Znovuzrození GOLEMA – Svatopluk Ježek
Znovuzrození Golema – SVATOPLUK JEŽEK –
Blížíme-li se večer k barrandovským filmovým ateliérům v Praze, zdá se nám, jako by byly v plamenech. — Kužele světla a mocná telná záře, pronikající houstnoucí podzimní mlhou, opodstatňují tuto domněnku. Staneme-li však před fasádou rozlehlé dvoukřídlé budovy studií, rýsující se mohutnou siluetou na pozadí tmavého horizontu, shledáme, že umělé zdroje těchto oslnivých světelných kaskád jsou skryty za ateliérem. Prošedše přísnou kontrolou vrátného, jenž má na podezřelé cizince „Argusovy“ oči, ocitneme se na druhé straně budovy — v jiném světě.
Nerozeznáváme zatím detailů, ale celkový pohled na filmové město, vyrostlé za ateliérem, je večer imposantní. Vidíme rub staveb, jež vyrostly na barrandovské pláni na povel ruky ruského architekta Andrejeva, črtající uhlem jejich smělé skizzy. Horní okraje staveb, jež se ostýcháme nazvat kulisami — tak jsou solidní a realistické opatřené ochozy pro osvětlovače, jsou lemovány nesčetnými reflektory, jež modře žhnou do podzimního sychravého večera.
Ještě několik opatrných kroků přes změť kabelů a ráhen — a jsme uprostřed staropražského Ghetta, kde natáčí proslulý francouzský režisér Julien Duvivier velký historický film Golem. Věrnost a autentičnost prostředí je udivující. Je tu dlouhá, křivolaká ulička rudolfinského Ghetta. Po obou stranách malebné domky, buď při krčené k zemi, nebo ženoucí do výše úzkými, fantastickými komíny. Není to autentická rekonstrukce, jež by snad nebyla ani dobře možná; je to básnický přepis skutečnosti. To je prostředí, v němž se může dařit tajemným kouzlům rabína Jehudy Loewa ben Bezalela, který svým Golemem předstihl Čapkovy roboty a všechny moderní pokusy o stvoření druhu „homo artefactus”. Jsme v pohádkové říši, v níž na nás dýchne duch fantastických obrazů Hanuše Schweigera. Realistická kresba prostředí je vyvrcholena řadou detailů, jež oživují dekorace, jako rozvěšené prádlo a šatstvo, záclonky v zasklených oknech, nádobí a podobně. A přece je tu něco historicky autentického. Je to stará synagoga, která stojí dodnes v Pařížské třídě jako historická kuriozita, přikrčená ve stínu vysokých činžáků, pod úrovní ulice. Zde ve svém původním zarámování se tyčí vysoko nad domky a vévodí celému Ghettu. Je přesnou napodobeninou svého historického vzoru co do rozměrů a do poslední železné svorky ve štítě. Velkou předností Andrejevových staveb je jejich starobylý vzhled. Tyto baráčky, nahrbené k zemi, jsou začouzené a špinavé, jak v židovské čtvrti, oddělené ve středověku hradbou od ostatního města, ani jinak nemohlo být. Křivolaká ulička končí mohutnou branou, jež se zavírala při slunce západu po klekání. Na straně Ghetta jsou na bráně hodiny s hebrejskými znaky.
Na druhé straně brány je už Staré město, jehož odlišný ráz architekt výtečně vystihl. Rozložité měšťanské domy s podloubími a soškami svatých ve výklencích, ba nechybí tu ani dláždění, které židovská hrbolatá ulička nemá, a na rohu vysoká socha světce. Je tu velké množství malebných pohledů a zákoutí, vypočítaných na efektní záběry. Fascinován jedním krásným motivem, popojdu o tři kroky kupředu, ale běda! — tu zeje nad hlavou na místě pokračující zdi obloha. Každá dekorace je stavěna pro záběr z určitého hlediska — a dost. Za fasádou je jen spleť latí a trámů.
Proces výroby filmu je už takový, že se dílo rodí z velkého chaosu a zmatku, aby vykrystalizovalo v čisté, prosté formě. To vám musí napadnout, hledíte-li na všechna ta osvětlovací tělesa, praktikábly, lešení, mikrofony, kolejnice a kabely, které tvoří nezbytný fundus instructus každého filmu. Jediným pevným bodem v této míchanici lidských postav a věcí je režisér. Stojí u kamery a trpělivě zkouší osvětlení. Julien Duvivier, autor filmů Zrzek, Golgota, Marie Chapdelaine, La Bandéra a celé řady umělecky pozoruhodných a úspěšných děl je doma všude tam, kde se točí. Proto je mu vlastní i ryze pražský námět, jímž je Golem. Na Duvivierově práci je patrná především velká umělecká svědomitost a preciznost, již bychom hledali spíš v německé povaze. Tím lépe, že tyto vlastnosti spojuje Duvivier s přednostmi galské rasy, jimiž jsou vznět, vtip a smysl pro lidský akcent. Ve vysokých kanadských botách, v nichž snad před nedávnem řídil snímky filmu La Bandéra na písečných dunách marockých, šlape Duvivier barrandovské bláto a dává trpělivě opakovat scénu dvakrát, pětkrát, patnáctkrát.
Naše studia zvučí poslední dobou hodně cizími jazyky, což je důkazem, že i u nás je možno vytvořit mezinárodní film. Režisér tu mluví francouzsky, operatéři anglicky a německy. Personál se ovšem domlouvá česky. Operatér Stalich uděluje striktní povely osvětlovačům: — „Hod mu toho Pepíka na hlavu!“ Nemusíte se ovšem lekat nelidského zacházení s personálem; Pepík je název reflektoru, který má ostře osvětlit ušlechtilý profil pana Duchesne. — „Tolik zase ne, vždyť je to úplně žehlírna! Dej na to šifon! A zezadu ho polechtej štychem. — Dobrý. Jedeme.
Duvivier vybízí herce, aby zaujali svá místa: — „A vos places!“
A nyní následuje celá řada signálů a zvonků, ohlašujících, že se „jede” na ostro. Dělník nastaví před objektiv tabulku s číslem scény, dvouramennou klapačkou označí obrazově i zvukově její start a definitivní povel hercům a celému štábu vyjde zase z úst režisérových: — „Partez!“
Pan Duchesne v roli rudolfinského šlechtice se znova blíží, sledován pojízdnou kamerou, k paní Germaine Ausseyové v překrásném kostymu a opakuje po desáté větu, kterou už i my umíme zpaměti. Po skončení režisérovo suché, ale spokojené: — „bon!“ a chystá se další scéna.
(Foto: Karel Smrž)
Opouštíme studia v úvahách, že práce na filmu je úmorná a vyčerpávající, ale že nese svoje ovoce, jestliže se podniká s takovým uměleckým posvěcením a s takovou dbalostí, jaké jsme zde byli svědky a s jakou se v našich studiích, žel, často nesetkáváme.
Svatopluk Ježek – Kinorevue 1935/14 (213-215)
v původním jazyce a stylistiky
