09.01.1935 – V Kojeticích s Jarmilou Beránkovou

Hovoříme s lidmi od filmu

V KOJETICÍCH s Jarmilou Beránkovou

 „Ne, opravdu nevím, co bych vám o sobě pověděla. Nic zajímavého nebo zvláštního nedělám —skutečně nevím!”

 Tím začíná můj interview s mládím, opravdickým mládím s modrýma očima a plavými vlasy s naší nejmladší, Jarmilou Beránkovou. A přece tahle děvucha, která o sobě tvrdí, že nic „zvláštního nebo zajímavého” nedělá, tolik pomohla dobrému jménu českého filmu.

 Když byl v Berlíně uveden německy synchronizovaný film J. Rovenského „Die Junge Liebe” (t. j. naše „Řeka”), kritiky k němu poznamenávaly: „Je to opravdový film radosti ze života, radosti mládí! Neřeší žádné těžké sexuální drama, není v něm tragických a chmurných závěrů — dýše z něho vůně českých luk, zní radostným zpěvem čistého dětství. Hlavní role byla tu svěřena mladičké pražské studentce Jarmile Beránkové — nemůžeme věřit, že stála po prvé před kamerou, její hra je tak precisní, tak přesvědčivá, bez vší dětské afektovanosti, tak bohatá na krásnou výrazovost! . . . “

 A protože tedy Jarka, jak jí doma říkají, je přesvědčena, že o ničem zajímavém, nebo vůbec o něčem, co by se pak mohlo napsat, neumí mluvit, obracím se na její přítelkyni, která s němým, ale dostatečně viditelným obdivem asistuje naší konferenci.

 „No, víte, bylo to hrozně strašný, když pan profesor Böhnel vybral Jarku pro ten film. Ostatní žáby jí to moc záviděly a hned se oblékaly a mluvily jako Jarka a vůbec nic to nepomohlo, že jim pan profesor říkal: „Máš to marný — druhá Beránková z tebe už nebude!“ No a doma Jarka moc dostala, že přece šla na studie, a ne aby se z ní stala ňáká komediantka. Moc musela prosit, než maminka řekla ano. Oni u nich doma jsou přesvědčeni, že u filmu jsou samí moc špatní, divní a zkažení lidé, a báli se o Jarku. Teď už ale ne. Maminka ví, že se jí Jarka nezkazí— představte si, že ji pustili až do Berlína! To už věděli, že ji pan režisér Rovenský a pak ředitel Reiter ochrání, kdyby ji jako někdo chtěl ublížit!”

 „Jé, Berlín— tam vám mají krásný lvíčky!“ (div se, světe, slečna Beránková promluvila — zdá se, že jí ty dorty a ta čokoláda se šlehačkou přece jen rozvázaly jazyk). „Ti se mi, myslím, z celého Berlína líbili nejlíp. Víte, tvářit se moudře mezi těmi všemi slavnými pány, říkat ja a nein, dělat a zavírat oči jako Mrtvá ze Seiny to se mi tedy moc nelíbilo —ale Bobby a Bibbi! Takhle vám malincí, měkoučcí a —vůbec nekousali. Představte si, že držíte lvíčka a on nekouše, divné, že? Běhali za mnou, málem mi snědli mé nové lodičky, a vůbec nebrali ohled na můj komplet a hedvábné punčochy! Ty vám byly zřízené— hůř, než když se peru s našima klukama pod lavicí —“

 „Vy se taky perete?”

 „Ale ne —— to já jen tak — ne, opravdu se neperu, podívejte se, jak jsem hodná!“

 Jarka dělá tak božsky nevinné oči, že pomalu se mi zdá přece jen trochu divným, že tohle modrooké neviňátko by se umělo prát!

