoho studentů, jimž náhodně získaný filmový honorář přijde velmi vhod, je tam mnoho žen, ať již starších či mladých, komptoiristek bez zaměstnání či dcerušek počestných pražských rodin, zabývajících se tím, že „jsou doma“.

 Uplatnění ve filmu je vzhledem k malé filmové produkci pro příslušníky komparsu velmi těžké. Poměrně nejlépe jsou na tom mladé hezké dívky a mladí hoši, poněvadž mladí, hezcí lidé bývají téměř v každém filmu potřebováni a obecenstvo je rádo vidí. Starší lidé přicházejí na řadu již méně častěji a obyčejně se jednává o zvláštní typy nebo figurky. Častější zaměstnávání mladších bývá mnohdy předmětem nejrůznějších sporů, které jsou hlavně mezi ženskými příslušnicemi dosti časté. Závist, žárlivost, nesnášenlivost a nepřejícnost bývají hlavními důvody takových rozmíšek, ale jako jediná příčina zůstává v pozadí ukryt vždy boj o výdělek, zápas o skývu chleba.

 Nejmenší denní honorář pro členy komparsu činí 70 Kč, při úboru salonním nebo plesovém 100—150 Kč, při čemž práce přes čas nebo noční se honoruje podle zvláštních ujednání. Při tom členové komparsu nemají žádného pojištění, ani sociálního, ani nemocenského nebo starobního a všechny kroky až dosud v tomto směru podnikané se rozplynuly v niveč nebo ustrnuly v mlhavých příslibech.

 Kompars při filmování se stává neživotným a vší vůle zbaveným materiálem, kterému obyčejně je zbytečno vykládati smysl právě natáčené scény a s nímž zacházejí režisér a jeho asistenti podle své libosti. Komandují jej podle předpisů scenária, jak právě natáčený výjev toho vyžaduje, ale mohou také na něj křičeti i když k tomu není nejmenší příčiny, po př. jej titulovati výrazy leckdy i dosti šťavnatými. Jestliže ve filmu v komparsových scénách něco špatně dopadne, je to vina komparsu, jestliže jest však scéna dobře sehrána, je to zásluhou režisérovou. Povinností komparsu jest mlčeti a poslouchati. Jemu jsou určeny všechny zákazy o kouření v ateliéru, o pořádku a klidu na chodbách, naopak nemá práva stěžovati si na nedostatečně vybavené šatny, nemá nároku na dopravu domů, když všechny autobusy již odjely, nemá nároku na volný lístek pro předvádění filmu atd. do nekonečna.

 Neboť členové komparsu jsou ti, o nichž se nemluví a kteří nemusí býti jmenováni.

Josef Kytka – Kinorevue 05/1935 (73-74); 06/1935 (86-87)

v původním jazyce a stylistiky