07.11.1934 – Julius Schmitt a Karel Hašler o Ranních červáncích

Julius Schmitt a Karel Hašler o „RANNÍCH ČERVÁNCÍCH“

 Národních filmů jsme již viděli hezkou řádku. Dobrých i špatných. Osud všech se stýkal ve dvou bodech, byly dobře míněny — ale špatně pochopeny. Snad se ani nechtělo chápat. Vidět výsek naší, naší historie bez pozlátka, bez cizí ideovosti, zdálo se to tak divné — cizí! „Zapadlí vlastenci”, „Psohlavci”, „Svatý Václav”, „Plukovník Švec”, „Mizející svět” a konečně i překrásný film „Zem spieva”, všechny nechaly pražské nadšení, vlažné. Sotva opustily premiérová kina, octly se za Prahou…? Karel Hašler, představitel hlavní role nejnovějšího národního filmu Za ranních červánků, a šéf produkce Julius Schmitt byli ochotni učinit několik gloss k tomuto filmu.

 „Ne rozhodně nejsme žádní zpátečníci. žádní zapadlí vlastenci, za které jsme považováni. Snad velcí pošetilci, ale při tom lidé, jdoucí krok, co krok s dnešní kulturou…“. To jsou prvá slova rady J. Schmitta. „Že chceme dělat naše české, skutečně české filmy, které jsou čestvím naplněny, to přece ještě není třeba nazývat prázdným fangličkářstvím, vlastenčením slovy a ne srdcem. Je možno býti velkým nacionalistou a není nutno být při tom šovinistou. To ovšem se mnohým zdá nepochopitelné — není přece jinak možno než nacionalismus slučovat s šovinismem! Naši lidé dovedou přijmout jakýkoli cizí brak s laskavou benevolencí, dovedou říci: Ale jo, je to docela hezké, ale Český film? Hrůza, nemožné, úplně nemožné! Protože je Český, není možno odpustit nějaké ty chyby. Jsou lidé, kteří jsou v odsuzování českých filmů právě tak zásadní, jako benevolentní k cizím! Již nepřipouští omluvu, že český film je mladý, poukazují na to, že se stále pracuje s tímtéž, mnohdy neschopným materiálem. Nepochopí, že u nás, v nemožném chvatu, s jakým se filmy „tvoří”, není času na nějaké propracovávání, na experimentování — bohužel!

 Ostatně jste chtěla vědět speciálně něco o Ranních červáncích — předávám slovo panu Hašlerovi.“

 „ …. kdy vznikla ve mně myšlenka? Téměř před dvěma roky. Bylo mým přáním přiblížit velikou postavu Dobrovského nejširším vrstvám. Nebyla to lehká práce. Bylo třeba zpracovat úžasnou spoustu materiálu, hledat a pátrat ve věrohodných pramenech, pročíst staré biografie, shánět původní korespondenci a snažit se hlavně z ní vytěžit. To byly přípravné práce. Natáčení filmu trvalo přibližně tři měsíce. Nezapomenu nikdy na natáčení Slovanské mše u svatého Wolfganga v Chudenicích. V den, kdy se měla odbývati Slovanská mše, sešli se lidé snad z celé Šumavy. Sta a sta, všichni v starých krojích tak malebných. Mnozí přijeli vlakem, většina jich šla však pěšky čtyři až pět hodin. Ráno sluníčko svítilo, kolem osmé začlo pršet a pršelo vytrvale celý den až do večera. Natáčení bylo odloženo a já si resignovaně pomyslil: Ty kroje už dohromady nedostaneš! Radostně mne zklamali — přišli znovu, a bylo jich o tři sta víc! Škoda, že barevný film není ještě tak daleko, aby věrně vystihl všechnu tu barevnou nádheru. Vůbec tam dole, na Šumavě jsem se cítil doma. Lidé, česky myslící, česky cítící, hrdí na sebe a na svou zem. Neslyšíte tam jinou písničku než národní — ne, ne, ani, hašlerky’ ne! Jen a jen původní národní písničky, v nichž je tolik prostého, nenuceného kouzla. V neděli ráno je slyšíte před kostelem, v kostele se zpívají starodávné žalmy, a odpoledne u muziky se při nich tančí staré sousedské, ,baboráky’ a obkročáky. Jinou písničku tam neznají než svou, nosí stále své koženky, bílé šerky s barevnými stuhami, černé širáky, pestře vyšívané pleny a rudé punčochy. To jsou lidé, kteří opravdu cítí lásku k své zemi, k hroudě, ne k nějakému abstraktnímu pojmu. Takoví lidé chápou tak zvaný, národní´ film, vidí v něm sebe, dovedou pochopit myšlení a cítění jeho hrdinů. Je vlastně docela pochopitelné, že lidem, vyrostlým na asfaltu velkoměsta, je podobný cit docela cizí a nepochopitelný. Je to přímo markantní, že film, který premiérové publikum přijme docela chladně, dovede venkovské lidi nadchnout. Cítí, že je to jejich! Již i na periferiích, tam, kde lidé jsou více ve vztahu k přírodě, film dovedl často chytnout. A snad ti lidé opravdu potřebují národní film, těm se nezdá být prázdným, neskutečným slovem pojem láska k vlasti. A ta velká kasta uctívaného premiérového publika si neuvědomuje, že právě z filmu národního se musí zrodit film mezinárodní, tj. náš český film historický námětem a zpracováním pochopitelný i cizině. V našich dějinách je právě tolik zajímavých a hluboce lidských momentů jako dejme tomu v dějinách Anglie, Francie nebo Německa. Měli jsme stejně své velké lidi jako jmenované veleříše, své velikány, které směle můžeme postaviti na mezinárodní forum. Je ovšem třeba velkého pochopení, mnoho dobré vůle — velké věci se nerodí z ničeho. Je třeba mít vůli, udělat skutečně něco dobrého. Ne hledat ve všem politiku, nechutné útočení člověka na člověka. Lidi je třeba chápat se stránky lidské, a ne se stránky politického přesvědčení. Je třeba naučit se kontrolovat, nikoli však odsuzovat! Mít stejné měřítko pro naše jako pro cizí! Je snad správné být přísným sám k sobě — ale všeho s mírou.”

Nemyslíte, že má Karel Hašler pravdu? (e. p.)

Kinorevue 11/1934 (210-212)

v původním jazyce a stylistiky