 „Ježíši, slečno, ta Jarka ale lže! Kdybyste viděla, jak se pere— vůbec nikoho se nebojí a nejobávanější je, když se jí dostane do ruky velký atlas! Už dvakrát rozbila ve škole velkou závěsní lampu, protože zkoušela, je-li možno ho použít jako disku. A víte, doma když něco provede, no jo, zlobí, to jenom tady se tak svatě tváří, jednoduše vyleze na švestku, tak, a teď si mne hoňte! Zatím maminka dostane strach, aby snad „Jarunka“ nespadla a nezmrzačila se. „Jarunka“ si vyjedná podmínky příměří a teprve pak opustí své skalní hnízdo“ — to taky nevím, jak někdo může v obyčejné švestce vidět skalní hnízdo!“

 „Prosím vás, vysvětlete jí, že přece já za to nemohu, že u nás v Kojeticích nemáme taková skalní hnízda, jako měli Old Shaterhand a Old Surehand. Nechce ani věřit, že ze dvou ubrusů a tatínkových holí se dá zrobit překrásný wigwam— lepší, než měl sám Winetou, abys věděla! To víš, že jako ty Čárskou, Courth-Mahlerovou a Hüttlovou číst nebudu!”

 „A co tedy čtete vy?“

 „Všelicos — ale nejhezčí je, když čtu nějakou hroznou Wallaceovku, večer, před spaním. Pak si lehnu a teprve teď se mi to v hlavě rozleží a začnou se mi ježit vlasy a drkotat zuby. A když se mi podaří usnout a začne se mi zdát, že jsem nejmladší, ale nejlepší detektiv Scotland-Yardu, a že už skoro jsem na stopě Jacka-Rozparovače, chytí mne někdo za rameno, zacloumá mnou, tu nestačím ani domyslit: Ha mrzký úklad —protože se ozve: Tak, Jarko, ty lenochu, vstávat, máš čtvrt na šest a víš, kdy ti jede vlak do školy!

 To vám mě hned přejde veškerá statečnost a odvaha a docela nedetektivně žadoním a prosím: „Mami, prosím, prosím, jen malinkou chvilinku, jen pět minut — já si pak moc pospíším, jo?“

 Ale myslím, líná že nejsem — v létě, když se chodíme koupat a na výlety, vstávám docela sama a nikdo mne nemusí budit — to jen do školy. Jen se, prosím, teď nezeptejte, který předmět mám nejraději.” (Ale vážně, Jarko, bych se nebyla ptala, vím jen, že nejprotivnější je ti asi tělocvik a náboženství, na které nechodíš!)

 „Jaké mám plány? O tom jsem ještě doopravdy nepřemýšlela. Myslíte, že je to v patnácti už nutné mít plány? — jestli ano, pak se tedy dodatečně stydím! Myslím, že by se mi docela líbilo být zlatokopem, nebo strážcem lvů v berlínské zoo. Víte Bobby a Bibbi . . .“

 Mezi nadšenými zpěvy na Bobbyho a Bibbiho se dovídám, že Jarce v Berlíně říkali Löwenbaby, protože měla nejvážnější úmysly si je odvést do Kojetic a u nich na dvoře nebo zahradě zřídit lví farmu.

 „A co film?”

 „No, je to hezké, ale, nehněvejte se na mne, že vám nemohu říct, že vidím svůj velký a jasný vzor v Elišce Bergnerové, Gretě Garbo, Marlen Dietrichové a Brigittě Helmové — už jsem mockrát četla, že se to říká — ale myslíte, že bych to snad mohla říkat taky?” (A Jarka se tváří tak, že chvíli nevím, na čem jsem.)

 „Jo, já bych vám pověděla, v kom Jarka vidí svůj velký vzor,” ozývá se náš třetí tichý společník. Následuje těžký boj o Jarčinu kabelku. Jarčiny pěsti sice dobře pracují, bohužel atlas po ruce nemá— kabelka se otvírá a pomáhám sbírat — Maleček z profilu, z en face, s hockeykou a bez hockeyky, Plánička v dresu i v civilu, Hrabák v bojovné posici — a tady to je — před několika minutami ten taktický boj . . .

 „Jé, už půl třetí (Jarka zamlouvá svou porážku), musíme běžet, aby nám neujel vlak. A prosím vás, nežalujte tam na mne nic, já bych mohla doma dostat!“ Mezi přivírajícími se dveřmi mizí modrá radiovka a slyším už jen výhružné „. . . no počkej doma! Jen si nemysli . . .“  (e.p.)

Kinorevue 20/1935 (389-391)

v původním jazyce a stylistiky