02.01.1935 – NEUBABELSBERG největší filmové město Evropy

Ivo Ducháček

 Filmové ateliery společnosti Ufa leží několik kilometrů za Berlínem; musíte projet celou periferií Berlína, celou řadou zahrad s lesem hakenkreuzlerských vlajek, než uvidíte veliký nápis: Ufa-Atelierseubabelsberg.

 Plocha 530.000 kvadrátních metrů zastavěná 62 velkými budovami působí na návštěvníka nesporně mohutným dojmem. Dojmem ještě větším působí ten ustavičný ruch, bourání a stavba, výzdoba a strhávání dekorací, prostě stálá změna. Najdete tu všechno: ulici z Charbinu, ještě nestržený palác z filmu Kongres tančí, uličku z nějakého českého filmu, s českým nápisem Obchod uhlím a dřívím, indickou pagodu a štít amsterodamského domu. V atelierech našel jsem věrnou kopii herny v Monte Carlu; natáčela se právě scéna pro film Voroncev s Brigittou Helmovou. Ve velkém atelieru se právě stavěly dekorace podle malých modelů pro film Princezna Turandot. V jiném studiu nahrávali hudbu k němě natočeným scénám; pracovalo se v té době současně na šesti filmech. Podle propagační brožůrky Ufy může se v Neubabelsbergu natáčet zároveň deset filmů.

 Pýchou filmového města v Neubabelsbergu je jeho největší atelier, který v roce 1929 postavil v rekordním čase čtyř měsíců Otto Kohtz. Jsou to vlastně čtyři studia, postavená tím způsobem, že půdorys celého atelieru tvoří kříž. Atelier je naprosto bez oken (říká se mu proto „Haus ohne Fenster”) a dokonale zvukotěsný, takže v něm lze za jakéhokoli počasí natáčet současně čtyři různé zvukové filmy. Je vybaven nejmodernější aparaturou, dokonalým vytápěcím a větracím zařízením, je zkrátka na evropské poměry dokonalý, avšak i američtí filmaři plně jeho kvalitu oceňují. Je jen škoda, že atelier, vybudovaný v dobách německé produkce vysoké úrovně, slouží nyní výhradně filmování gleichšaltovaných operet nebo kýčařských tendenčních filmů o hrdinství úderných oddílů.

 Prohlídka končí návštěvou největší zajímavosti studia (pokud se v nich netočí, podstatně se vlastně od sebe neliší): restaurace, kde v době odpočinku pije kávu Kiepura, Brigitta Helmová, Käthe von Nagy, Dorit Kreyslerová, Albers, režiséři, kameramani — zkrátka ti, kteří dělají film. Tato restaurace je semeništěm všech filmových klepů. Zde se dozvíte od drobného Itala Pannunziho, který pracuje v oddělení pro zahraniční tisk, všechny klípky, které vám při oficiální prohlídce říci nemohl. Zde se dozvíte, že Brigitta Helmová se přímo neuvěřitelně bojí novinářů a vůbec lidí, kteří přímo na jejím filmu nepracují. Objeví-li se někdo takový ve studiu, přeruší scénu, nedbajíc, kolik práce a filmu je tím zmařeno. O Dorit Kreyslerové se dovíte, že se dostala k filmu čirou náhodou, jako náhradnice za onemocnělou Renatu Müllerovou, že pro ni Ufa poslala letadlo, a že přes noc z ní udělalo tiskové oddělení Ufy hvězdu první velikosti. Koníčkem Dorit Kreyslerové je prý okultismus. Käthe von Nagy má jiného koníčka: stěžuje si na přepracovanost. Podle mého soudu to koníček bohužel není, nýbrž pravda; Ufa dnes už nemá, myslím, takový herecký výběr, a proto musí úspěšné hvězdy zaměstnávat, pokud lze nejvíce. A Käthe von Nagy je právě tou postiženou.

 Zato o Kiepurovi uslyšíte jenom chválu: že není nikdy ve špatné náladě, že přijde do Neubabelsbergu vždy s úsměvem, že dovede (nikoli pro filmovou scénu) s chutí zazpívat neubabelsbergským klukům, kteří ho zbožňují, protože tak ochotně jim podpisuje pohlednice pro jejich sestry, zkrátka Kiepura je tu víc než oblíben.

 Publikum této restaurace je tak rozmanité, jako informace, které zde dostanete. Byl jsem tam v době svačiny; u vedlejšího stolu seděl Jean Murat se známým francouzským komikem, který hrál nešťastného nápadníka Annabellina ve filmu Bratr a sestra. Nemyslete si, nebavili se o filmové avantgardě. Hráli pěkně maryáš, až to mlaskalo. U jiného stolu seděly dvě půvabné dámy v rokokových šatech, s nimiž se velmi živě bavil vysoký mladík v tropické helmě a bílých šatech, v úboru z filmu Ein Mann will nach Deutschland.

 Navštívil jsem již většinu pařížských atelierů, švédské filmové město v Rosundě, ale nikde jsem nenašel tolik změn a rozmanitostí v úborech, řečech a lidech jako v Neubabelsbergu. Po této stránce je jeho titul „Evropský Hollywood” jistě oprávněn.

 A na konec několik srovnání: víte, že filmový materiál, ležící ve skladištích Tempelhofu a Neubabelsbergu by stačil, aby svou délkou spojil Vídeň s Hollywoodem? Víte, že roční vývoz filmů Ufy naplní 30 nákladních vagonů? Víte, že počet aut, která ročně navštíví neubabelsbergské ateliery je větší než počet všech autotaxi Berlína? Víte, že reklamní plakáty, ležící v archivu Ufy, položeny na šířku, představují vzdušnou vzdálenost Amsterodam-Moskva? Víte, že roční spotřeba plátna v Neubabelsbergu stačila by obléci všechno obyvatelstvo středního německého města (na př. Potsdamu)? Víte, že počet lidí, jimž Ufa dává chléb a práci, je větší než počet obyvatelstva knížectví Lichtensteinského?

Ivo Ducháček – Kinorevue 19/1935 (369-370)

v původním jazyce a stylistiky