Dobrušská filmová klapka – malý festival s velkouatmosférou
Na Dobrušskou filmovou klapku jsem se letos vydal poprvé. Upřímně jsem úplně nevěděl, co od této akce očekávat. Znal jsem program, jména hostů i několik lidí, kteří se kolem Klapky pohybují, ale samotnou atmosféru žádný program předem popsat nedokáže.
A právě ta mě překvapila asi nejvíc.
Dobrušská filmová klapka není festivalem, kde by člověk běhal z jednoho sálu do druhého, stál ve frontách a snažil se přes dav zahlédnout známou osobnost. Je to naopak setkání, které působí téměř rodinným dojmem. Filmoví tvůrci, herci, hosté, organizátoři i návštěvníci jsou tu mnohem blíž jeden druhému a člověk má pocit, že přijel spíš mezi přátele českého filmu než na velký veřejný festival.
A právě v tom podle mě spočívá kouzlo celé Klapky.
Letošní, již jedenáctý ročník, se uskutečnil od 18. do 20. září 2026 ve Společenském centru – Kině 70 v Dobrušce. Program opět propojil český film, televizní tvorbu, dokumenty, besedy, výstavy i osobní setkávání.
Mezi hosty se objevili mimo jiné Miloň Čepelka, Marie Drahokoupilová, Pavel Nový, Jaroslav Satoranský, Zdeněk Svěrák, Aňa Geislerová, Ester Geislerová, Bohumila Zelenková, Jindřich Hrdý, Roman Skamene, Patrik Ulrich, Jan Bösser a další osobnosti českého filmu a divadla.
Součástí programu byly také projekce snímků Luk královny Dorotky, Vlčí jáma, Kráska v nesnázích, Štěňata, Zabil jsem Einsteina, pánové…, dokumentární premiéra Dvě deci tuše či snímek Cimrman znovu nalezený II.
Celý program byl sestaven především jako připomínka Jany Brejchové, Radka Brzobohatého, Františka Filipa, Pavla Taussiga a v první řadě oslava 90tin Miloně Čepelky. Při této příležitosti město Dobruška a Kino 70 odhalily čtyři filmové lavičky věnované Pavlu Taussigovi, Miloni Čepelkovi, Radku Brzobohatému a Františku Filipovi.
Přitom nejde o akci, která by vznikla bez tradice. Dobruška měla už od roku 1972 svůj filmový klub v tehdy novém Kině 70 a právě na tuto filmovou tradici dnešní Klapka svým způsobem navazuje. Jak připomíná jeden z textů letošního festivalového programu, dobrušský filmový klub byl kdysi místem nejen projekcí, ale také besed a setkávání s tvůrci. Dnešní Klapka tento duch znovu přivádí k životu.
F. L. Věk se vrátil domů
Pro letošní ročník měla Dobruška ještě jedno velmi silné téma – F. L. Věka.
Dobruška je s postavou F. L. Věka spojena téměř neoddělitelně. Právě zde žil kupec, národní buditel a skladatel František Vladislav Hek, jehož životní osud inspiroval Aloise Jiráska k vytvoření románové postavy Františka Ladislava Věka.
A letos se do Dobrušky F. L. Věk symbolicky vrátil ještě jednou.
V pátek 18. září se v rámci Dobrušské filmové klapky uskutečnil slavnostní křest nové knihy fotografa Miloše Schmiedbergera: F. L. Věk – Klenot českých seriálů ve fotografiích z natáčení
Kniha vznikla u příležitosti 175. výročí narození Aloise Jiráska a zároveň 55. výročí prvního uvedení televizního seriálu F. L. Věk, jehož první díl odvysílala Československá televize 12. září 1971.
Publikace přináší unikátní fotografie přímo z natáčení legendárního seriálu režiséra Františka Filipa. Nabízí tak možnost znovu nahlédnout do jeho zákulisí a připomenout si atmosféru jednoho z nejvýraznějších děl československé televizní tvorby.
Pro mě má tato kniha ještě jednu důležitou hodnotu. Není to pouze album fotografií známých herců. Je to především dokument doby a práce lidí, kteří stáli za vznikem seriálu – před kamerou i za ní. Připomíná Františka Filipa, Radka Brzobohatého, Janu Brejchovou, Jana Pivce, Jaroslava Marvana, Danu Medřickou, Radovana Lukavského a řadu dalších osobností, ale také místa a samotný průběh natáčení.
Právě fotografie často uchovávají to, co ve výsledném filmu nebo seriálu už neuvidíme – čekání mezi záběry, práci štábu, přípravu scény nebo chvíle, kdy herci ještě nejsou postavami, ale sami sebou.
A právě proto mají podobné publikace pro uchování naší filmové historie mimořádný význam.
Festival, kam se chci vrátit
Letošní ročník byl samozřejmě mimořádný také skladbou hostů a osobností, které do Dobrušky přijely. Přesto si nemyslím, že právě to bylo hlavním důvodem, proč na mě Klapka tak zapůsobila.
Důležitější byl způsob, jakým celý festival funguje.
Nikdo se zde zbytečně neodděluje od návštěvníků. Hosté spolu mluví, lidé se potkávají před kinem, během přestávek i u společného programu a vzniká něco, co se na velkých akcích často ztrácí – normální lidské setkávání.
Možná právě proto mi připadá označení „malý filmový festival“ trochu nespravedlivé.
Je malý počtem sálů a návštěvníků, ale rozhodně ne tím, co člověku nabídne.
Z Dobrušky jsem proto odjížděl nejen překvapený, ale především nadšený. A už teď vím jednu věc:
Příští rok jedu znovu.
text: Pavel Stříbrný
fotografie: Adriana Stříbrná
